Tento článek bude jistou formou slovíčkaření, kde se nad slovíčkaření povzneseme. Podstatný je význam, ne slova.

Možná se ptáte, jak by neutralita mohla být přirozeností, otevřeností a hravostí? Když nejspíš máme naučenou spojitost, že být neutrální znamená být nerozhodný, nejistý atd? Navíc, když každý den vnímáme tolik ‘zla’ a ‘negativity’.

Je to skutečně jen o tom, co si představíme pod významem toho slova. Takže, pro dnešek se uvolníme z našich naučených definic – a z pohledu neutrality se podíváme na to, jak ji chápat jako nedílnou součást naší duše, a také jak ji používáme pro vytváření všech těch barvitých zkušeností, které v lidském těle prožíváme.

Aby to bylo zřejmější, mohli bychom pro neutralitu najít i jiná pojmenování – nadhled, odstup, nepřipoutanost, perspektiva nezaujatého pozorovatele atd.
Být neutrální znamená mít přehled o celém spektru – od negativního, až po pozitivní.

Tím se dostáváme k jádru celé věci. V lidské formě máme ve výchozím stavu toto, čemu říkáme omezení. Z pohledu duše jsme se rozhodli se tak trošku fragmentovat a omezit svůj rozhled, abychom zjistili, jaké to je najít cestu zpátky k sobě.

V těchto limitech býváme natolik ztotožnění s tím, ‘že to jinak nejde’, až tomu uvěříme a v naší realitě pak všechno vypadá, jakože to tak skutečně je. A to je přesně stav, kdy jsme připoutaní k našim příběhům. K příběhům o tom, jací a proč jsme. Kdy vytváříme svoji přítomnost na základě něčeho, co jsme se naučili v minulosti. Kdy nejsme neutrální.

Takže, vzdor populárnímu přesvědčení, že být neutrální je ‘nemastné neslané’, je to vlastně jen poloha, kdy jsme naprosto otevření všem zkušenostem. Kdy nelpíme na takovém a takovém projevu života, ani na tom co ‘chceme’. To neznamená souhlasit s negativitou – to znamená nevytvářet prostředí, kde ji udržujeme.

Běžným projevem je také výskyt negativních zkušeností v našich životech jen proto, že jim klademe odpor. Když jsme jim otevření, umožňujeme těmto energiím jen tak proplout a s lehkostí se přesouváme do zkušeností, které jsou blíž naší pravé podstatě – a to je zvídavost, tvořivost a hravost. Vytvořili jsme neskutečně proměnlivé hřiště a v jeho rámci existuje bambilion možností. Eventuelně také jednoho dne narazíme i na limity tohoto hřiště a to nás bude ještě více stimulovat k dalším rozšířením a upgradům. Ale to je jiný příběh.

Umění neutrality v každodenním životě

Být neutrální v každodenním životě může být matoucí – zvlášť pro naše okolí. V neutralitě se neztotožňujeme ani se svým egem. Někdo nám nadává, nebo na nás křičí? Není problém, hraje si se svými věcmi. Není důvod toho druhého soudit za to, že se ztotožňuje se svými příběhy. Nemůžeme nikoho měnit ‘násilím’. Tím nejefektivnějším přístupem je být ve své vlastní přítomnosti něco jako maják. Prostě být. To je za hranicí myšlení. Nemyslíme na to, ‘nechceme’ takoví být – prostě tím JSME.

Samozřejmě, když do nás někdo ‘rýpe’, je k tomu důvod. Navzájem si takto poskytujeme stimuly pro expanzi. Něco z toho jsme nakousli už dřív, ve článku Jak vzniká utrpení. Můžeme tyto stimuly brát jako test našeho postupu nebo příležitost asistovat tomu druhému.

Neutralita nespočívá v tom, že nic nedělám, nikam nechodím, nic neřeším, ani že nemám zájmy. Umění neutrality spočívá v tom, že se nepřipoutávám k očekáváním toho, jaké by z toho měly být výsledky. Že se nezaměřuju na jednu část spektra, ale že vidím celek. Nebo aspoň největší část celku, co mi moje aktuální úroveň poznání umožňuje.

Ve stavu neutrality není vítězů, ani poražených – všichni jsou prostě hráči. Koneckonců, představa, že někdo může být ‘lepší’ nebo být ‘někým víc’ než někdo jiný, je jen lidský koncept. Jsou jen rozdílné úrovně poznání. Všichni jsme Jeden.

Duše a neutralita

Tak – jak že naše duše operuje v neutralitě? Jednoduše, je to prahnutí po dalších zkušenostech a expanzi. Někdy i takových, které označujeme jako negativní. Z lidského pohledu se to může zdát hloupé. Lidský pohled je omezený. Ale jak postupujeme, i pohled na negativitu se mění; integrujeme ji do našeho poznání. Utrpení nám sice umožňuje pochopit různé aspekty existence, ale není nezbytné. Vzniká proto, že neslyšíme/nevidíme/nevnímáme jemnější signály (kterých všichni dostáváme hojnost).

Z úrovně hlavy si kolikrát říkáme ‘proč já?’, ‘proč se tohle děje zrovna mě?’ atd.

No hádej – to Ty jsi tvůrce toho všeho. A tím slovem ‘Ty’ myslím Tvoje pravé Já – ne Tvoje příběhy, definice, programy, povolání, pohlaví, ani fyzické tělo.

Takže otázka není ‘proč se mi to děje’, ale ‘proč jsem si to vytvořil(a)’. A v tom leží uvědomění toho, co nám ta zkušenost přináší. Následuje absolvování lekce a pak posun někam dál. Jako nádech-výdech. Stejně jako nemůžeme být dlouho bez dechu, nemůžeme být dlouho ani ve stavu bez dalších zkušeností.

Být neutrální neznamená nemít touhy. Být neutrální znamená být nad věcí a uvědomovat si svůj tvořivý potenciál a možnosti, které z toho plynou. A to je uvědomění, které nás přibližuje k naší přirozenosti. Máme velice pestrou škálu pohybů, které můžeme v tomhle tanci života použít – stačí si je osvojit. A připravit se, že ani tam to nekončí

Díky za přečtení a tancuj vykrúcaj.

The post Umění neutrality appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Než se do toho pustíme: chcete-li si stáhnout infografiku ve větším rozlišením, najdete ji na tomto odkazu (kliknout pravým tlačítkem myši ->uložit odkaz jako).

Každý máme a používáme software zvaný mysl. Meditace (obzvlášť ta pravidelná) umožňuje snazší používání tohoto software a přináší celou řadu výhod, nejen pro mysl, ale i pro tělo a vztahy.

Záměrem tohoto článku je zvýšit povědomí o činnosti zvané meditace – nejen v osobním životě jednotlivce, ale třeba také při jejím použití ve školách – a případně poskytnout nějaké tipy do začátku. Článek je tedy určen především těm, kteří buď nemají o prospěšnosti meditace zatím žádné povědomí, nebo si ji představují jako něco nedosažitelného, případně určeného jen pro mnichy v Tibetu. Pokud tedy patříte k těm, kteří se meditaci věnují pravidelně, nejspíš jste se na tuto stránku ani nedostali

Meditace je něčím, co prokazatelně zlepšuje kvalitu života. Nemám v plánu zde opakovat, co už bylo řečeno jinde, proto bude tento článek (snad) jedním z těch kratších. Pojďme tedy na to.

Co že je to ta meditace?

Pokud se zeptáte 100 různých meditátorů co je meditace, je docela pravděpodobné, že obdržíte 100 trošku odlišných odpovědí. Obecně lze říct, že meditace je vědomé soustředění pozornosti. A tudíž meditací může být v podstatě jakákoli činnost.

Jedním z klíčových principů meditace je schopnost povystoupit z příběhů a emocí, které se nám každý den honí hlavou. Stát se pozorovatelem. Znovu se dostat do pozice řidiče, místo oběti. Zjistit, co skutečně znamená žít v přítomnosti.

Meditace nám pomáhá uvědomit si, že my nejsme našimi myšlenkami, nejsme našimi příběhy a nejsme ani našimi emocemi. Jsme někým, kdo to všechno prožívá. Jsme tvůrci a spolutvůrci toho všeho.

Použijeme-li fajnových vědeckých pojmů, během meditace se dostáváme do nižších hladin mozkové aktivity. S každou hladinou jsou spjaty určité procesy a schopnosti. Různými hladinami procházíme během různých životních etap, během spánku nebo ve změněných stavech vědomí. Byť je to zajímavé téma, tady se mu dnes věnovat nebudeme. Detailnější popis jednotlivých hladin naleznete např. zde:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Spánkový_cyklus

Použití meditace na školách

Především v zahraničí narůstá počet škol, které zavádějí meditaci na denní pořádek. Výsledkem je to, že výrazně klesá míra záškoláctví, agrese mezi studenty a zlepšují se výsledky v testech.

Jestli máš čas na Facebook, máš čas na meditaci. Zkus to na 5 minut denně. Tvoje duše Ti poděkuje.
~Karen Salmansohn

Např. škola ve Visitation Valley v San Francisku zavedla denní meditace, protože v okolí této školy mnohokrát došlo ke střelbě a děti byli buď ve vztahu k těm co stříleli, nebo k těm, kteří byli zranění nebo zabití. To vyvolávalo obecně stres a napětí, což zhoršovalo podmínky všem ve škole. Zavedení meditace napomohlo uklidnění situace ve škole a mělo za následek i další pozitivní projevy. Podrobnosti jsou v tomto videu (v angličtině):

Může být meditace nebezpečná?

Ano, může – pokud přestanete být nohama na zemi a ulítnete do oblak Meditace je nástroj pro vybalancování všech složek života, s důrazem na mentální rovinu. Neměli bychom ale zapomínat, že pořád máme i nějakou fyzickou schránku a (na chvilku) žijeme ve fyzické realitě. Jsme tu, abychom integrovali sami sebe jako celek.

Skeptici

Na internetu jsou k nalezení také různé skeptické úvahy o tom, že meditace nefunguje a že její účinky nebyly nikdy prokázány na velkém vzorku lidí. Upřímně, nevím kdo takové věci a s jakým záměrem píše. Jedno je ale jisté – pokud by na meditaci nebylo nic zajímavého, tak by se tím nezabývaly žádné z těch všech velkých zahraničních univerzit typu Harvard, Yale a mnoho dalších. Odkazy na tyto studie a jejich výsledky naleznete na konci článku.

Takže – myslíte si, že umíte dýchat?

Další z věcí, které nás v naší kultuře vůbec neučí používat, je práce s vlastním dechem. Všimli jste si někdy, že když jste ve stresu, případně se s někým hádáte, nebo vás něco naštve, tak dýcháte velice mělce a zrychleně? Jakmile uklidníte dech, uklidní se i myšlenky.

Když se podíváte, jak dýchá člověk ve spánku, nebo jak dýchají malé děti (dokud se nezačnou stresovat životem na téhle planetě), zjistíte, že dýchají pomalu, hluboce a do břicha. Mimo jiné to umožňuje obsáhlejší a efektivnější rozvod energie po celém tělesném systému.

Jednoduchá dechová technika

Takže, jak na meditaci? K dispozici je spousta různých technik a mým úkolem není je tu všechny rozebrat. Jednou z praktik z buddhismu je např. ‘posílání lásky’ všem živým bytostem. Jiné techniky obnášejí vizualizaci se světlem, které vás při nádechu naplní a při výdechu odplaví všechno negativní, třeba v podobě černé nebo hnědé tekutiny. A spousta dalších…

Tak či onak je zde klíčová práce s dechem. Hluboké a rytmické dýchání je v podstatě nutným počátečním krokem. Rytmický dech může vypadat např. tak, že si budete počítat na čtyři doby nádech, na dvě doby lehce podržíte, na další čtyři doby budete vydechovat a pak zase dvě doby necháte vydechnuto. Případně můžete zkusit vzorec 8-2-8-2, nebo jiný.

Není až tak důležité, jak dlouho trvá ‘jedna doba’, důležité je, aby bylo počítání pravidelné. Od určitého momentu se pak už meditace spíš ‘tak nějak odehrává’ a tělo už si tempo dechu reguluje samo. Většinou vdechujeme nosem a vydechujeme ústy, ale jsou i techniky, kde je důležité dýchat pouze nosem.

Dalších pár tipů

Maximálního účinku dosáhneme, když budeme meditovat pravidelně. Např. ráno před odchodem do školy/práce a/nebo večer před spaním. Důležité je nenaučit se při meditaci usnout. Nechceme aby si mozek vytvořil nervové spojení typu ‘meditace=spánek’.

Určitě taky pomáhá, když si na meditaci vymezíme zvláštní místo a čas. Co se týče meditační polohy, podstatné je, aby byla rovná páteř. Tudíž můžeme ležet nebo sedět. Jedním z mýtů je, že musíme sedět na turka, nebo v lotosovém sedu, ale to není pravda. Sedět na židli, s nohama dole, je úplně v pořádku.

Co se týče meditace a načasování jídla, je lepší meditovat buď před jídlem, anebo s dostatečným odstupem po jídle. Energie, kterou naše tělo vyvine na trávení, nám totiž pak může při meditaci chybět a způsobit, že nebudeme tolik koncentrovaní, nebo že usneme. Samozřejmě, taky není dobré být úplně vyhladovělý, protože pak v průběhu celé meditace myslíme jen na to, kdy se znova najíme.

Většinou se meditace provádí se zavřenýma očima, ale jsou i druhy meditací, které apelují na otevřené oči, případně aby byl člověk v meditativním stavu 24 h denně.

Není ‘správný’ nebo ‘špatný’ výsledek meditace

Jako s čímkoli do čeho se pouštíme poprvé, nám naše mysl může začít generovat myšlenky typu ‘neděláš to správně’, ‘měl bys cítit/vidět tohle a tohle’, ‘mělo by se to projevovat tak a tak’ atd. Mějme s naší myslí trpělivost – od narození se musí potýkat s poměrně složitým světem a zprvu není snadné dostat se za bzukot všech těch myšlenek, co nám neustále skáčou do hlavy. Podstatné je pustit se do toho a vytrvat. Mnohonásobně se to vyplatí.

Taky se nenechejme ovlivňovat zkušenostmi ostatních. Určitě je užitečné si inspirovat a sdílet mezi sebou, jak meditovat a co to komu přineslo (nebo odneslo), ale stěžejní je tady vlastní zkušenost.

Máte-li nějaké další postřehy nebo chcete-li sdílet svoje zkušenosti s meditací, neváhejte se podělit v komentářích

Díky za přečtení a přeju nám všem čistou hlavu!

Volné pokračování článku:
Jak skupinové meditace mění svět

Další materiály

Andy Puddicombe – zabere to jen 10 minut (TED talk anglicky s CZ titulky):
https://www.ted.com/talks/andy_puddicombe_all_it_takes_is_10_mindful_minutes?language=cs

Podrobnější rozpis výhod meditace a odkazy na vědecké studie
http://liveanddare.com/benefits-of-meditation/

The post Výhody meditace pro tělo, mysl a vztahy appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Neříkejme tomu ale lži, spíš přesvědčení. Skoro každý z nás má nějaká vnitřní přesvědčení, kterých je užitečné se zbavit. Proto se tento článek možná bude hodit spoustě lidí.

Většina z nás na této planetě má v sobě vrstvy a vrstvy a vrstvy naučených přesvědčení, která promítají ven. Tím významně utváří jak svou osobní, tak kolektivní realitu.

Spousta těchto přesvědčení ‘byla nainstalována’ před velice dlouhou dobou a díky nim je svět ve stavu, v jakém je. Proto vždy, když se nějakého takového programu zbavíme, otevíráme vrátka do nových úrovní života a rozšiřujeme vlastní možnosti toho, co můžeme v těle člověka zažít.

Tyto příběhy, programy a přesvědčení, jsou opravdu tím jediným co nás limituje. Tedy … dočasně limituje.

Vždy, když se zbavíme limitů, prospíváme sobě i všem. Z hlediska nelimitovaného vědomí je jejich ‘rozpuštění’ snadné:

Když je to tedy z hlediska nelimitovaného vědomí tak snadné, proč tak často máme obtíže se skutečně změnit? No jednoduše proto, že se ztotožňujeme se svou myslí a s tím, kým jsme se naučili být. Případně v sobě udržujeme přesvědčení, že zbavit se toho je těžké, nebo, že když se něčeho z toho zbavíme, přijdeme o kus sebe. Přitom nic nemůže být dál od pravdy!

„Dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat.“
~Antoine de Saint-Exupéry

Jedním dechem lze dodat, že si rádi necháváme své bolístky, dramata a výmluvy, protože máme (ne-až-tak-přirozený) strach z neznáma. A to ve finále znamená strach ze své vlastní esence.

Mít strach ze svého skutečného JÁ? To je na hlavu. A přece bych našel spoustu příkladů ve vlastním životě, kdy jsem to sám prožíval. A ano – i toto je program.

Program je zkrátka jen opakující se vzorec chování, automatizovaná reakce. My nejsme naše programy, my jsme programátoři.

Mít v sobě tato přesvědčení není ‘špatné’ nebo ‘dobré’ – je to prostě jen stav, který má své příčiny i důsledky. A je na každém, jak dlouho se rozhodne si kterákoliv tato přesvědčení ponechat a učit se z nich. Jedině až tento svůj stav nijak nesoudíme a se skutečnou zvědavostí a neutralitou prozkoumáme všechny jeho aspekty, vytvoříme prostor pro to, abychom se změnili.

A mimochodem, je rozdíl si jen říct: “jo jasně, tohle znám” oproti: “skutečně vidím celkový obraz? Nesekám se jen na nějakém detailu?”. Zkrátka jedna věc je použít vědění (lež #8) a jedna věc pak tu informací vzít hluboko do sebe a naplno ji použít na všech možných vrstvách sebe sama. Tak pojďme na to.

Lež #1: že jsme od sebe oddělení

Toto přesvědčení je založeno na mylné představě, že neexistuje jiná realita, než ta fyzická.

Naše mysl – kompjůtr, kterým duše zpracovává realitu a operuje s ní – nám momentálně díky stávajícím okolnostem dává iluzi, že vnější svět je oddělený od nás samých. Dává nám iluzi, že jsme oddělení od ostatních předmětů a bytostí. A proč?

Zaprvé proto, že to tak vypadá, a za druhé kvůli tomu, že nás to v naší kultuře naučili. Nevím co vám, ale mě ve škole nikdy neříkali, že všichni pocházíme z Jednoho Zdroje Vědomí a že všechny naše činy, všechny naše myšlenky, i všechny naše záměry, jsou zaznamenány a jsou nám zrcadleny v nejrůznějších formách. Ani mi něříkali nic o telepatii a nebo o tom, že jsou věci rychlejší než světlo. A nemluvili ani o tom, že všichni tvoříme jednu Bytost.

Samozřejmě, navenek to tak nevypadá.
Navenek se opravdu zdá, že jsme oddělení.
Navenek se taky zdá, že existují náhody.
A taky se zdá, že se před narozením a po smrti nic není.
A právě v tom všem je ten vtip.
Že se to tak jen zdá.
Je to jedna velká reality-show.

Žijeme v ‘uměle upravené’ realitě

V syntetické části materiálního světa v níž zrovna žijeme (no uznejte sami jestli se vám současný stav světa zdá přirozený), základy všeho NEjsou postaveny na tom, že jsme propojení s veškerým životem.

V této naší každodenní realitě se ve školách, v médiích, i v náboženských institucích vždy najdou nějací „oni“, kteří jsou nějakým způsobem „vadní“ a nějakým způsobem je potřeba je „opravit“.

Nebereme život jako jeden souvislý oceán složený z bilionů kapek, kde každá kapka je zároveň celým oceánem. Žijeme v mylné představě, že jednotlivé kapky jsou nejen oddělené, ale jsou i navzájem konkurencí jedna pro druhou a co se stane jedné, nemá vliv na ty ostatní.

A přesto, každý den stovky tisíc lidí po celém světě věnují úsilí tomu, aby obrátili toto paradigma. Nejsou to jen lidé, kteří poskytují vědecké důkazy o jemnějších dimenzích existence, o jejich obyvatelích i o tom, jak v tom všem figuruje lidstvo na planetě Zemi. Jsou to především ti z nás, kteří žijí ve Vědomí Jedno-Ty.

O naší vzájemné propojenosti věděly starobylé národy a kultury a ke stejným závěrům polehoučku docházejí i moderní vědní obory, kde pracují lidé s otevřenou myslí. Samozřejmě – stále to není dostatečně rozšířené téma (a detaily jsou mimo rámec tohoto článku). Ale důsledky toho, že existují podkladové vrstvy této fyzické reality a že na těchto vrstvách je všechno v permanentním spojení, se promítají (a budou promítat) do všeho co se nás týká – od stravy, přes medicínu, až po technologie.

Každý z nás je kapkou oceánu a každý z nás je zároveň celým oceánem.

Lež #2: že můžeme něco ‘vlastnit’

Toto je na první pohled možná zvláštní, ale když se na to podíváme do hloubky, spíš je zvláštní jak věříme tomu, že něco vůbec ‘vlastnit’ lze. Co tedy znamená něco ‘mít’?

Z následujícího textu možná budete mít dojem, že mám vysvětlovací nemoc, ale skutečně mi jde jen o zdůraznění toho, co je základem našeho počínání, které vidíme kolem sebe.

Jako lidi jsme vytvořili spoustu zákonů a podrobných definic, takže můžete dohledat, že něco ‘vlastnit’ znamená výhradní právo k užívání, měnění, zničení nebo opuštění věci. Jinak vlastnictví chápeme v souvislosti buď s hmotnými věcmi (dům, auto, telefon, pozemek, ale i umělecké dílo, vlastní tělo atd), nebo s něčím abstraktním (myšlenka, čas, charakterová vlastnost a podobně).

Pojďme ale o krok dál. Slovo výhradní znamená (uměle vytvořenou) záruku, že se to týká jen tohoto tzv. vlastníka. Záruku, že když by třeba náhodou někdo jiný chtěl s tou věcí něco dělat, tak s ním zákon může pěkně zatočit. Je to záruka založená na strachu. Na strachu z toho, že v případě nedodržení tohoto pravidla přijde někdo a použije různých prostředků (třeba i násilí), aby nás donutil to pravidlo dodržovat.
Energie většinové části zákoníků je postavená nejen na strachu, ale hlavně na předpokladu, že lidi jsou od přírody ‘zlí’, a proto je potřeba je krotit.

Zastavme se nad tím chvilku.

Máme tady: potřebu ovládat ostatní, naučený předsudek, strach a nějakou jakousi energii.

Je pravdou, že v genech obdržíme od našich předků (podle regionu a kultury) nějaké ty vstupní kódy do života. Část z toho je ale umělá – je to uměle vytvořený energetický otisk v naší DNA. Každý na této planetě totiž projde určitým stupněm ‘programování’, které je nechvalně známé jako manipulace mysli. Opakovaná slova a myšlenky se také v průběhu života vtisknou do naší DNA. Nesoustřeďme se teď na to, kdo všechno za tím je, ale spíš jaký to má reálný dopad na nás samotné.

V jádru – myslím v tom skutečném jádru – hajzlíci nejsme. Pokud tedy jádrem nepojmenováváte živočišné funkce našeho lidského tělesného hardware. Fyzické tělo je vytvořeno podle určitého schématu, ale skutečný tvůrce tohoto schématu je ten, kdo právě čte tyto řádky.

V jádru JSEM je živá, tvořivá a hravá Esence. Cílem je Cesta. Prostředkem je Expanze. Herním územím je planeta ZeMě i Vše Co Je.

Netvrdím, že jsme všichni svatoušci – každý si hrajeme s různými energiemi podle toho, co má zrovna pro naši cestu význam. Ale všechno to hajzlovství a vychcanost jsou také jen naučené vzorce. A taky způsob, jak sám sebe bránit před ‘zlým vnějším světem’. Tento svět je ale ‘zlý’, pouze pokud ho tak pojmenováváme a ‘energeticky krmíme’. Nic by nevzniklo bez naší vložené energie. Když se odstavíme od uvědomění, že jsme všichni Jeden, pak zapomeneme, že se bráníme jen stínům uvnitř nás samých.

Koukám, že jsem trochu odbočil od zákoníků. No každopádně, pointa toho byla, že je velký rozdíl, když své jednání a smýšlení zakládáme na strachu, nebo když ho zakládáme na lásce.

Takže to, že bychom se navzájem neokrádali, nezabíjeli, neznásilňovali, ani se nemlátili, by mohl být výsledek toho, že všichni jsme poznali sebe ve všem a vše v sobě. Navenek samozřejmě funguje, když někoho k něčemu donutíte zákonem nebo jinak, ale není to trvalé. Není to všeobjímající, protože se to snaží potlačit negativní programy uvnitř člověka, místo aby je vytáhlo na světlo a skutečně je transformovalo. Co se týče míst jako jsou věznice a jiná nápravná zařízení, je tam potřeba velmi vyspělých a láskyplných lidí. Ještě pořád před sebou máme kus cesty.

Když už jsme u toho donucování, nepřijde vám, že nás někdo (nebo něco) donutilo uvěřit tomu, že můžeme něco vlastnit? Jak dnes vnímáme vlastnictví?

S vlastnictvím se to dnes má tak, že spíš věci vlastní nás. Připoutáváme se k nim a necháme se jimi definovat.

Něco vlastnit v dnešním kontextu většinou znamená, že si připadáme tak nějak líp, když máme víc věcí, nebo když jsou novější atd. Příp. se pak s nimi můžeme někomu vychloubat a díky tomu se povyšovat a vytvářet tak další iluzi, že jsme někdo víc. Nebo používat různé tyhle zákony co jsme vymysleli, abychom vymáhali škodu a ještě více se materiálně obohatili atd. Taky se do toho promítá další přesvědčení, totiž že věříme tomu že musí být ‘něco za něco’. A když tomu věříme, tak se to samozřejmě projeví. A k tomuhle ztracení se v materiálním světě se uchylujeme vždy, když zapomeneme na to, kdo jsme.

Vezměte si třeba takovou půdu. Jak může někdo dojít a říct: tohle je moje půda? Chápu to v kontextu něčeho, co člověk vytvoří. Třeba postaví dům, tak řekne: to je můj dům. OK. Ale pořád je rozdíl mezi vyjádřením autorství a připoutáváním se (k něčemu dočasnému). Co se půdy týče, tu nevytvořil žádný člověk. Takže pokud ji člověk ‘zabere’ a chce si ji ‘udržet’, musí používat nějakou sílu, aby ji ‘nezabral’ někdo jiný. A už je jedno jestli ta síla je nějaký lidský zákon, nebo příp. vojenská síla. Uznání pramenící ze svobodné vůle je něco jiného, než vynucený požadavek.

Rozumím tomu, když jsme strážci a hospodáři půdy. Obděláváme ji a staráme se o ni. Ale jak ji můžeme ‘vlastnit’? Je to jen lidský pojem. V momentě kdy se sem narodíme, máme rovný přístup ke všemu, co planeta nabízí. Jak potom stát může chtít daň z nemovitosti, když ten stát prostě jen někdo vyhlásil na daném místě a silou a strachem se nás snaží přesvědčit že se mu máme podřídit? Jasně, nabízí nám nějaké ty jakože-jistoty, jako zdravotní péči a finanční zabezpečení v důchodě. Ehm… Ale je taky užitečné se podívat na to, kolik z těch nařízení podněcuje strach a kolik lásku.

Natolik se umíme připoutat k majetku a vnějším věcem, že se úplně zapomeneme dívat dovnitř sebe. Vše co tu ‘máme’, je jen dočasné. Oblečení, auto, dům a dokonce i to tělo. ‘Vlastnictví’ je těžkopádné a limitující. Až odsud odejdeme, nic fyzického si s sebou brát nebudeme.

Lež #3: že není dostatek zdrojů a že musíme bojovat o přežití

Toto přesvědčení nám zabraňuje volně sdílet to co ‘máme’. A navíc – je to přesvědčení vybudované na jiném přesvědčení, totiž že vůbec něco ‘mít’ lze.

Pokud se to bude zdát komplikované, nezoufejte – umí se to začmodrchat ještě víc. Naštěstí ale jen z úrovně mysli.

Jsme vedeni k tomu, že ostatní lidé jsou naše ‘konkurence’, že musíme mít ostré lokty a že musíme bojovat o své přežití v tomto ‘nepřátelském’ světě. Že bychom se neměli dělit s ‘cizími’. A taky, že bychom měli hromadit majetky, abychom se v budoucnu měli lépe a byli ‘zabezpečení’. Tohle všechno opět jen využívá strachu a znalosti pochodů lidské mysli, která má holt ráda pevnou půdu pod nohama a systém, o který se může opřít. Představa, že nic není jisté, totiž občas bývá děsivá, obzvlášť pokud opěrné body hledáme pořád venku, mimo sebe.

Země nás miluje a má dostatek zdrojů pro všechny. Většina světa, ve kterém teď žijeme, nás ale přesvědčuje o tom, že to tak není. Svým strachem a bojem to jen přiživujeme. A přitom ani není potřeba, abychom se se svými potřebami nějak uskromnili. Stačí brát jen tolik, kolik potřebujeme. Často si totiž bereme víc než potřebujeme – no a pak s tím přebytkem máme leda další starosti. Je to trochu opak lehkosti a jednoduchosti. Vychází to z nedůvěry, že Vesmír se o nás postará. A taky z nedůvěry, že přítomný okamžik nám přináší přesně to co potřebujeme. Z nedůvěry, že my sami jsme těmi, kdo to celé orchestruje.

Pokud bychom se soustředili na to co máme a byli za to vděční, místo abychom neustále hledali, čím se ještě obohatit, zjistili bychom, že je tu hojnost pro všechny. Samozřejmě, pořád máme i dost těch méně pozitivních zkušeností – například hladovějící nebo jinak strádající lidé….

Z pohledu lidské mysli je to nejspíš smutné – a z pohledu z jemnější perspektivy asi něco jako: hmm… asi to ještě úplně nepobíráte, o co tady jde?

Lež #4: že si musíme zasloužit uznání a že něco máme dělat, abychom si zasloužili žít

Už je to nějakou dobu, co zde byl zaveden finanční systém, a tak to vypadá jako jediná možnost. Tedy, od narození jsme v tom zapletení – dostaneme rodný list, staneme se komoditou nějakého státu a abychom se mohli mít ‘lépe’, máme se do toho zaplést ještě víc – vystudovat s co nejlepším titulem, najít si co nejlépe placené místo a stát se někým ‘hodnotným’. Celé to tedy staví na plíživé sugesci, že snad někdo může být bez hodnoty, nebo vůbec že někdo/něco může mít větší či menší hodnotu.

MY SAMI JSME TA NEJVĚTŠÍ HODNOTA.

Jednoduše.

Taky jsme tady úspěšně ukotvili informaci, že kdo nepracuje (příp. není jiným způsobem ‘produktivní’), tady nemá co dělat, nebo si nezaslouží žít, protože je to jakýsi příživník atd. Příroda taky nikomu nic neplatí – a přece žije. Půda neplatí slunci za světlo a teplo, ani neplatí mrakům za déšť. Žádné zvíře ani rostlina nemusí pracovat od 8 do 4, aby přežili, nebo aby se na ně ostatní dívali jako na někoho ‘hodnotného’.

Lidé, kteří v tomto systému žijí v hojnosti, aniž by museli vyvíjet nějakou výraznou námahu, na jednu stranu spoustu ostatních štvou, na druhou stranu tím jen ukazují, že ostatní se (mnohdy) dřou zbytečně. Ukazují, že ostatní jsou natolik zapojení v téhle umělé struktuře, že se vůbec nedívají okolo sebe, a hlavně – dovnitř sebe.

Když jednáme způsobem kdy si chceme zajistit větší uznání, jen tím vyjadřujeme, že uvnitř sebe věříme tomu, že toto ‘uznání’ nemáme. Všichni máme nevyčíslitelnou hodnotu už jen tím, že JSME. Pokud jste to v sobě ještě netransformovali, prosím, buďte té lásky.

Lež #5: že si lásku musíme zasloužit a že je někde mimo nás

Velmi často kolem sebe vidím lidi, kteří hledají někoho aby jim potvrdil, že jsou milovaní. Vysněného partnera/partnerku. Existuje přesvědčení, že když jsme ‘sami’, tak jsme nějak méně cenní – nebo neúplní – nebo nedokonalí.

Nikdo není více nebo méně hodnotný. Všichni jsme součástmi jedné existence. My sami jsme ten největší Zdroj Lásky. Samozřejmě, můžeme se pokusit najít lásku venku, mimo sebe, a do určité míry se nám to bude dařit, ale nikdy to nebude trvalé a všeobjímající, jako to, co máme uvnitř – pod vrstvami všech těch ‘nejsem si jistý’ a ‘nejde to’. Láska není něco co si musíme zasloužit. Není to ani něco romantického nebo naivního. Láska prostě JE. To jen my a naše mysl jsme mistry ve vytváření iluzí, že nás nikdo nemiluje, nebo že dokonce ani nemilujeme sami sebe.

Lež #6: že existuje vyšší autorita

Toto opět staví na iluzi, že někdo je ‘důležitější’ nebo ‘lepší’ než někdo jiný. Ať už jde o školství, církev, média, politiky, vojenskou sílu, naše Vyšší Já, tzv. mimozemšťany nebo dokonce Zdroj/Boha, nikdo není autorita nad nikým jiným. Všechny stávající hierarchie jsou uměle vytvořené struktury a jsme to my, kdo jim dělá tu službu, že věří v jejich existenci a tak je podporujeme. Ano, jsou tu už dlouho, ale hodí se nezapomínat (nebo spíš znovunalézt), že my jsme tvořivé a nelimitované vědomí. Resp. limity si vytváříme sami – spousta věznic je dnes především nefyzických – uvnitř mysli. Nikdo není nad nikým autorita.

Jak by to vypadalo třeba v těle, kdyby plíce chtěly dominanci nad žaludkem? Jsou součástmi stejného organismu – nedává smysl že by se navzájem měly ničit, nebo jeden druhého ‘ovládat’.

Kdo se nadřazuje, věří iluzi, že lze být nadřazený a sám má taky strach z nějaké vyšší autority. Ten kdo se podřizuje, většinou odevzdává svojí vlastní sílu.

Celé je to o tom, kolik toho vidíme. Když se ztratíme v uličkách města, můžeme reagovat jen na to, co je v naší bezprostřední blízkosti. Když ale vystoupáme na nějakou vysokou budovu, nejen že vidíme kde jsme a jak se dostat kam potřebujeme, ale můžeme taky navést ostatní, kteří bloudí dole. Jakmile se napojíme sami na sebe, ihned víme, co je pro nás nejužitečnější.

Když jsme spojení s naším vnitřním vedením, nepotřebujeme nikoho, kdo by nám kázal, ani nepotřebujeme nikoho, kdo by nás dovedl k vyššímu vědomí či osvícení. Může snad někdo za nás lépe vědět co dělat, než my sami?

Lež #7: že jsme důležití nebo nedůležití

Pojmenovat někoho jako důležitého a někoho jako nedůležitého je výsledek víry v přesvědčení, že někdo může mít jinou hodnotu než někdo jiný. Škatulkujeme lidi v celé škále od užitečných až po naprosto nepoužitelné. Posuňme se ale ještě dál – jak chcete stanovit hodnotu, když všechno je Vědomí? Když všechno je součást nás samých? Na nějakou dobu je zábavné se ztratit ve všech těch číslech, počtech a strukturách, ale dřív nebo později každého přestane bavit hrát si s něčím co je uměle vytvořené. Dřív nebo později se každý začne posouvat k více organické zkušenosti a prozkoumávání dalších vrstev života. Považovat se za (ne)důležitého, je jen dalším nálepkováním a dalším limitujícím sebe-definováním.

Lež #8: že něco víme a že něco vědět musíme

Kolikrát v životě jste si mysleli, že máte o něčem jasno, a pak se ukázalo, že to je úplně jinak? Naše mysl má potřebu mít pevnou půdu pod nohama a něco, o co by se mohla opřít. Potřebuje mít nějaké jistoty a něco, na co by se mohla spolehnout. Něco, o čem by mohla smýšlet, že to je stabilní a trvalé a v čem získá pocit bezpečí. Vědomí toho, že vše se neustále mění, může být na jednu stranu frustrující, ale na druhou stranu taky velice osvobozující. Věděli jste, že v průběhu posledního století byly naměřené taky různé hodnoty rychlosti světla? Ano, i rychlost světla se mění! Jenže někteří vědci pak raději zkrátí (nebo prodlouží) jednotku jednoho metru, než aby bylo ohroženo to, čemu se naučili věřit.

Je rozdíl mezi znalostmi a poznáním. Znalosti umějí být jako zaseklá gramofonová deska. Jednou je načteme, a pak pouštíme pořád dokola. Naproti tomu poznání je jako přičichnutí ke květině. Stane se to jednou, zanechá to stopu, ale prostě pokračuje dál. Jde přičichnout k jiné květině a neočekává, že bude vonět stejně. Nesnaží se ji změnit, pokud květina nezapadá do nějakých naučených představ. Poznání je zkrátka otevřeným vnímáním skutečnosti v takové podobě, v jaké přichází.

Když říkáme, že něco víme, omezujeme tím svou vnímavost vůči všemu, co nezapadá do tohoto ‘vědění’. To neznamená, že máme zahodit vše co jsme poznali a co jsme se naučili. To znamená, že máme být připravení to udělat. Nepřipoutávat se k vědomostem.

Lež #9: že nejsme volní

Svět je ve velice zmateném stavu. Jsou tu vrstvy a vrstvy přesvědčení a někdy vůbec není snadné se dostat k jádru. Když se začneme vším tím děním zaobírat, mohli bychom dojít k informaci, že nejsme volní. Že jsme otroky systému. Že jsou tu nějací mocnáři, kteří tahají za nitky světového dění a pomocí iluze, manipulace, technologií i násilí nutí ostatní, aby skákali, jak oni pískají.

Dovolte mi, abych Vám připomenul, že nic se neděje bez našeho vlastního souhlasu – ať už na úrovni mysli, nebo duše. Vždy, když říkáme (nebo si jen myslíme), že jsou tu nějací lidé (příp. jiní tvorové), kteří nás ovládají, jen tím zase odevzdáváme svou sílu pryč.

Ano – jsou tu tajné skupiny, které se snaží o globální nadvládu. A ano, jsou tu i skupiny, které již dlouhá tisíciletí usilovně pracují na tom, aby zde obnovily rovnováhu a vědomí JednoTy. To jsou i ti z nás, kteří si ještě zcela nevzpomněli.

Jsme nelimitované vědomí a je naším neodcizitelným právem, abychom svobodně mohli tvořit a žít, když přitom neubližujeme druhým. Představa, že nejsme volní abychom to mohli udělat, je jen dalším omezujícím programem.

Lež #10: že nás bude nějaká síla soudit za to jak se chováme

Po celé věky některé systémy víry roznášejí informaci, že až zemřeme, budeme souzení za naše hříchy a za všechno špatné i dobré co jsme kdy provedli. A že když jsme nebyli ‘dost dobří’, tak že půjdeme do pekla, nebo na jiné místo kde nás čeká věčné utrpení. Na jednu stranu to možná je dobrá páka, abychom se nechovali jak hovada, na druhou stranu to ale zase celé staví na strachu, místo na poznání a pochopení.

Z vyšších sfér k nám proniká obrovská láska a obdiv za vše, čím v životě v této fyzické realitě procházíme. Nebudeme souzení za nic z toho co jsme provedli. Jen na to nahlédneme a prožijeme to celé znovu, z pohledu nás samých i z pohledu všech, kterých se to týkalo. Pro mě osobně tohle je dostatečný argument pro to, abych v lidech kolem sebe vyvolával nejen lásku, ale hlavně vzpomenutí se na svou pravou podstatu. Což, nutno dodat, není vždy provázeno láskyplnými reakcemi

Ale nelimituju se ani tím, že jsem to poznal. Pozitivně se nechovám proto, že bych očekával v budoucnu nějakou odměnu. Chovám se tak jednoduše proto, že je to příjemné v ten daný moment.

Lež #11: že jsme ti, kým jsme byli včera nebo jindy v minulosti

Kolem tohoto přesvědčení vzniká velká spousta utrpení a pocitů provinilosti. Ztotožňujeme se s naším fyzickým tělem a s příběhy, které jsme za tento život přijali za své. Žijeme v těchto tělech a vždy, když se podíváme do zrcadla, to vypadá, že jsme to pořád my – ti, kým jsme byli včera. Na základě toho, co o sobě ‘víme’, bereme své dočasné vlastnosti jako trvalé a říkáme, že s nimi nelze nic dělat. Jsme plní sebedefinic a pojmenování, kterých se držíme jen abychom nebyli vystavení strachu z neznáma.

Máme ale spoustu protiargumentů – na fyzické úrovni třeba ten, že buňky našeho těla se den za dnem střídají a mění. Po nějaké době jsme tedy v úplně jiném, novém těle, než jsme byli předtím. Na metafyzické úrovni je pak argument, že naši realitu střídáme miliardakrát za vteřinu. Že procházíme jednotlivými snímky našeho života a že každé TEĎ je nový okamžik, nová realita. To, že vše vnímáme návazně, v lineárním čase, to je jen způsob, jakým naše mysl zpracovává realitu.

Když věříme tomu, že jsme pořád těmi, kým jsme byli někdy v minulosti, tak jen opakujeme scénáře, které se nám v minulosti děly. Zprvu se to zdá nepřirozené a někdo to zcela jistě pojmenuje jako nezodpovědné, ale nemusíme dělat to stejné, co jsme dělali včera. Nemusíme opakovat vzorce, programy, ani rutiny, pokud necítíme, že je to v zájmu našeho nejvyššího rozvoje. Nemusíme se cítit provinile za to, když se nechováme podle očekávání našeho okolí. Každé TEĎ je nová realita a my jsme svobodná tvořivá síla a jsme to jen my, kdo (ne)ohraničuje svou (ne)svobodu.

Lež #12: že je třeba zažít bolest a že život nemůže být lehký

Mnoho z nás věří tomu, že za všechno ‘zlé’ přijde něco ‘dobré’ – a naopak. Zažil jsem spoustu lidí, kteří měli strach projevit radost, aby se ta radost nějak nepokazila. Aby nepřišlo něco ‘neradostného’. Mno, platí zde to co jinde – že když tomu silně věříme (aniž bychom si toho třeba i byli vědomí), tak to tvoříme. A pak dostaneme důkaz. Fyzická realita je hřiště, které podléhá jemnějším sférám. To znamená, že prvně se to vytvoří na nehmotné úrovni (prostřednictvím myšlenky) a pak se to projeví ve hmotném světě.

Ruku v ruce to jde s přesvědčením, že abychom rostli a dosáhli poznání, je třeba zažít nějakou bolest. Jak je libo – pokud vám to funguje, nikdo vás za to nesoudí. Bolest ale není nezbytná. Prostě na ni jen nejlíp slyšíme. Když stokrát řeknete malému dítěti, aby nesahalo na hrnec s vařící vodou, má to mnohem menší účinek, než když se dítě popálí a zapamatuje si to na základě vlastní zkušenosti. Nicméně, každý používáme prostředky, které jsou nejlépe uzpůsobené pro naši cestu.

A teď přihodím slovo do pranice. Mnoho lidí mluví o karmě. O zákonu příčiny a důsledku. Nějakým způsobem to asi vnímáme všichni – ať už proto, že jsme to dostali do vínku, nebo proto, že nás to někdo naučil. Máme taky možnost pozorovat, že akce opravdu vyvolá reakci. Závěrečná myšlenka: ani karma není neměnná. Je to zrcadlení našeho přesvědčení, že musí být něco za něco. To my jsme tvůrce a stejně jako jsme to stvořili, to můžeme i rozpustit.

Život může být lehký, radostný a nádherný – a ani přitom není potřeba prožívat bolest. Jakmile v sobě rozpustíme i tento program (přesvědčení, že bolest musíme zažívat nebo způsobovat), prokážeme velkou službu nejen sobě, ale i celku.

Co říci závěrem? Děkuji za přečtení a děkuji, že jsi tou úžasnou bytostí.

Jedeme v tom všichni spolu.

The post 12 lží, kterým věříme appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Tento e-mail zaslal jeden nejmenovaný učitel, na jedné nejmenované škole, jednomu téměř nejmenovanému studentovi.

Je možné, že tento text bude užitečný více lidem, protože se týká otázky ‘práce’, ‘prokrastinace’ a tak trochu tvoření reality.

The post O práci a prokrastinaci appeared first on Jedno.Duchost.cz.