Bezpodmínečná Láska – nebuďme naivní

Bezpodmínečná Láska – nebuďme naivní

Některá témata rádi romantizujeme, abychom nemuseli řešit jejich pravou podstatu. Víte, proč je bezpodmínečná láska základem našeho dalšího vývoje?

Pro začátek uvedu stručný přehled všeho, o čem se dneska budeme bavit:

Láska může být trochu záludným tématem, protože různí lidé si pod tím představí různé věci. Takže nejdřív oddělíme zrna od plev – tzn. oddělíme naše „programy“ a naučená přesvědčení od toho, co vlastně ta Láska skutečně je a jak se projevuje. Měli bychom pak být na stejné vlně – abych já nemluvil o koze a vy nepřemýšleli o voze.

Co je teda ta láska?

Máme spoustu možností, kde zjistit, co že to ta láska je – knihy, internet, filmy, vlastní intuici a samozřejmě, módní časopisy. Ehm.

Podle slovníků je láska vřelý pocit – náklonnost, přitažlivost, zaujetí, docenění, starostlivost nebo také sexuální touha/akt – který se projevuje vůči různým subjektům. Tyto subjekty mohou být lidé, zvířata, rostliny, ideje, příroda, věci, naše vlastní osobnost, vlast, nebo klidně vše v existenci.

Zajímavé je podívat se též na historii a původ slova láska a co z toho plyne. Vyhodnotil jsem to ale jako něco, co trochu odbočuje od hlavního tématu, takže je to opět v rozjížděcím rámečku:

Původ slova láska + něco málo k sexu

Prozkoumávat původ slov je vždy zajímavá zkušenost, protože často naše každodenní slovní zásoba vyvěrá z pramenů, o kterých ani nemáme ponětí. Asi netřeba zmiňovat jak za celou dobu naší historie mohlo dojít ke změnění a pokroucení původních významů.

Původ slova láska, zdá se, je zakotven v sanskrtském lubhljati (touha). Odsud je krůček ke staroslověnskému-ruskému любовь (lyubov’) – láska. Následuje starogermánské lubo (liubi jako radost -> německé Liebe jako láska, Lob jako chvála), které se promítlo do saského liof nebo holandského lof a tedy i do staroanglického lufu, z nějž vzešlo dnešní love. Příbuznými slovy jsou latinské lubet, později libet (potěšit). Podobně latinské slovo libido = sexuální žádostivost, lze odvodit ze slovanského lubit – líbit – lubido.

Staroslověnský výraz ljubov je též základem pro slovenské ľúbiť a zřejmá je tu podobnost též např. s českým jménem Ljuba, které se doslova překládá jako láska.

Všeslovanské slovo laskati, od nějž je pak odvozeno i slovo láska, značí laskání, laskominy, lichocení anebo mazlení a hlazení, tedy spíše fyzický kontakt, než něco nehmotného či duchovního. Älska je švédským výrazem pro lásku a je zde též patrná souvislost.

hlaholice-staroslovenstina-laska

Staroslověnština měla ještě další výrazy – mílosť a blagodať, přičemž s tímto údajně mají problém překladatelé, protože jsou to trochu odlišná slova, která lze překládat stejnými výrazy jako láska nebo milost. S pojmem milost máme vesměs spojené udělování milosti či smilování se za nějaký prohřešek a podstatně jinak ještě vnímáme příbuzný výraz milostný. Také slovo blagodať-blahodať může vyznívat podobně jako mílosť, ale převážně jde o vyjádření posvěcujícího působení Svatého Ducha.

Z latiny též pochází výraz amor, který jednak dal základ slovu milovat – amare – v italštině, aimer ve francouzštině, amar ve španělštině atd., ale také ho asi znáte jako Amora, boha lásky. V řečtině je znám jako Erós a údajně měl dva druhy šípů, kterými mohl způsobit buď okamžité zamilování, nebo naopak lhostejnost.

Je také zajímavé se podívat na chápání významu slova láska napříč dějinami, z hlediska kultur (starověké Řecko) a náboženství (západní a východní) a jak se to časem měnilo – podrobněji o něco níže. Např. se sexem se slovo láska výrazněji spojuje až od konce 17. st. – viz anglické make love, čili dělat lásku. Až zhruba od 18. st. se láska začala vykládat i přímo jako pohlavní styk – do té doby převažoval výklad lásky jakožto citu mezi lidmi nebo mezi Bohem a lidmi.

 

Z toho, co pozoruju, existují dvě perspektivy – „lidská“ a „božská“. Na lidské vnímání lásky má vliv spousta věcí – trendy, televize, společnost, knihy nebo naše tělesná biochemie. Neměli bychom zapomenout ani na těch pár tisíc let vývoje, které mají na svědomí spoustu zkreslených představ v našem kolektivním vědomí, odkud je často chtě-nechtě přebíráme.

Pak jsou tu také jisté staré náboženské texty, které hovoří o lásce božské. Dneska ale náboženství řešit nechci, takže stručně: pod pojmem lidská perspektiva myslím podmínečnou lásku (případně záměnu lásky s vlastnictvím) a pod pojmem božská zase tu bezpodmínečnou.

Co nám může taky rozšířit obzory, je pochopení některých dalších souvislostí z historie – ovšem je to trochu bonus, takže opět rozjížděcí rámeček:

Špetka historie a metafyziky + něco víc o sexu

Starověcí Řekové rozlišovali mezi láskou erotickou (erós), starostlivou (storgé), posedlou (mániá), přátelskou+náklonnou (fíliá) a „pravou“ (agapé). Právě agapé lze vyložit jako lásku bezpodmínečnou.

Ze západních náboženství (křesťanství, židovství): láska je nejdůležitějším principem existence a je buď mezilidská, nebo mezi Bohem a člověkem. Z křesťanství známe přikázání miluj bližního svého a některé zdroje také uvádějí, že Bůh je láska a tedy, že vše je láska. Od některých učenců pochází popis lásky jakožto „vůle konat dobro vůči ostatním“, „touha po úspěchu druhých“, případně „dávání bez očekávání zisku“. Ježíš to posunul na další level, když řekl, že máme milovat i své nepřátele.  To vše též sedí k bezpodmínečné lásce.

Lásce k nepřátelům a logice toho, proč je všude tolik násilí (když údajně vše je láska), se budeme věnovat taky – o něco dále ve článku. Stejně tak naťukneme oblíbené a na první pohled zapeklité téma, jak může Bůh dopouštět utrpení, když všechny miluje – ale pěkně popořadě.

Pak jsou tu východní náboženství jako např. buddhismus a jejich vnímání lásky: sexuální/smyslná/egoistická Káma (odsud např. Kámasútra, neboli Učebnice rozkoše), údajně bránící probuzení člověka. Další, tzv. Karuná je soucit se všemi bytostmi bez rozdílu, snižuje utrpení druhých a je nezbytná na cestě k osvícení. Nakonec Mettá je „dobrotivá“ láska – podobně jako starořecká agapé spočívá v osvobození od svých tužeb a nezištném pomáhání ostatním. Je to velmi pokročilý bod na cestě za probuzením, protože vyžaduje velké sebeuvědomění.

Abychom to zbytečně nekomplikovali (tak jako občas naše historie), ono probuzení lze jednoduše popsat jako uvědomění sebe ve všem, všeho v sobě a vzájemnou propojenost všeho v existenci. Uvědomění, že jsme Pozorovatel (Vědomí/Duše/Bůh/Božská Prozřetelnost/Absolutno atd.), prožívající svůj vlastní výtvor – zkušenost bytí v lidském těle. Že jsme tvůrci své vlastní reality a že vše co vnímáme jako něco „vnějšího“ je naší vlastní projekcí. Že tento „make-up“ lidského těla je určitý „hardware“ a že všechny ty hormony, biochemie, rozum a naše vlastní mysl jsou tu proto, abychom díky nim prožívali, cítili, učili se a pochopili, co to znamená být člověkem. A abychom odsud pak svoji zkušenost začali utvářet vědomě a vymanili se tak z toho, čemu říkáme utrpení.

Pro ego a některá náboženství může být také rána, že tato božská bezpodmínečná láska existuje vůči všem stejně, bez ohledu na to, zda to je duchovní člověk, zločinec, nebo nevěřící.

Co se týče sexuální lásky, která údajně podle buddhismu (aspoň na české Wikipedii) brání probuzení člověka, lze na to nahlížet různě. Sexualita je velké téma zasluhující vlastní článek, proto si jen „lehce nahlodejme“ některá naše přesvědčení.

Dlouhou dobu na této planetě panuje přesvědčení, že sex je jen živočišná potřeba a jejím primárním úkolem je pouze plodit další malé človíčky. Často je nám různými institucemi vtiskováno, že je to něco nemístného, co by se mělo skrývat a že se za některé své potřeby máme stydět. Toto se předává z rodičů na děti a z těch na jejich děti atd. a vzniká pak kvůli tomu řada traumat a jiných intenzivních zkušeností. Mnohokrát také bylo opakováno, že ženy prostřednictvím sexu mají „sloužit“ mužům a že nemají kontrolu nad tím, zda porodí či nikoli, až jsme tomu všemu uvěřili. Slyšeli jste třeba o ženách, kterým pomohli rodit delfíni a které při porodu zažily orgasmus?

Znalosti o tom, že sexualita může být použitá jako prostředek k dosažení vyššího vědomí nebo dojití až k vlastní podstatě už ale byla udržována „za zavřenými dveřmi“, často jen v rámci některých mysterijních škol. Velkým průlomem bylo hnutí Hippies. Nyní jsme v období, kdy nás sjednocování mužského a ženského principu bude posouvat v tomto ohledu ještě dál. Tedy už to nebude dominance jen jednoho z nich, jak tomu dlouho bylo doteď (konkrétně zkresleného chápání mužského principu), ale vědomé sjednocení navenek i uvnitř.

Způsob, jakým dnes většinou projevujeme sexualitu, je že se svlékneme a máme pohlavní styk. Ale projevit druhému své vnitřní pocity, úvahy, strachy a touhy – to znamená být nahý.

 

Láska bezpodmínečná vs. podmínečná

Ono v zásadě je docela vtipné, že jsme vůbec museli vytvořit pojmenování „bezpodmínečná láska“ – jakobychom předpokládali, že láska je běžně podmíněná a pak existuje nějaká jiná, nepodmíněná. Takže si pojďme ujasnit nejdřív tyhle pojmy.

Miluju Tě celým svým srdcem. Jsi moje zlatíčko. Jsi plamen, který mě rozpaluje.
Jsi… tohle a tamto… dokud mě nepodvedeš.

Podmínečná láska jednoduše říká: Budu milovat jen toho, kdo splní určité podmínky.

Bezpodmínečná pak říká prostě: Miluju. Tečka.

Na první pohled je logické, že bychom neměli milovat někoho, kdo nás „podvedl“, nebo nám jinak „ublížil“ nebo nám naši lásku neopětuje. No hádejte co – pokud takhle jednáme, tak už to není láska, ale rádoby-láska založená na strachu.

Může přijít bouřka a zakrýt Slunce. Potom se zdá, že Slunce zmizelo, ale pravda je jiná – žádná bouřka totiž nemůže Slunce odnést pryč.

Pohled z vyšší perspektivy

Jakožto lidé jsme – hlavně díky naší mysli – brilantními tvůrci iluzí. Můžeme vytvořit iluzi, že nikoho nemilujeme, že nikdo nemiluje nás nebo že dokonce nemilujeme ani sami sebe. Ale ve finále je to jen mrak, kterým se snažíme zakrýt Slunce – a to svítí pořád. A svítí naplno.

Pojďme se teď podívat na to, jak se u nás lidí projevuje toto zkreslené chápání lásky.

Láska, nenaplněné očekávání a sebevraždy

Často se pouštíme do vztahů s očekáváním. Očekáváme, že nám naše láska bude opětována, nebo že se vůči nám bude daná osoba chovat určitým způsobem. A když tomu tak není, jsme nešťastní. Někdo je „jen“ nešťastný a uzavře se do sebe, někdo je agresivní, jiní dělají scény, pár lidí si podřezává žíly a někteří dělají horší věci.

Nevím, kdo s tím přesně začal, ale vlna sebevražd z nešťastné lásky se zvedla po roce 1774, když Goethe napsal knihu Utrpení mladého Werthera. Umělec Werther se v knize zamiluje do zadané dívky, popisuje svá muka a nakonec spáchá sebevraždu. Zajímavý příspěvek do kolektivního vědomí. Kdoví, zda se Goethe od tohoto díla v pozdějším věku nedistancoval právě kvůli vlně sebevražd.

Ať už tak či onak, s očekáváním je to jako se striktním plánováním cílů – něco na styl budu šťastný, až dosáhnu tohohle a tamtoho. Když toho pak nedosáhneme nebo to probíhá jinak, tak jsme nešťastní, naštvaní atd. A to jen proto, že nejsme otevření tomu, co přichází. Štěstí není o dosahování cílů – štěstí je schopnost být otevřený / umět přijmout vše co přijde a nebýt vázaný k tomu, co chci aby z toho vzešlo.

Důležité je tady pochopit, že často milujeme jen proto, abychom byli milovaní nazpět a ne proto, že milovat a dávat někomu lásku nás naplňuje.

Občas nám taky trvá než nám docvakne, že láska neznamená někoho „vlastnit“. Že přítomnost druhého člověka v našem životě je dar a že prostě jdeme kus cesty spolu, ale primárně jsme ve vztahu abychom rozvíjeli sami sebe.

Podmíněná láska kolem nás

To, co kolem sebe (zatím) většinou vidíme, je láska podmíněná. Pocit ublíženosti je také jejím důsledkem, protože v podmíněné lásce vždy existuje riziko, že dojde k porušení podmínky. Mám očekávání = kladu podmínky = dřív nebo později to krachne.

Vemte si, kolikrát si zamilovaný pár řekne že se milují nade vše na světě, a pak stačí dvě slova nebo nějaká situace a hned se tato „láska“ mění v nadávky, výčitky, zoufalství, destrukci nebo něco jiného, co vychází ze strachu. Často se dvojice „chytne“ jen kvůli naprosté maličkosti. Pak je zřejmé, že vůbec nešlo o tuto maličkost, ale uvnitř každého bublají jiné procesy, které si ti dva nebyli ochotní vyjevit. Žeby v tom byl strach být upřímný? Strach, že mě ten druhý nebude přijímat v úplnosti tak, jak jsem? Strach být sám sebou?

Bezpodmínečná Láska

Kde se to v nás bere?

Jakmile prokoukneme skrz iluze, limity a dramata, vyskočí to na nás tak nějak samo: prostě jsme se to naučili. V televizi, ve společnosti, od rodičů, zkrátka ode všech, kteří nás vychovávali. Máme v sobě zakódovanou informaci, že bychom se takto měli chovat – buď proto, že se tak chovají všichni, nebo proto, že jsme se to naučili a nezpochybnili to, nebo proto, že to na nás bylo přeneseno jako genetická informace skrz DNA.

To neznamená, že to je takto „špatně“, prostě díky tomu vytváříme intenzivní zkušenosti a ty slouží našemu růstu. Pokud opakujeme stejné vzorce chování a myšlení, opakují se nám v různých obměnách stejné lekce. Přirozeně je náročnější zpochybnit něco, když tomu věří všichni kolem nás.

Proč je všude tolik násilí, když je vše láska?

Odpovím otázkou – dává vám smysl, že jedním z nejintenzivnějších způsobů, jak poznat mír a lásku, je prožít jejich pravý opak?

Zdá se, že je to v naší přirozenosti – i když tyto negativní prožitky nejsou vyžadovány, abychom pochopili naši vlastní podstatu a podstatu bezpodmínečné lásky, stejně jsou pořád cenným zdrojem lekcí. Jak dále postupujeme naším planetárním dobrodružstvím, ani tyhle negativní prožitky už nebudou potřeba. Momentálně probíhají z důvodu „dokončování lekcí“.

Život vám dá přesně ty zkušenosti, které nejvíce pomohou rozvinout vaše vědomí.
Jak poznáte, že právě tyto zkušenosti potřebujete? Jednoduše – protože je v daný moment prožíváte.
–Eckhart Tolle

Každý z nás dostáváme přesně ty lekce, které jsou v zájmu nejvyššího vývoje nás i celku, ať už to jsme z roviny naší mysli ochotní přijmout nebo ne. A bavíme se tady i o zvěrstvech jako je zabíjení, ozbrojené konflikty, „neléčitelné“ nemoci, nebo pedofilie. Podrobněji zde: jak vzniká utrpení.

Častá otázka je, jak by Bůh mohl dopustit tohle, kdyby všechny miloval?

Nezapomínejme na dvě důležité součásti života – a těmi jsou svobodná vůle a úhel pohledu. Z vyšší perspektivy není nic „správně“, ani „špatně“. Jsme Vědomí, které se rozhodlo prožít iluzi oddělenosti a poznat a pochopit tak samo sebe prostřednictvím intenzivních zkušeností, které my lidé označujeme jako pozitivní a negativní. Když uvěříme této iluzi oddělenosti a vznikne potřeba páchat násilí, na nějaké úrovni to bylo vyžadováno pro další rozvoj zúčastněných i celku.

V momentě uvědomění nepotřebnosti všech těchto konfliktů, v momentě pochopení, že jsme součástí jednoho grandiózního organismu a v momentě prozření, že nejlíp fungujeme, když taky všichni spolupracujeme jako buňky jednoho organismu, pozvedneme naši přítomnost na úplně odlišnou úroveň, než jsme doteď zvyklí.

Můžeme se tady bavit i o jistých modifikacích, které sem byly zavlečeny „zvenčí“ a ovlivnily naše rozhodování, ale zatím se spokojme s tím, že jsme na to sami přistoupili. Nikdo a nic nás nemůže ovládat pokud to na určité úrovni sami nedovolíme.

OK, dalšími zajímavými aspekty lásky jsou sebeláska a nenávist, tak pojďme na to.

Milovat nepřátele? Nechat si srát na hlavu?

Možná se ptáte, jak lze milovat někoho, kdo mi ublížil? No hned zkraje je třeba si uvědomit, že pocit ublíženosti je jen iluze. Je to příběh, který máme v hlavě – zkrátka určitá zkušenost, kterou kategorizujeme jakože nám někdo ublížil.

Pocit ublíženosti vzniká na úrovni mysli, a to jen proto, že jsme připoutaní k určitým myšlenkám a představám, případně vlastnímu egu a nejsme v módu přijímání okolností. Zkrátka klademe určitý odpor. Pokud jste tak ještě neučinili, podívejte se z vyšší perspektivy, jak vzniká utrpení.

Nenávist jen podporuje nenávist a automatizované reakce. Když ale do nenávistného pohledu vložíme lásku (např. vděk), narušujeme zaběhlou rutinu a zavádíme novou cestu, kterou jsme dříve neviděli. Když se řekne „milovat nepřítele“, zavání to zradou nebo něco podobného. Tady je potřeba si jen vyjasnit, co znamená ono „milovat“. Pokud je to podlézání, podřizování se a odevzdávání vlastní síly, jsme pořád v módu strachu. Pokud je to odpuštění a vděk ze zkušenosti, už jsme na druhé straně stupnice – v bezpodmínečné lásce. Více o tom, jak to funguje, najdete v poslední části článku.

Je také zajímavé, jak často nenávist a lítost směřujeme právě sami na sebe. Vyčítáme si, že jsme se rozhodli „špatně“ nebo že jsme udělali „chybu“. Tu si pak přehráváme v hlavě a necháme ji utvářet naši další realitu, místo abychom byli plně otevření tomu co přichází v daný moment. Příčinou je často fakt, že dostatečně nemilujeme především sami sebe.

Problém – hledáme lásku venku, místo uvnitř

Jednou z největších lží, kterým v našich životech čelíme je, že nás musí někdo docenit. Že nás někdo musí přesvědčit o tom, že si zasloužíme být milováni. Že se musíme chovat nebo vypadat určitým způsobem, abychom si lásku zasloužili nebo abychom za něco stáli. Že musíme lásku hledat vně sebe.

Víte co? Už jsme perfektní – prostě jen tím, že jsme to my.

Často se snažíme chovat tak, abychom se někomu zalíbili, místo abychom byli pravým projevem svého Já. Doléhá na nás tlak, že musíme splňovat určité „normy“. Prožíváme strach z toho, že nebudeme přijatí, když se budeme chovat tak, jak to cítíme. Tohle na nás už od dětství vkládá vnější svět a překonat tady tyto „kódy“ je jednou z nejintenzivnějších zkušeností v lidském těle. Tady jen dodám, že takto to vnímám z těla Čecha – bělocha – vychovaného „západní civilizací“ a z toho co pozoruju kolem sebe.

Sebeláska vs. narcismus

Žijeme ve světě extrémů – na obou stranách spektra. Najdou se tací, kteří milují své ego a omezují tím svobodu druhých a pak jsou tací, kteří zase odmítají projevit lásku sami k sobě. Nevím, co u nás v ČR převažuje, ovšem možná by stálo za to udělat velký průzkum.

Každopádně, když jsem se několika lidiček zeptal, jak často si řeknou, že jsou skvělý člověk, řekli mi, že nikdy. Ptám se: Proč? Prý proto, aby si o nich někdo nemyslel, že jsou namyšlení. Zdá se, že tady narážíme na další přesvědčení, které nám někdo vložil do hlavy.

Zajímavé taky bylo, když jsem jednomu kamarádovi řekl, ať si řekne, že je skvělý člověk. To co pak řekl, znělo v podstatě jako „Jsem skvělej a všichni jsou svině“. Vnímáte ten rozdíl? Když řeknete „Jsem skvělej člověk“, je to podstatně jiná energie, než když řeknete „všichni jsou svině“.

Pamatujte – to co říkáme o druhých je jakobychom říkali sami o sobě a stejně to platí naopak. Dává teď větší smysl proč milovat sebe každý moment a taky proč sám sobě odpouštět?

Bezpodmínečná láska neznamená potěšit každého

Velice často se po nás chce něco, co necítíme že chceme udělat, ale abychom toho druhého „nezranili“, tak to raději podstoupíme a držíme jazyk za zuby. Nechceme působit egoisticky, ale vždycky existuje hranice mezi tím, co děláme na úkor druhých a lze to vykládat jako násilí a tím, co děláme ze skutečné lásky k sobě. Vždy se ptejte, jestli vaše jednání vychází ze strachu, nebo z lásky.

Láska není o tom chovat se tak, aby se ten druhý pořád cítil pohodlně. Snaha bránit někoho před veškerou bolestí nebo uspokojovat každý jeho/její požadavek spíš brání tomu dotyčnému se opravdu rozvíjet.

Malá terapie

Teď po vás chci jednu věc.

Zhluboka se nadechněte, vypněte hruď, nahoďte úsměv a nahlas si řekněte: Jsem skvělej člověk!

Myslím to vážně!

Jsem skvělej člověk a mám cenu!

Jestli s tím máte problém, pro začátek to můžete provést tak, aby vás nikdo neslyšel. Pak běžte klidně před zrcadlo a věnujte sami sobě úsměv od ucha k uchu a řekněte si to znova!

Jaký to je pocit?

Žádná bouřka nemůže odnést Slunce pryč.

Pomalu se blížíme ke konci – jak na bezpodmínečnou lásku a něco k evoluci

Jak na bezpodmínečnou lásku?

Kde je láska, není prostor pro strach. S bezpodmínečnou láskou je spjatý především vděk, radost, odpouštění a dávání.

Vděk je velice silnou zbraní a často ho není potřeba ani projevovat nahlas. Když se dostaneme do nějaké situace, kterou vnímáme jako nepříjemnou, poděkujme v duchu tomu, kdo to způsobil. Poděkujme i sami sobě za možnost prožít takovou zkušenost a vyrůst díky ní. Tohle totiž trochu uzemní ego, umožní se oprostit od připoutanosti k toxickým představám, získat nadhled a vidět situaci pro to, čím je doopravdy – totiž zkušenost.

Spousta depresí a bolístek v těle je také způsobená tím, že v sobě udržujeme vztek, nenávist, strach nebo jinou „negativní“ emoci. Co v sobě máme, to k sobě přitahujeme. Všechno co narušuje vybudované nervové dráhy a automatické reakce, nám vlije krev do žil a umožní odstranit příčinu, místo „babrání se“ v povrchových projevech a opakování smyček. Co také pomáhá ve vypjatých situacích, je zvolnění dechu. Dát si pomalý hluboký nádech do břicha a dostat se „z mysli do přítomnosti“.

Co si táhneme z minulosti

V naší zemičce si neseme „dědictví komunismu“, kdy si lidi museli dávat pozor na to, co říkají a kdy jsme se museli podřizovat autoritám. To se ve větší či menší míře předává z generace na generaci. Obecně jsme vychováváni k tomu, abychom nezpochybňovali autority a abychom měli ostré lokty, protože ve velkém světě nám údajně každý jde po krku. Říkají nám, že nemůžeme být důvěřiví, jinak se popálíme, že se nemůžeme otevřít každému, že musíme bojovat o postavení v tomto žebříčku hierarchie, jinak budeme neúspěšní atd atd – prostě pořád se to motá kolem splňování určitých smyšlených norem.

No hádejte co. Čemu věříme, to vidíme a to taky podporujeme. Čím dál více lidí ale tohle všechno začíná vidět jako něco nepřirozeného, umělého a archaického. Ani nadále už tyto vzorce chování a systémy založené na strachu nebudou podporovány. Je jen na nás, kdy naplno vstoupíme do „nového“, k čemu padne pojmenování, třeba, Vědomí Sjednocenosti. Nebo JednoTy. Nebo JednoDuchosti.

Nepotřebujete speciální pravidla pro to, abyste rozeznali co je ubližování a omezování svobody.

Náhodné akty lásky

Mezi věci, které můžeme každý den dělat pro zanášení tohoto „nového“ vědomí, jsou například náhodné akty lásky. Zkrátka něco nečekaného, co děláme nezištně, abychom někomu zkrášlili den.

  1. Úsměv na někoho na ulici, koho neznáte (všimli jste si, kolik lidí se kaboní, když jdete nějakým větším městem?)
  2. Náhodné nečekané obejmutí (docela sranda)
  3. Spontánní kompliment (na každém lze najít něco pozitivního)
  4. Když vidíte něco „špatného“, nesuďte to a hledejte nejdřív pozitiva. Pravděpodobně nevidíte celý obrázek.
  5. Dělejte/říkejte, co chcete aby ostatní dělali/říkali vám
  6. Buďte milí k nemilým lidem. Potřebují to nejvíc.
  7. …spousta dalších

Často slýchám nebo čtu, že my Češi nejdřív hledáme chyby místo pozitiv, případně že se příliš neprojevujeme. Teda jak kdy – někdy bezmyšlenkovitě vypálíme to první co máme na jazyku a náš smysl pro humor je fakt sranda, ale občas jsme taky tak trochu uťáplí. Je to strach z toho, že nás ostatní budou soudit? Sám jsem to hodněkrát cítil. Strach, že řeknu něco nevhodného. A bylo jedno, jestli ve skupině lidí, nebo v konverzaci jeden na jednoho. A pak jsem začal vystupovat ze své komfortní zóny. No a ten, kdo kdy vystupoval z nějaké své komfortní zóny jistě ví, že se pak začnou dít kouzelné věci!

Proč to tak silně funguje a bude fungovat?

Vždy když narušujeme naši vlastní rutinu a zažitý strach, nejen že tím posouváme sami sebe, protože nás to nutí být vnímavější a vymýšlet kreativní řešení, ale také tím, jak jsme všichni propojení, vlastně děláme i službu celku. To je jeden z aspektů, který mě na životě neustále fascinuje – totiž že když pracuju na sobě, je to vlastně „upgrade“, který se týká celého kolektivu, ne jen těch lidí, se kterými přijdu přímo do styku.

Další věc je ta, že nestačí teoretizovat a mluvit o tom. Mužský tvořivý aspekt je něco, co v sobě máme všichni a když ho vědomě propojíme s tím ženským soucitným a láskyplným, jsme schopní hotových zázraků. Samozřejmě mužských a ženských atributů je mnohem víc. První krok je zasít si to do představ a druhý pak dovolit sám sobě to reálně projevit.

Buďte změnou, kterou chcete vidět ve světě.
–Mahátma Gándhí

Význam lásky pro vývoj lidstva

Je zajímavé si uvědomit, že za posledních zhruba 5000 let na této planetě nebyl jediný den bez ozbrojeného konfliktu. Zdá se, že už jsme zkusili všechno, jen ne postavit veškeré naše jednání na lásce. Když budeme pořád smýšlet stejně, budeme tím jen podporovat a opakovat to, co už jsme vytvořili mnohokrát.

Existují odhady, že Země by mohla uživit 10 miliard lidí a nutno podotknout, že tyto odhady ještě nepočítají s novými technologiemi. Ale i přesto vidíme, jak jsou každým rokem bohatí lidé stále bohatší a ti chudí čím dál chudší a jak je toto bohatství rozloženo nerovnoměrně. Nemluvě o tom, kolik lidí ještě pořád denně umírá hladem.

To nás zavádí k další věci.

Energie lásky a dávání v ekonomice budoucnosti

Momentálně je obchodování velmi „lidské“, v tom smyslu, že je to něco za něco. To není univerzální energie. Vesmír a planeta nám dávají všechno, co potřebujeme a hádejte jak? Zadarmo.

Planeta nechce nic nazpátek za to že nám umožní na ní pěstovat jídlo. Slunce nechce nic za to, že svítí. Všechno je nám to dáno v takové míře, ve které potřebujeme.

Jak by to tedy mohlo fungovat v lidském pojetí?

No, nejdřív si představte, že nikdo nemá starost o přežití. Že se všichni navzájem podporují, aniž by potřebovali přikázání nebo zákony – prostě to dělají proto, že cítí vzájemnou propojenost. Každý pak dělá to, co nejlíp odráží jeho talent, ale protože má vše, co potřebuje, tak to prostě dává světu. No a někdo jiný to něco zrovna potřebuje a může si to vzít, aniž by za to musel platit. No a má z toho třeba takovou radost, že se rozhodne za to taky něco dát. Buď tomu, od koho to něco získal, nebo někomu jinému. Takže výsledek může být stejný jako výměna něčeho za něco, ale celá dynamika je úplně na jiné úrovni.

Je to zjednodušené, ale měl by z toho být jasný základní princip – bezpodmínečná láska jednoduše nepotřebuje důvod, ani nic nazpět. Láska znamená dávat a mít z toho radost, ne dávat proto, abych něco získal.

Není to trošku utopie?

Všechno, co vyhodnocujeme jako „zázrak“ nebo něco „nereálného“, je jen postavené na tom, jak to vidíme v mysli. Když smýšlíme způsobem, že jako lidi něco takového nemůžeme zvládnout, tak to jen podporujeme. Způsob, jak naším myšlením tvoříme naši realitu, je něco tak mocného, že není divu kolik snahy bylo vyvinuto, abychom o tom nevěděli. Jsme elektromagnetické bytosti a naše myšlenky prostřednictvím jemných sil ovlivňují nejen elektromagnetické pole naše i pole Země, ale přímo také fyzickou realitu.

Je v naší přirozenosti všechny nové koncepty nejdřív opatrně osahat a prozkoumat – zjistit jestli ten schodeček tam opravdu je, než na něj šlápneme. To je OK. Někdy nám nezbývá, než do toho skočit po hlavě, ale nyní máme k dispozici tolik materiálů, že tenhle přechod můžeme udělat pozvolna a třeba za 10 let se jen podivit, kde jsme to v tuhle dobu byli.

Budou viníci potrestáni?

Už nějakou dobu vyplouvají na povrch informace o tom, kdo, jak a proč „negativně“ ovlivňuje které aspekty lidské existence v celosvětovém měřítku. Rádi o tom pak smýšlíme způsobem, že někdo nám způsobil naše utrpení a že zasluhuje trest. Opravdu se budeme soustředit na to, abychom znovuvytvářeli to co už tady bylo mnohokrát, nebo to posuneme na novou úroveň?

Díky za přečtení a posílám lásku ;)

Hlavní zdroj: intuice

Další zdroje – historická fakta
http://cs.wikipedia.org/wiki/Láska
http://cs.wikipedia.org/wiki/Utrpení_mladého_Werthera

Původ slova
http://www.orthodoxia.cz/blahodat2.htm
http://www.cez-okno.net/clanok/lingvistika/vznikla-anglictina-z-praslovanstiny
http://ografologii.blogspot.cz/2008/12/etymologie-psychologie.html
http://www.etymonline.com/index.php?term=love
http://forum.wordreference.com/showthread.php?t=2336865
https://suite.io/edurne-scott/19dw237

Obrázky
http://www.shadesofgrace.org/wp-content/uploads/view-from-space.jpg
http://ninapaley.com/mimiandeunice/2010/08/26/unconditional-love/
http://www.protobulgarians.com/Czech translations/Pracharvati a prabulhari.htm

Tomáš / Jankoš

Když jsem v roce 1990 vylezl na svět zadkem napřed, bylo jasné, že prostě budu celý život dělat věci jinak. Mám představu, jak spoluvytvářet ideální svět a vím, že se můžu spojit s lidmi co to cítí stejně.

Moje poslední příspěvky (zobrazit vše)

Tomáš / Jankoš

Komentáře: 36

  1. Milý Tomáši, jsem nesmírně dojata tvým krásným nitrem,čistotou duše, zralostí a znalostí podstaty života, zkrátka děkuji za tak mladého člověka s tak bohatým, úžasným a lásky plným srdíčkem s cítěním světa a s ním spojených souvislostí. Děkuji Anička

    Odpověď
    • jankoš

      Aničko, děkuji za velmi milý komentář!
      Dělám jen to, kvůli čemu jsem tu ;)

      Odpověď
  2. Lásku si každý nevědomý člověk představuje jinak, ale probuzený člověk se zbavil všech představ a iluzí, stal se samotnou láskou-Bytím, zbavil se koncepcí o lásce,o pravdě i svobodě, on všechny žije, je to vše jedno, není on a svět , je jen To. Je samotnou Jednotou prožívající Samo Sebe.

    Odpověď
      • Ahoj Tomasi,chapu tedy správně že bezpodminecna láska je tedy o tom že se partneři mají podvádět a lhát si?-omlouvam se ale nechápou některé slovní obraty v článků a vyznívá mi to jako kdyby to bylo vlastne v poradku,že se dva lidé mají radi ale je vše dovoleno.Není to také o tom aby si partneři určili hranice?-ten druhy me tedy ublíží,bude lhat,podvede,ja mu to z lásky odpustim a on to udělá znovu a omluví to tím že ho nemiluji bezpodminecne a nežiji pritomnosti?-zaznívá mi to trochu jako kouzelná formulka na omluveni svého selhání,nevery..Vy takový vztah praktikujete?nezlobte se,pokud to vyznívá nejak utocne-vas článek me zaujal,jen úplně všemu nejspíše nerozumíme.Dekuji za odpoved

        Odpověď
  3. Jsem ráda,že v tom vidění Lásky nejsem sama:)Děkuji:)

    Odpověď
  4. Paráda. Došla jsem ke stejným závěrům, no jo stejný zdroj :-) Už se těším až se někomu vrhnu kolem krku, Zatím rozdávám jen úsměv. Krásně jsi to napsal, pěkně od A do Z, takže sdílím a posílám dál.

    Odpověď
  5. Díky za nádherný článek. Cítím to stejně. Poslední půl rok se zajmám dost o podobná „témata“ :-)
    Jen mě mrzí, že díky tomu jsme se s partnerkou dost odcizili. Považuje mě v lepším případě za blázna a stále se mě snaží vrátit zpět. Jenže ačkoliv jí mám rád tak cítím, že už to prostě nepůjde. Nechci.
    Ještě jednou díky.

    Odpověď
  6. Pravdivé, krásné, ale nájemné,….se platit zatím musí a těm protivům se láska v praxi projevuje opravdu velmi těžko, ale díky

    Odpověď
  7. Čo je láska?
    Skutočná LÁSKA je :stav vedomia JA SOM TY , MY sme ON a ON je v nás a MY sme v ňom ! Inak povedané, ak si JA uvedomuje, že je súčasť jediného celku vo svojej oddelenosti JA. Je to stav majstrovstva Krista, čiže Kristus je majstrovstvo LÁSKY . Dosiahnutý stav JA SOM Kristus ! : ) = LÁSKA : ) Ale, radšej to nikomu nehovorte : ))) Vravieval Ježiš , lebo aj tak to (ne)pochopia. : )))) Ak to pochopia zmenia svet ! : ) Vtedy zistia, že Antikrista niet : ))) Lebo všetko iba JE! V prítomnosti a uvedomení…. JA SOM….! : )))) LÁÁÁSKA.
    Láska muža a ženy je ,alebo = sebectvo! Túžba vlastniť manipulovať a pretvárať na svoj obraz! :)

    Odpověď
  8. Co je to láska? Pokud chcete poznat podstatu lásky tak si přečtete toto: goo.gl/QOSpFG (mobilní verze: goo.gl/9syEvG ). Popis co ty dokumenty dělají naleznete zde: goo.gl/RuHGkB. Není to, ale bezpodmínečně nutné. Tam je pouze popis toho co ty dokumenty dělají. Proč máte poznat lásku skrze nějaké dokumenty? Na to je jednoduchá odpověď. Pamatujete si Matrix jak říkal Morfeus Neovi, že pokud chce poznat co Matrix je tak to musí poznat sám a dal mu na výběr ze dvou pilulek. A ty dokumenty (hlavně z názvem Láska) jsou vlastně tou pomyslnou červenou kapslí. Vy máte na výběr stejně jako měl na výběr Neo. Já Vám tu červenou kapsli nenutím, ale dávám Vám šanci ke změně, pozitivní změně. Uvidíte svět po kterém jste celý život snili, jiný krásnější, svět neomezených možností…

    Odpověď
  9. Nadherne citanie, dlho som hladala nieco taketo a som stastna, ze to citim tak ako aj vy pisete a vela novych veci sa dozviem, za co vam dakujem zo srdca. :) :) :)

    Odpověď
  10. Děkuji

    Odpověď
  11. Moc pěkně sestavená slova :-), když jsem to četla, odpověděl jsi mi na pár otázek, které mě napadly včera, díky, a při čtení jsem se cítila v tom všem jako doma, ne že by to tak mělo být, ono to tak je. A člověk to nenaštuduje jenom teorií, prostě to v určitém okamžiku přijde a pak už se to ví, tak se těším, co přijde příště :-)

    Odpověď
  12. …je SAMOZŘEJMĚ obrovská pravda stará známá poučka:
    KDYŽ CHCEŠ ZMĚNIT SVĚT, ZMĚŃ SÁM SEBE!

    Cestou k dosažení opětovné Jednoty je harmonizace sebe sama se sebou samým…

    To je ta pravá a jediná možná cesta, *cesta bezpodmínečné lásky* k sobě, cesta která vede k osvícení.

    ANO: Máme svobodnou vůli a NE: není jedno jak ji používáme!
    ANO, každý je strůjcem svého osudu!!

    S kristovskou láskou všem, kteří nechtějí uvíznout v nízkých vibracích, nabízím něco tak trochu jako „prosté selské“ vysvětlení o tom, kým my lidé doopravdy jsme, i s praktickým návodem co s tím… dokonale praktická věc, nic odtrženého od života:

    http://www.ragauian.cz/category/dualita-lidskeho-byti/

    Odpověď
  13. Krásné, píšu básně…a začínám psát román..inspiroval jsi mne…Veronika

    Odpověď
  14. Krásný den přeji,

    děkuji za nádherná slova. Článek mi mluví z duše. :)

    Také posílám lásku…

    Odpověď
  15. Pohled na celek je určitě správný…jen se závěrem bych se neztotožnil. Proč? Vyústění uvažování napovídá že něco JE, tzn. jeden rozměr (celek). To je ovšem pohled z určité pozice – vždy existují (alespoň) dva rozměry: uvnitř-vně, hore-dole…..
    nebo-li Celek vždy obsahuje klad i zápor, sami o sobě nedokážou existovat – takže cesta k výmýcení Láskou je zavádějící,
    vývoj znamená k něčemu dospět, tzn. ukončení – ne nekonečno, být.
    Prostě jsme – a cesta je jen prostředek k udržení toho. A že někteří mají pocit, že jim na ní převažuje zlo ? Jen zúžený pohled jednoho narození….v dalším to může být obráceně. Jde o to, naučit se to co nejvíce vyvážit, vědomě – ovšem pak nastupuje pocit že se nic neděje :))

    Odpověď
    • Tomáš / Jankoš

      Děkuji za komentář – už nevím kde jsem zmiňoval vymýcení Láskou, ale jak znám toho člověka v zrcadle, tak by žádné vymýcení ani potlačování nedoporučoval :) Je to o tom, kam soustředíme pozornost a o tom, co je naší přirozeností. Je to plynutí a když něčemu (negativnímu) v sobě (nebo v tzv vnějším světě) klademe odpor, tak to jen živíme. Když si umožníme to prožít a procítit se vším všudy (ať už jen v představách, nebo fyzicky) a necháme to protéct, zkrátka se to přestane projevovat.
      Klad i zápor – aspoň kam dosáhlo moje aktuální poznání – je pořád polarita, a ta se v jemnějších světech neprojevuje… resp. ‚zlo‘ (násilí, ubližování sobě nebo druhým) se ‚tam‘ neprojevuje jako temnota, ale jako ‚méně světla’… sami jsme si vybrali to prožít a poučit se z toho … plus, polarita vychází z jednoho Celku – jak píšeš.
      Já se zase neztotožňuju s tím, že je ‚potřeba‘ něco vyvažovat, protože to zní jakoby nějaký stav byl ‚špatný‘ a bylo ho třeba ‚opravit’, čímž to zase soudíme nebo tomu odporujeme. Jediné co vnímám jako ‚potřebné’, je znovunapojení se sám na sebe, na svou čistou esenci a přirozenost. Jak člověk překonává vrstvy programů, samovolně ho přestane zajímat jakékoli ničení a soustředí se prostě na tvoření. Vesmír nabízí spoustu možností pro život a růst – představa, že za všechno ‚dobré‘ musí přijít něco ‚zlé’, je jen další archaický program.
      Zdroj nesoudí sám sebe, ani části sebe, jako dobré nebo zlé. Všechno je expanze. Svobodná vůle je experiment. Dobro a zlo je jen úhel pohledu. A stejně se tady snažíme slovy popsat něco, co je nejen nad rámec slov, ale tak trochu i nad rámec mysli … je třeba toho zapojit víc, než jen slova a mysl :)

      Odpověď
      • Špatně pochopeno – nikoli vyvažovat, ale smířit se i sám se sebou. Dobro a zlo je jen součástí Celku, úhlem pohledu. Vše se odvíjí od VLASTNÍHO CHTĚNÍ, vrozený pud sebezáchovy přežít a z něj se odvíjející STRACH. Odbourá-li jej člověk, kdy nemá strach ze smrti (bolesti, ztráty čehokoli včetně milujícího) je život jiný. Vše se odvíjí od záměny slov „musím“ a „chci“.
        Říká se, že člověk musí jen umřít – ostatní chce. Máte-li vlastní vůli zjistíte, že je to pravda.
        Ale co když není ?? Denně se přesvědčuji, že život pokračuje – jen v jiné podobě.
        A nemám tak vysoké Ego, abych si myslel, že člověk je vyjímka.
        A jakmile si toto uvědomíte, zmizí strach – přestane existovat polarita Dobra a Zla – jen jste at je jakkoli.
        To je nejspíš účel zdejší podoby na Zemi – naučit se to.
        Ovšem spousta lidí má pocit, že je to nudné ….:)

        Odpověď
  16. To tedy znamená že bezpodmínečná láska je o tom odpouštět partnerovi lhani a nevery?-neni to spíše o tom:něčin druhému to co nechces aby ti činil?-nebo to už je očekávání?-bezpodmínečná láska mi přijde jako takova kouzelná formulka na omluveni nevěry..jak to chapete vy?-neměli by si partneři sami ve vztahu určit hranici?-nebo jde o to chovat se tak jaký jsem -a tedy proto že je to pro me příjemné tak tomu druhému lhát a podvádět ho..

    Odpověď
    • Budu moc rada za odpověď

      Odpověď
    • Tomáš / Jankoš

      Bibi, zdravím a díky za komentář. Neříkám nikomu co má nebo nemá dělat, ani co je ‚správné‘ nebo ‚špatné‘ – jen sdílím poznání ze své cesty. Určitě nenabádám nikoho k tomu aby podváděl svého partnera – jediné k čemu ostatní nabádám, je napojení na své nitro :)

      Vzhledem k tomu, že mysl má potřebu řešit detaily a nechápe jaké je to být bez mysli, udělám maximum abych pokryl vše co píšete.

      Když jsme svou pravou podstatou – když víme kdo jsme – je nemožné aby nám jednání druhých ublížilo. Ano, vím – po celém tom dlouhém životě v lidském těle a pod náporem všech těch emocí se toto může zprvu zdát velice cizí… ale jak slupujeme vrstvy naučených přesvědčení a vracíme se k sobě samým, celkový obraz se stává čím dál zřetelnější.

      Faktem je, že když je dnes někdo nevěrný, tak to jde většinou z ega. Hledáme nějaké uspokojení venku. Nejdeme dovnitř, abychom zjistili (a opravdu upřímně a se vším všudy si ve vztahu vzájemně vyříkali) skutečné příčiny, proč ‚chceme‘ někoho jiného. Popravdě, taky vidím jak často přejímáme nějaké duchovní poznatky a používáme je jako výmluvu pro naše egoistické/materialistické chování. To je součástí procesu a dřív nebo později se nám i toto zrcadlí – abychom si od toho odlehčili, samozřejmě. To vše jsou různé aktivace vedoucí k vyššímu vědomí. Jsme tu primárně od toho abychom rozvíjeli sami sebe a jiné aspekty nás samých (ostatní bytosti) jsou tu aby nám v tom asistovali. Teoreticky je nepotřebujeme, ale být na světě sám byla nuda, proto jsme jako Zdroj vytvořili takovouto diverzitu.

      Z perspektivy duše: láska neznamená vlastnictví, ale sdílení. Když se ten druhý rozhodne nás ‚podvést’, bolí nás to jen tehdy, když máme očekávání a když jsme k němu/ní připoutaní. Když jsme v čistém spojení se svým nitrem, s lehkostí tvoříme novou realitu a neztotožňujeme se ani se svými příběhy a očekáváními, ani se svou osobností nebo s tím jak by to mělo nebo nemělo být. Všechno vytváříme z přítomnosti. Ale v tom nám často brání nejedna vrstva… mysl-kompjůtr potřebuje neustálé srovnávání s minulostí a budoucností… Pro druhého by pak mohla být naše nepřipoutanost (a schopnost tvořit lehce novou realitu) stejná rána, jako původně pro nás jeho/její ‚nevěra‘ – jen abych uvedl jednu z možností. Což je zase jen další aktivace…

      Pro partnery je rozhodně užitečné si určit, jak jejich vztah bude vypadat. Pod vlivem kulturního ‚programování‘ teď vnímáme většinou vztah buď jako ‚jsme spolu‘ anebo ‚nejsme spolu’. A přitom mezi tím existuje i pestřejší škála… Samozřejmě, mít sex na všechny strany sebou taky nese přenášení různých energií a následný zmatek v osobním energetickém těle – protože s tím neumíme pracovat – nicméně to jak teď vnímáme vztahy i rodinu se mění a i nadále bude měnit. Ztotožňuji se s tím, že nám většinou nejlépe fungují monogamní vztahy, ale stačí se podívat, kolik jich ve spokojenosti opravdu vydrží. Neříkám že to nejde, jen většina z nás není natolik bdělá, aby šla OPRAVDU hluboko ve svých vnitřních procesech…

      Nečiň druhému to co nechceš aby Ti činil – to je skutečný základ našeho přirozeného kooperativního spoluvytváření reality. Když to děláme nezištně – a proto, že nás tento přístup naplňuje – jsme s čistým štítem a bude nám to zrcadleno. Když to ale děláme proto, aby se k nám i druzí takto chovali, to už je očekávání, které může pramenit z mentality oběti a taktéž nám to bude zrcadleno. Co konkrétně? To, že nechceme aby nám někdo ‚ublížil’. Že si připouštíme, že jsme oběť a máme potřebu se tomu bránit. Nikdo není oběť, ani násilník – jsou to jen role které si navzájem poskytujeme pro růst. Dokud to v sobě opravdu netransformujeme, bude se nám to neustále v různých formách (příp. partnerech) prezentovat.

      Převést to do slov je náročné, protože mysl má spoustu filtrů… napojte se na svoje srdce, neříkám nic co už dávno nevíte :)

      Odpověď
  17. Hm – je to krásně řečeno, ale až přežijete koncentrák a on se nikdo nebude ptát zda tam chcete, možná budete mluvit jinak

    Odpověď
    • Tomáš / Jankoš

      Každý z nás si teď (nebo někdy předtím) prošel totálním peklem. Tady a teď dělám to co dělám, protože jsem si to vybral a protože to je v zájmu nejvyššího rozvoje, a stejně to platí pro nás všechny. Není k užitku se pořád vracet do minulosti, i když rozumím tomu co to z pohledu člověka a ponaučení se znamená. Navrhuju soustředit se na přítomnost a spojení se svým nitrem. Tohle je zajímavý rozhovor s Alice Herz Sommerovou, která byla do své smrti r. 2014 nejstarší Češkou co přežila holokaust. Sice je to v angličtině, ale mluví o tom soustředit se na pozitivní stránky života:

      Odpověď
  18. Děkuji za velice vřelý a vysvětlující článek.

    Jediná věc, kterou by se možná i hodilo opravit, byl výraz, že jako Češi jsme poznamenáni „komunismem“, kde tento výrok tak trochu vyčnívá z vysoce oduševnělého textu. Co se faktů, především, komunismus u nás nebyl, byl zde pouze reálný socialismus, jemuž vládla strana s příslučným názvem.
    To, co nás skutečně poznamenalo, byla „totalitní“ forma příslušného směru, tedy jsme poznamenání především totalitním režimem a policejním státním zřízením.

    Odpověď
  19. Tato definice lásky je jistě pravdivá a krásná, ale pouze v případě, že stejnou láskou milujeme sami sebe. Upřímně milovat někoho, kdo nás např.soustavně podvádí, bije nebo ponižuje a žít s ním např. 20 let v bezpodmínečné lásce je úsměvné. V takovém případě sice milujeme druhého, ne však sebe a musí to mít následky, navíc tím druhého poškozujeme, jelikož mu tím dáváme najevo, že jeho chování tolerujeme z lásky, tak je to vlastně v pořádku. Nic není černobílé, ani láska ne. Jste mladý a sympatický muž a nemáte asi ještě potřebné životní zkušenosti. Ale na vašem webu je hezky. Díky L.

    Odpověď
    • Dovolím si na Vás reagovat, pane Anonymní,
      stav, který jste popsal, láskou není ať už v jakékoliv formě. A to, že ho vůbec nějak k lásce přirovnáváte, značí, že článek jste možná četl, ale zřejmě ne zcela vstřebal jeho obsah. Pan autor je mladý, stejně tak Vy můžete být příliš opotřebovaný zkušenostmi ze vztahů obsahujících pouze ony romantizovanou formu.

      Odpověď
  20. Děkuji za článek. Normálně jsem si ho vygooglila dneska, protože jsem potřebovala nějaký úhel pohledu a jsem dojatá, jak moc se ten váš shoduje s tím co v poslední době prožívám. Neděje se to jen mě, ale už mám ve svém životě další 3 podobné příběhy lidí kolem sebe. Jednoduše jsem v určitý moment pocítila lásku k člověku, který již má vztah i s dětmi. Přišlo to nenápadně. Nejdřív jsem si nemyslela, že to je něco vážného, ale za několik měsíců jsme se skrze upřímnost k sobě a jeho ženě dostali do vztahu ve třech. Jeho žena mě uvítala a otevřela mi i své srdce. To co nyní prožíváme je obrovská láska a podpora navzájem. Chtěla bych upozornit na důležitost upřímnosti. Od začátku jsem byla upozorněna na to, že svou ženu a děti miluje a chce s nimi zůstat. Nelhal ani své ženě. Nakonec mě pozval i do své domácnosti, abychom se setkali. Bylo mi nekonečně trapně, ale něco mě nedovolilo utéct. Věděla jsem, že by to byl jen strach, kterému bych podlehla a tak jsem se odhodlala vyjít ze své komfortní zóny a setkat se i s ní. S jeho ženou jsme se sblížili a je mi to moc blízká duše. Raději jsem jí hned upřímně řekla vše co jsem měla na srdci a požádala jí, aby mi předem řekla své hranice a pokud by jí moje přítomnost jakkoliv vadila, tak aby mi to řekla. Nikdy to neudělala. Dnes mi oba vyjadřují ohromnou lásku a chtějí, abych se k nim nastěhovala. Před nějakou dobou mi řekli, že se chtějí vzít -tedy plánují svatbu. Doteď nebyli oficiálně sezdáni. To se mnou otřáslo a najednou jsem se setkala s obrovskými pochybami, strachem a emocionální bolestí. Rozhodla jsem se na to podívat zblízka a není moc co dodat… vše je v tomto článku již napsáno. Láska není vlastnictví. Pokud někoho miluji a ten/ti se mnou chtějí být, tak utrpení z jejich svatby není vůbec objektivní bolest. Cítím, že se na to mohu podívat s nadhledem a být s nimi šťastná z oslavy jejich vztahu, který nakonec již dlouho trvá. Abych si takový nadhled udržela ale potřebuji přeprogramovat svou mysl, která bolest dokáže vyvolat myšlenkami. Vidím to jako dar z nebes, abych se spolu s nimi mohla posunout na vyšší úroveň a spočinout prostě v lásce, která se nabízí…bez názoru a umělé morálky na kterou jsem zvyklá. Vyžaduje to velkou vůli, ale podporují mě právě i velice podobné příběhy lidí kolem mne. Moje sestra se též zamilovala do jiného muže. Má manžela a děti a vše doma přiznala. Švagr nejdříve pociťoval bolest, ale podařilo se mu na to podívat též z ´nadhledu´, seznámil se s tímto mužem, spřátelili se a umožňuje sestře žít, to co potřebuje. Jemu samotnému to přineslo velké spektrum nových pocitů, které vítá. Jejich vztah se tím i velice prohloubil. A nakonec i mě nyní pomáhá zůstat v pravdě se svým srdcem. I proto jsem se rozhodla tento příspěvek sem napsat. Třeba si to někdo přečte a pomůže mu to přestat ulpívat na bolestech a dovolit si proudit lásku a pravdu svého srdce.

    Odpověď
  21. …nevím,jestli svými slovy nebudu opakovat již zde zmíněné příspěvky,když tak se omlouvám.Chtěl jsem jen říct svů pocit a názor na lásku,hlavně tzv. bezpodmínečnou.Všichni jistě víme,co je láska podmínečná a proč nemůže trvat dlouho.Ale bezpodmínečná,ta je věčná,podle toho jí také poznáme.Protože ať chceme,nebo ne,nezbavíme se ji,i kdyby jsme chtěli sebe víc.Je jak sektrizovaný předmět,kterého se nemůžeme zbavit,vždy si na nás sedne znovu a znovu…Nakonec se v drtivé většině pro nás stane(ať dřív nebo později)osudnou a jedině s takovou může člověk být šťastný,to mi věřte…

    Odpověď
  22. Kriste pane, to jsou zase bláboly, každý žije svůj život jak umí, ne všichni máme stejnou úroveň chápání, i bezpodmínečná láska si klade podmínku, bezpodmínečnost….

    Odpověď
    • Ano, většina lidí žije život, jak to odkoukali z prostředí (rodina, škola,…), ve kterém vyrůstali. Nicméně jsou i tací lidé, kteří se od těchto kulturně-náboženských šablon oprostí a jdou více do podstaty. Vaše „podmínka bezpodmínečností“ je dosti hloupá. Bezpodmínečnost lásky nelze tak úplně diktovat, tu člověk buď pochopí a přijme, nebo nikoliv. To, že to zřejmě není v možnostech všech lidí, především od 30 let výš (kde už se mozek co se týče komplexnějších „úloh“ nevyvíjí).

      Odpověď