Tento článek bude jistou formou slovíčkaření, kde se nad slovíčkaření povzneseme. Podstatný je význam, ne slova.

Možná se ptáte, jak by neutralita mohla být přirozeností, otevřeností a hravostí? Když nejspíš máme naučenou spojitost, že být neutrální znamená být nerozhodný, nejistý atd? Navíc, když každý den vnímáme tolik ‘zla’ a ‘negativity’.

Je to skutečně jen o tom, co si představíme pod významem toho slova. Takže, pro dnešek se uvolníme z našich naučených definic – a z pohledu neutrality se podíváme na to, jak ji chápat jako nedílnou součást naší duše, a také jak ji používáme pro vytváření všech těch barvitých zkušeností, které v lidském těle prožíváme.

Aby to bylo zřejmější, mohli bychom pro neutralitu najít i jiná pojmenování – nadhled, odstup, nepřipoutanost, perspektiva nezaujatého pozorovatele atd.
Být neutrální znamená mít přehled o celém spektru – od negativního, až po pozitivní.

Tím se dostáváme k jádru celé věci. V lidské formě máme ve výchozím stavu toto, čemu říkáme omezení. Z pohledu duše jsme se rozhodli se tak trošku fragmentovat a omezit svůj rozhled, abychom zjistili, jaké to je najít cestu zpátky k sobě.

V těchto limitech býváme natolik ztotožnění s tím, ‘že to jinak nejde’, až tomu uvěříme a v naší realitě pak všechno vypadá, jakože to tak skutečně je. A to je přesně stav, kdy jsme připoutaní k našim příběhům. K příběhům o tom, jací a proč jsme. Kdy vytváříme svoji přítomnost na základě něčeho, co jsme se naučili v minulosti. Kdy nejsme neutrální.

Takže, vzdor populárnímu přesvědčení, že být neutrální je ‘nemastné neslané’, je to vlastně jen poloha, kdy jsme naprosto otevření všem zkušenostem. Kdy nelpíme na takovém a takovém projevu života, ani na tom co ‘chceme’. To neznamená souhlasit s negativitou – to znamená nevytvářet prostředí, kde ji udržujeme.

Běžným projevem je také výskyt negativních zkušeností v našich životech jen proto, že jim klademe odpor. Když jsme jim otevření, umožňujeme těmto energiím jen tak proplout a s lehkostí se přesouváme do zkušeností, které jsou blíž naší pravé podstatě – a to je zvídavost, tvořivost a hravost. Vytvořili jsme neskutečně proměnlivé hřiště a v jeho rámci existuje bambilion možností. Eventuelně také jednoho dne narazíme i na limity tohoto hřiště a to nás bude ještě více stimulovat k dalším rozšířením a upgradům. Ale to je jiný příběh.

Umění neutrality v každodenním životě

Být neutrální v každodenním životě může být matoucí – zvlášť pro naše okolí. V neutralitě se neztotožňujeme ani se svým egem. Někdo nám nadává, nebo na nás křičí? Není problém, hraje si se svými věcmi. Není důvod toho druhého soudit za to, že se ztotožňuje se svými příběhy. Nemůžeme nikoho měnit ‘násilím’. Tím nejefektivnějším přístupem je být ve své vlastní přítomnosti něco jako maják. Prostě být. To je za hranicí myšlení. Nemyslíme na to, ‘nechceme’ takoví být – prostě tím JSME.

Samozřejmě, když do nás někdo ‘rýpe’, je k tomu důvod. Navzájem si takto poskytujeme stimuly pro expanzi. Něco z toho jsme nakousli už dřív, ve článku Jak vzniká utrpení. Můžeme tyto stimuly brát jako test našeho postupu nebo příležitost asistovat tomu druhému.

Neutralita nespočívá v tom, že nic nedělám, nikam nechodím, nic neřeším, ani že nemám zájmy. Umění neutrality spočívá v tom, že se nepřipoutávám k očekáváním toho, jaké by z toho měly být výsledky. Že se nezaměřuju na jednu část spektra, ale že vidím celek. Nebo aspoň největší část celku, co mi moje aktuální úroveň poznání umožňuje.

Ve stavu neutrality není vítězů, ani poražených – všichni jsou prostě hráči. Koneckonců, představa, že někdo může být ‘lepší’ nebo být ‘někým víc’ než někdo jiný, je jen lidský koncept. Jsou jen rozdílné úrovně poznání. Všichni jsme Jeden.

Duše a neutralita

Tak – jak že naše duše operuje v neutralitě? Jednoduše, je to prahnutí po dalších zkušenostech a expanzi. Někdy i takových, které označujeme jako negativní. Z lidského pohledu se to může zdát hloupé. Lidský pohled je omezený. Ale jak postupujeme, i pohled na negativitu se mění; integrujeme ji do našeho poznání. Utrpení nám sice umožňuje pochopit různé aspekty existence, ale není nezbytné. Vzniká proto, že neslyšíme/nevidíme/nevnímáme jemnější signály (kterých všichni dostáváme hojnost).

Z úrovně hlavy si kolikrát říkáme ‘proč já?’, ‘proč se tohle děje zrovna mě?’ atd.

No hádej – to Ty jsi tvůrce toho všeho. A tím slovem ‘Ty’ myslím Tvoje pravé Já – ne Tvoje příběhy, definice, programy, povolání, pohlaví, ani fyzické tělo.

Takže otázka není ‘proč se mi to děje’, ale ‘proč jsem si to vytvořil(a)’. A v tom leží uvědomění toho, co nám ta zkušenost přináší. Následuje absolvování lekce a pak posun někam dál. Jako nádech-výdech. Stejně jako nemůžeme být dlouho bez dechu, nemůžeme být dlouho ani ve stavu bez dalších zkušeností.

Být neutrální neznamená nemít touhy. Být neutrální znamená být nad věcí a uvědomovat si svůj tvořivý potenciál a možnosti, které z toho plynou. A to je uvědomění, které nás přibližuje k naší přirozenosti. Máme velice pestrou škálu pohybů, které můžeme v tomhle tanci života použít – stačí si je osvojit. A připravit se, že ani tam to nekončí

Díky za přečtení a tancuj vykrúcaj.

The post Umění neutrality appeared first on Jedno.Duchost.cz.