Pokud bychom věřili učebnicím historie, dalo by se říct, že lovení zvířat patří k lidské rase od samého počátku. Oficiální verze historie naší lidské rodiny totiž většinou nebere v potaz období starší než asi 6000 let, kdy údajně vše započalo v Sumeru. Od té doby jsme se naučili obdělávat půdu a řadu dalších věcí, které nám měly zpohodlnit život. O civilizacích, které tu pobývaly dříve, se ale zatím tolik neví a nemluví, a tudíž není lehké vytvořit si jasný obraz o tom, zda to tu v souvislosti s “přirozeností lovu” někdy mohlo vypadat jinak.

Říkáme, že lovení je v přírodě zcela běžné, ale při tomto tvrzení už nebereme v potaz, jakou roli mělo na vývoj jednotlivých živočišných druhů také kolektivní vědomí lidstva. Když se podíváme do těchto posledních “oficiálních” 6000 let, nenajdeme jediný den bez ozbrojeného konfliktu. Co asi proudí do nefyzických částí reality, když v té fyzické je většina lidí ve stavu boje o přežití, potřeby se chránit před vnějším světem a touhy po moci nad ostatními? Jaký to asi má vliv na ostatní život? … ano, jsme spolutvůrci reality mnohem větším dílem, než si často uvědomujeme.

Byl jsem upozorněn na obsah přednášky Michaely Fialové na Mendelově univerzite v Brně s podtitulem:
Lov – nástroj ochrany ohrožených druhů zvířat
Lov – nezbytná součást hospodaření s přírodními zdroji
Lov – společenská událost
Lov – zdroj kvalitních potravin pro člověka
Lov – součást rodinného života

…a jelikož jde o záležitost, která vyvolává spoustu rozporuplných názorů a jelikož bydlím s myslivcem a jelikož jsem součástí tohoto světa, mám k tomu co říct. Pojďme se na to podívat v kontextu “většího obrázku”. Podám to tak jednoduše a srozumitelně jak to jen půjde, ale je třeba vzít v potaz spoustu dílků skládačky.

Pro ty z vás, kteří Michaelu neznají – je to nájemná lovkyně, která jezdí mj. do Afriky a na zakázku střílí zvířata na přání zadavatelů. Možná jste slyšeli i o jiné takovéto lovkyni jménem Kendall Jones, která má svůj pořad v TV, kanál na Youtube a také vyvolává rozporuplné reakce.

Jak vidíte, padají zde konkrétní jména což většinou nemám ve zvyku (my lidé máme v takových případech tendenci víc řešit konkrétní osobu, než o co ve skutečnosti jde) – proto dřív než se unáhlíte ve svých závěrech, dočtěte to prosím do konce.

Michaela uvádí pozitiva lovu:

• lovení určitých druhů zvířat pomáhá chránit jiné druhy
• lov má pozitivní dopad na zemědělství
• maso z volně žijících zvířat je zdravější než maso ze supermarketu
• většinu masa které získají z ulovených zvířat, rozdávají místním
• lov je jejím smyslem života už od malička

Co je této dívce ale vytýkáno ze všech stran, je způsob jakým se prezentuje. Nechá se fotit s mrtvými zvířaty a má přitom úsměv od ucha k uchu, nebo se u toho líbá se svým (asi) přítelem a tyto fotky následně umisťuje na svoji Facebookovou stránku. Něco obdobného dělá i Kendall Jones.

Konzumace masa a zdraví planety

Pokud se o stravu zajímáte v širším kontextu, jistě jste obeznámení s tím, jak negativní dopad má celosvětová konzumace masa na zdraví planety. Abychom uspokojovali navyšující se poptávku po mase a mohli vykrmovat zvířata, která pak ve formě úhledných balíčků masa končí na pultech regálů, musíme každý rok zvětšovat plochu, ze které mohou být krmena. Proto každý den kácíme obrovské plochy lesů a pralesů, abychom tam mohli pěstovat obiloviny či sóju určené pro výkrm, příp. plantáže palem pro získávání palmového oleje. U nás se něco obdobného děje s řepkou.

Dochází tím ke ztrátě rozmanitosti živočišných i rostlinných druhů, úbytku rostlin a stromů, které nám produkují kyslík a také ke geologickým změnám. Řeky totiž pak bez stromů a jejich kořenů nemají zpevněné břehy, vylévají se, a to má opět negativní dopad na živočišné druhy žijící v daných oblastech. A nejen tam, samozřejmě – nezapomeňme, že jsme propojení víc, než oko může vidět.

Je také zřejmé, že maso z ulovených zvířat by samo o sobě nepokrylo dnešní poptávku. Jinak ale můžeme celkem spolehlivě předpokládat, že je zdravější než to ze supermarketů, které je většinou napuštěné vodou (pro větší objem) a vylepšené (nejen) antibiotiky. A to ani nezmiňuju otřesné životní podmínky zvířat ve velkochovech… Z druhé strany ovšem nelze odhadnout, co může mít lovení různých (zvlášť těch ohrožených) druhů na svědomí a jak skrz cestičky života může změnit celou řadu dalších věcí, které teď neumíme domyslet.

Ekonomický aspekt

K nalezení jsou také informace, že kontrolovaný lov má pozitivní dopady na ekonomiku dotyčných států. Především proto, že soukromí vlastníci na své půdě chovají tato lovná zvířata a lovci, kteří pak platí aby je mohli lovit, vlastně podporují ekonomiku dané země. Nehledě na to, že různá safari pak také přitahují více turistů. Takže tím, že jsou místní lidé finančně motivováni takováto zvířata chovat, pomáhají udržovat jejich populaci účinněji, než kdyby jen nezaujatě nechali lovce pytlačit.

Samozřejmě už je na diskuzi, jestli by chov zvířat neměl být spíš otázkou morálky a vědomí sounáležitosti, než vidinou zisku. Pokud to ale napomůže k zachování rovnováhy a rozmanitosti, OK. Další otázkou pak je, nakolik morální je chovat zvířata pouze za účelem jejich odstřelu a lovecké zábavy – tím se to dostává na podobnou úroveň, jako velkochovy.

Pokud se ale na celou věc podíváme z ještě vyšší perspektivy, je zajímavé zvážit, co vlastně představuje finanční systém a kdo tahá za jeho nitky. Nakolik je stávající finanční systém “spravedlivý” a ku prospěchu celku. Vzhledem k tomu, že jsou všechny státy světa zadlužené až po uši a že centrální bankovní systém je de facto soukromou institucí, tu ovšem pár věcí “nehraje”. Toto téma ovšem poněkud přesahuje rámec tohoto článku, a tak bych to nechal na jindy…

Myslivost u nás

Vzhledem k tomu, že bydlím s myslivcem, můžu podat ještě nějaké další informace ohledně situace u nás. Podám to tak, jak tomu rozumím, tak mě v případě nesrovnalostí opravte/doplňte.

Kdo by to byl řek, zase jsou v tom zapletené lidské zákony.

Zvířata žijící na území nějakého státu jsou brána jako majetek tohoto státu, ale zodpovědnost za ni mají myslivci. Pokud určitý druh zvířete nemá přirozeného predátora (např. medvěda) a napáchá škody zemědělcům, myslivci jim musejí zaplatit vzniklou škodu. Pokud ale někdo chce zvíře odstřelit, musí nejdřív získat povolení na odstřel, protože jen tak lovit majetek státu je nelegální.

Zvířata se samozřejmě nejprve spočítají v jednotlivých oblastech, počty se oznámí a následně se (ne)vydávají povolení k odstřelu. Pokud jsou ale v nějakém regionu např. přemnožená prasata a dělají škody zemědělcům, povolení k odstřelu dvou prasat toho příliš nezachrání, jak říkají myslivci.

Jiný příklad: bylo mi řečeno, že ve slovenských Nízkých Tatrách jsou přemnožení medvědi. Ti se potulují po okolí, páchají různé škody a nezřídka se stane, že zavítají i do místních ghett, kde odnášejí malé děti a pak se na nich nakrmí. Ne, toto opravdu není vtip a místní lidé zuří a chtějí tyto medvědy odstřelovat. Jenže medvěd je chráněné zvíře, tudíž ho odstřelovat nelze. I přesto se ale každý rok na Slovensku vydávají výjimky na odstřel určitého množství medvědů pod záminkou regulačního/ochranného lovu. Na místě je také podotknout, že informace o škodách způsobených medvědy nejsou vždy podložené a proto vůči těmto regulačním lovům ochranáři často podávají žaloby. Vzhledem k pravidlům se také většinou povede zabít mnohem méně medvědů, než na kolik je vydáno povolení.

Perspektiva vyššího vědomí

I přesto, že lidé jako Michaela Fialová nebo Kendall Jones argumentují, že jejich činnost je pro dobro celku, ze způsobu jejich prezentace je zřejmé, že jde i o jiné věci. Možná mají potřebu dokazovat si svou sílu? Možná nebyly vychovávány v láskyplném prostředí? Možná nerozumí podkladové vrstvě, díky které jsme všichni stvořeni? Možná je to jen jejich ego, které odmítá připustit, že by se mohlo mýlit?

Ať tak či onak, doporučuju nevytvářet další předsudky, ani násilí. Každý z nás je na různém stupni poznání a tím, že budeme odsuzovat ty kteří jsou jinde než my, prospějeme maximálně tak svému egu.  Na internetu najdeme spoustu nadávek a nenávistných komentářů ze strany zastánců i odpůrců (nejen) těchto lovkyň. Často bez jakékoli snahy o vzájemné porozumění, nebo snahy přehodnotit svůj vlastní názor a najít konstruktivní řešení. Je fakt, že takovéto drama na jednu stranu není nezbytné, ale na druhou stranu pomůže na celou záležitost upozornit.

Existuje spousta věcí, které může Michela, Kendall i kdokoli z nás dělat pro skutečnou podporu celku:

• stát se vědomým spotřebitelem a nekupovat nic, co podporuje odlesňování, ničení oceánů, ničení biodiverzity a co nutí lidi a děti pracovat v nelidských podmínkách (=používejte své peníze jako volební prostředek)
• omezit nebo úplně vypustit konzumaci masa a mléčných výrobků z velkochovů
• podporovat lokální zemědělství
• jednat z lásky a ne ze strachu
• rozšiřovat prospěšné informace
• rozšiřovat své vlastní Vědomí a porozumění
• sázet stromy
• a spousta dalších…

Honit si ego a vymlouvat se na dobro celku je zkrátka jen další hra mysli. Možná není vždy lehké se dostat nad svůj vlastní fyzický aspekt, ale prozření, které následuje, je jedním z hlavních důvodů proč tu všichni jsme. Oddělenost je jen iluze.

Mohl bych tu argumentovat dál tím, jak NEjsme fyziologicky uzpůsobení na lov, ani na konzumaci masa, ale to už jsou jen další slovíčka, záminky pro hádky atd, takže se do toho pouštět nebudu.

Nemůžeme přímo změnit nic vnějšího, ale můžeme změnit sebe uvnitř. Změní se pak vše co děláme a právě tím pak změníme svět. Být ortodoxním veganem a nadávat všem masojedlíkům je stejně povrchní a neprozřetelné jako být masojedlíkem a vysmívat se veganům s argumentem, že jsme páni tvorstva a bez masa bychom byli hloupí a nepřežili.

Nejsme hloupí kvůli tomu co jíme, ale kvůli tomu, jaká přesvědčení kolem toho vytváříme.

Všichni jsme napojení na stejný Zdroj. A můžeme se ho snažit sebevíc ututlat a najít uspokojení ve hmotném světě, ale tohoto spojení se nikdy nezbavíme. A dřív nebo později ho znova všichni plně pochopíme.

Než to zakončím, mám pro vás nevšední představu: svět, kde všichni žijí vedle sebe harmonicky. Kde můžete jít do lesa, strávit tam celou noc a beze strachu interagovat s jakýmkoli zvířetem. Naplno cítit vzájemné propojení. Kde vás ani ten komár neštípne. Kde rostliny, zvířata i lidé, jsou na stejné úrovni. To ostatně jsme tak jako tak – to jen my lidi tohle většinou neradi slyšíme, protože si rádi myslíme, že jsme nadřazená forma. Jak byste se cítili, kdybyste o svém kamarádovi říkali, že se o něj staráte jen proto, abyste ho mohli zabít a sníst? Nebo si z jeho kůže udělat kabát? Nebo si jeho hlavu pověsit na zeď?

Velký podíl má na tom všem i způsob jakým jsme “naprogramováni” – vemte si, s jakou samozřejmostí zabíjíme každý den v gigantických počtech prasata, krávy a drůběž, ale když se doslechneme o násilných rituálech některých skupin nebo o tom, že někdo jí psy, začneme horlivě poučovat o nehumánnosti takového aktu. Zapomínáme přitom, že nejúčinnější je začít od sebe. Dokonce i Kendall má psa, na kterého by asi nedala dopustit.

Raději než mentalitu typu “kdo je víc a kdo vládne komu”, pojďme spíš vybudovat kulturu porozumění a vzájemné podpory. My lidi před sebou máme ještě kus cesty.

Zdroje

Na závěr přihodím info o činnosti organizace PROJEKT GREEN LIFE – OS Prales dětem:

INICIATIVA PROTI PROPAGACI ZABÍJENÍ ZVÍŘAT KVŮLI LIDSKÉMU POTĚŠENÍ A PRO LÁSKU A RESPEKT K VŠEM ŽIVÝM BYTOSTEM
https://www.facebook.com/events/1076519982364105/

Další zdroje:

Facebooková stránka Michaely Fialové
https://www.facebook.com/pages/Michaelkas-hunting/1435450223341188

http://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/Myslivost/2014/Leden—2014/Zachrana-ohrozenych-druhu-africke-zvere-jejich-lov

http://euro.e15.cz/archiv/lov-je-klicem-k-zachrane-1008146

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/309181-zabijak-v-sukni-mlada-ceska-provokuje-snimky-s-ulovenou-zveri/

http://www.litomericko.severoceskydenik.cz/aktuality/bojuji-proti-brutalni-nevzdelanosti-rika-lovkyne-michaela-fialova.html

http://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/62765/ceska-sexy-lovkyne-vyvolala-bouri-odporu-kvuli-strileni-zvirat-v-africe.html

Video v angličtině – A Response To Kendall Jones – The Truth About Hunting

The post Lov zvířat, ochrana a ego appeared first on Jedno.Duchost.cz.

K napsání tohoto článku mě dovedly jednak informace, které sdílel Mgr. Michal Dubec na jedné ze svých přednášek o mezilidské komunikaci, jednak všední konflikty, které můžeme vidět každý den kolem sebe. V pozadí toho všeho je také celosvětový výzkum neurověd a jejich sumarizace v podání PhDr. Zdenka Matuly. Řadu tvrzení si tedy podepřeme vědeckými pojmy a zabrouzdáme do procesů v našem mozku.

Každý, kdo na sobě pracuje po duševní stránce, dříve nebo později vyčístí i své mezilidské vztahy a komunikaci. Asi netřeba zmiňovat, jak taková práce pročišťuje i další aspekty života. V první části článku se pobavíme o tom, co se děje na neurobiologické úrovni v našem mozku. Ve druhé části se podíváme na dopad těchto poznatků a jak s tím vším naložit – především z praktického hlediska.

Z nefyzické roviny

Někteří z nás neustále řeší konflikty a konfrontace – ať už vnější, nebo vnitřní. Vzhledem k tomu, že vnější konflikty jsou odrazem těch vnitřních, to znamená, že i kdybychom odebrali konkrétního účastníka/účastníky, konflikt by se projevil v jiné formě. Jsme natolik pohlceni nějakým příběhem, že zapomeneme kdo jsme — bezmezná tvořivá síla.
Význam slov začni od sebe má mnohem hlubší příčinu i důsledky.

Pole vědomí, které z nás sálá, ovlivňuje Vše Co Je.
A tuplem pak člověka, se kterým zrovna mluvíme.

Zábavné je, že si kolikrát neuvědomujeme, co se děje “na pozadí” naší komunikace – ať už z hlediska neuronů a elektromagnetických impulsů, nebo z hlediska emoce/energie, která v tom je.

Zhruba posledních 10-15 let jsou tu s námi obory jako kognitivní neurovědy, sociální neurovědy, neuropsychologie atd – souhrnně neurovědy. Díky souvisejícím technologiiím a zobrazovacím zařízením, které máme k dispozici relativně krátkou dobu (…hmm…) můžeme lépe chápat, co přesně se odehrává uvnitř nás.

Máme tak možnost nejen prozkoumat, co konkrétně se děje v mozku při konfliktní komunikaci, ale hlavně z toho odvodit, jak reagovat, aby vše zůstalo tak říkajíc v harmonii. Jinými slovy by se dalo říct, že to znamená dostat se nad své vlastní automatické reakce.

V čem je zakopaný pes?

Často kmitáme mezi spoustou myšlenek a možností a následně je posuzujeme a vybíráme mezi nimi a buďto je projevíme, nebo (se) cenzurujeme. A pročpak? Většinou proto, abychom dosáhli nějakých záměrů, nebo naopak, abychom nepůsobili “nevhodně”. Důvody pro obojí jsou různé, ale výsledek je stejný – že totiž často neříkáme, co si myslíme.

Roviny komunikace

Možná znáte rozdělení na verbální a neverbální komunikaci. Praktičtější ovšem je, když ji vnímáme z hlediska toho, kterým jejím aspektům dáváme jakou – vědomou i podvědomou – důležitost.

Obsahová rovina  – čili veškerá slova a zkrátka obsah toho, co říkáme. Kdo co kdy kolik čeho proč kde atd atd. Je zde jen 7-9 % informací, které pro nás mají váhu.

Vztahová rovina  – vztahy mezi komunikujícími a význam informace v tomto kontextu. V komunikaci pro nás tato složka představuje “zbylých” 91-93 % podstatných informací.

Za zmínku stojí, že děti jsou v tomto ohledu velmi vnímavé. Když je rozpor v tom, co vidí/slyší a v tom, co vnímají na vztahové rovině, může jim to v životě i na dlouhou dobu vyrobit v hlavě nekončící párty jakýchsi rozhádaných hlasů a protichůdných pochodů.

Proč vyhodnocujeme vztahovou rovinu jako tak důležitou? Je to výsledkem našeho dosavadního biologického vývoje. Zkrátka jsme potřebovali vždy prioritně vědět, jestli jsme v bezpečí.

Co se tedy děje uvnitř naší hlavy když něco vnímáme a vyhodnocujeme? Většinou preferuju nevyjadřovat se příliš vědeckými pojmy, ale pro zájemce tu dnes mám výjimku:

Jak to vidí neurobiologie?

Nejdřív se seznamte s hlavními účastníky: thalamus, hippocampus, amygdala (součásti limbického systému; podkorové části mozku, vývojově starší), prefrontální kortex (čelní lalok; vyvinul se později) a neurotransmitery (látky umožňující přenos vzruchů mezi neurony; např. dopamin či norepinefrin).

Stimuly, které vnímáme (ať už našimi smysly z vnějšího světa, nebo zevnitř nás) jdou nejdřív do thalamu, který si lze představit jako přepínač. Thalamus to pošle dvěma směry: jednak do smyslových korových struktur (podle smyslu, kterým stimul vnímáme), jednak do amygdaly (část mozku zodpovědná za spouštění emocí).

Do amygdaly je to ale o půl vteřiny kratší dráha, než např. do zrakové kůry (pokud vnímáme stimul zrakem). Co se tedy stane? Spolu s hippocampem se amygdala rozhodne, jestli je signál bezpečný nebo ne. Hippocampus totiž zaznamenává naše zkušenosti a jejich doprovodné emoce, a to s méně detaily a tudíž rychlejší odezvou. Amygdala tedy zjišťuje, zda už je podobná zkušenost uložena v hippocampu a pokud ano, jaká je související emoce. Pokud je odpověď “nebezpečí”, amygdala vyvolá nepříjemné pocity (strach a tzv. akutní stresovou reakci; čili “bojuj nebo uteč” reflex). Anebo, pokud je odpověď “bezpečí” spustí se nějaké příjemné pocity.

Toto vše se stane dřív, než signál dorazí do prefrontálního kortexu. Proto emoce vnímáme dřív, než vůbec můžeme stihnout začít myslet. Naše neustále vznikající nervová spojení totiž potřebují pro přemýšlení dodávky přesného množství dopaminu a norepinefrinu – tedy ani moc, ani málo. Norepinefrin je v podstatě mozkový adrenalin a dopamin asi budete znát jako hormon, který pro mozek představuje pocit odměny (humor, sex, jídlo, peníze, pozitivní interakce atd).

Dobrá zpráva je, že jakmile signál dorazí do prefrontálního kortexu, můžeme přistoupit k vědomému zpracování vjemu (zkoumat, potlačit, porovnat s dlouhodobou pamětí, vyhodnotit, …). Tím můžeme způsobit, že tento “vědomý” mozek vyšle signál do amygdaly, která může poplachovou reakci odvolat.

Pointou tady je, že když si něco uvědomíme, můžeme korigovat procesy v podkorových strukturách mozku a tím pádem přestat “reagovat automaticky”, resp. tak jak nám to předurčuje naše tělesná biochemie, náš pomyslný hardware.

Teď se tedy pojďme podívat na praktické využití těchto poznatků.

Druhy komunikační agrese v praxi

Byla provedená celá řada pozorování a pořízeno spoustu hodin záznamů reakcí různých lidí při různých každodenních situacích, a to i u nás v ČR. Po jejich analýze vyplynula spousta prakticky použitelných informací.

• Většina komunikace v ČR (ať už ve školách mezi žáky a učiteli, uvnitř kancelářských budov, venku na ulici nebo doma v rodině) obsahuje nějakou skrytou agresi
• Z videozáznamů s reakcemi (jak dětí tak dospělých) je zřejmé, že na věku až tak nezáleží – mozkové funkce jsou už od útlého věku v tomto ohledu stejné u nás všech
• Lze hovořit o symetrii a asymetrii:
  • když mluvíme tak, že ve druhém člověku spustíme pocit nebezpečí, jde o asymetrii; ten druhý většinou odpoví rychle, bezmyšlenkovitě a také asymetricky
  • pokud tuto reakci nespustíme, odpověď trvá vždy o něco déle, protože jsme schopní přemýšlet – toto je symetrie
• Naší snahou ohledně těchto automatizovaných reakcí je tedy:
  • být si jich vědom uvnitř sebe a přetvářet je
  • mluvit tak, že je nespustíme ani ve druhém člověku
• Ve výsledku je to v podstatě upřímnost, ale spíš se to snáz řekne než udělá

Rozškatulkovat jednotlivé druhy komunikační agrese (a v návaznosti na to vysvětlit techniku řešení) je ale už brouzdáním do detailů, proto tuto část naleznete v samostatném rámečku:

Různé druhy komunikační agrese a jednoduchý postup jak je řešit naleznete podrobně ‘rozškatulkované’ v rozjížděcím rámečku:

Svým vědomím se tedy můžeme dostat nad své biologické procesy.
Jen to vyžaduje určitou námahu.

Hlavní pointa článku by se tedy dala shrnout asi nějak takto: pro konstruktivní komunikaci je nejužitečnější, když jsme upřímní, uvědomujeme si co ze sebe promítáme ven a záměrně nepromítáme negativitu. Záludné je, že to neznamená potlačovat své “temné stránky”, ale z pozice pozorovatele najít způsob, jak si je zvědomit a následně je přetvořit nebo jinak “využít” jejich potenciál. Dostat se nad své biologické pochody znamená stát se vědomým tvůrcem reality.

Díky za přečtení a ať je veškerá naše komunikace věcná, srozumitelná a jasná!

Zdroje
http://www.hrnews.cz/rozhovory/neurovedy-a-vzdelavani-znate-svuj-mozek-id-1844130
http://cs.wikipedia.org/wiki/Amygdala

Obrázky
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:NIA_human_brain_drawing.jpg

The post Jak komunikovat bez agrese appeared first on Jedno.Duchost.cz.