Reakce je jako nekontrolovaný destruktivní výbuch, ale odpověď znamená elegantní směřování energie. Určitě své jednání kontrolujete vy a ne někdo jiný?
Člověk nemůže dosáhnout menšího nebo většího mistrovství,
než je mistrovství nad sebou samým.
-Leonardo da Vinci
Škála emocí, které zažíváme každý den, je neoddělitelnou součástí našeho života. Jsme tvorové, kteří jsou řízení svými potřebami a pocity. A když někdo ví jak to funguje, může tím nejen snadno ovlivňovat co si budeme myslet, ale i to, jak budeme jednat.
Rozlišit, co je automatická reakce a co vědomá odpověď je přinejmenším prospěšné, a možná právě proto nás to ve škole ani v televizi neučí. Ostatně proč taky – sebevědomého člověka, který se umí kontrolovat, nelze nijak snadno předvídat, ani s ním manipulovat. Ve společnosti kde si toto každý uvědomuje, není prostor pro podvádění a klamání. Napadá vás, kdo by tím něco ztratil?
Aby to nebylo tak snadné, někdy je zádrhel v tom, že si pouze myslíme, že se ovládáme, ale přitom pod povrchem vlastně pořád jen automaticky reagujeme. Jsme holt lidi a ne vždy je lehké vidět situaci s nadhledem a jednat vědomě. Obzvlášť když jsme natolik vtažení momentálním pocitem, ať už je to zamilovanost, euforie, nadrženost, hlad, smutek, vztek, anebo třeba závist.
Naše konání vzniká jednoduše
- buď nevědomě reagujeme (máme zautomatizované vzorce chování a opakujeme je)
- nebo vědomě odpovídáme (jsme naplno v daném momentu a vidíme všechny možnosti)
- nebo je to kombinace těchto dvou
Vždy, když reagujeme, dáváme svoji sílu pryč – událost nebo člověk, na kterého reagujeme, nás ovládá.
Naproti tomu, když odpovídáme, jsme plně ve své síle a nejsme nijak vázaní na to, co se nám děje. Máme vnitřní klid, kontrolu a svobodu jednat jakkoli.
Zkuste nad tím popřemýšlet:
Máte někoho (nebo něco), kdo (nebo co) ve vás zaručeně vždycky spustí nějakou emoci, ať už pozitivní, nebo negativní?
Jste naštvaní hned, jakmile vám někdo řekne nějakou nadávku, nebo vás pomlouvá? Nebo to vidíte jako názor jiného člověka a vy sami stojíte plně ve své síle, bez potřeby dokazovat, že se ten druhý plete?
Když vaše tělo signalizuje nějakou potřebu, jdete ji hned bezmyšlenkovitě ukojit?
Dosáhnout plné kontroly nad svými myšlenkami i činy, znamená nejen sílu, ale taky zodpovědnost.
Reakce jsou naučené
Vemte si třeba média a reklamu. Ti, kteří za nimi stojí si dobře uvědomují, že jednáme na základě našich emocí. Když vám na konci večerních zpráv ukážou roztomilé zvířátko a hned pak naservírují reklamu, podvědomě si spojíte příjemný pocit s daným výrobkem. Když jste později v obchodě, sepne vám příjemný pocit a výrobek si koupíte, mnohdy bez pozastavení se nad tím.
Když přebíráme informace odněkud zvnějšku, je možné, že jen přejímáme názor někoho jiného, aniž bychom ho zpochybnili a sami uvnitř sebe se rozhodli, zda to je reálné, nebo ne.
Když bereme informace ze svého nitra, je třeba si uvědomovat, zda to náhodou zase není něco naučeného, co si opakujeme celý život nebo o čem nás někdo přesvědčil.
Buď tedy máme přejaté názory, nebo si věci sami dostatečně prozkoumáme a ujasníme, případně je to opět kombinace obojího. Nic není “horší” nebo “lepší” – jedeme v tom všichni spolu a jsme tu proto, abychom si navzájem asistovali v růstu. Co souzní s jedním člověkem, nemusí souznít s druhým. Ve finále se ale dřív nebo později všichni dobereme k tomu hlavnímu – totiž že každý máme svoje vnitřní vedení a že nemusíme přebírat nic zvnějšku. Jsme každý moment otevření všemu co přijde a jednáme intuitivně.
Jak se tedy zbavit reakcí?
Někdy chceme být v plné kontrole nad svými vlastními pocity, nebo se dokonce některých zbavit ale zapomínáme přitom na jednu základní věc – totiž že vše co prožíváme, je určitou formou lekce a dostalo se nám jí abychom se z ní poučili a taky díky ní povyrostli. Kdybychom ji nepotřebovali, tak ji prostě nedostaneme.
Jde taky o to, že někdy když se chceme zbavit nepříjemných pocitů, zaměřujeme se jen na odstraňování následků (tedy těchto pocitů), ale už nejdeme hlouběji, abychom opravdu zjistili, co v nás v prvé řadě tyto reakce spouští. Obnáší to vystoupit ze své komfortní zóny a zpochybnit vlastní ego, ale když už to podstoupíme, vyjdeme z toho zase o něco vyspělejší.
Cokoli, s čím bojuješ, to posiluješ. Cokoli, čemu kladeš odpor, to přetrvává.
-Eckhart Tolle
Klíčem je naučit se být pozorovatelem. Když v nás něco začne vřít, je to skvělá příležitost se pozastavit, pozorovat to a nezareagovat stejně jako jindy. Jádrem reagování totiž je, že vždy probíhá stejně – automaticky a bez kontroly. Pokud něčemu klademe odpor, pořád to živíme a nedovolujeme tomu odejít. Pokud umíme pozorovat, rušíme tím “staré myšlení” a budujeme cestičku pro to “nové”.
Kolikrát třeba v duchu poděkujete někomu, kdo vás naštve? Negativní emoce jsou jednoduše ukazatelem toho, v čem je potřeba na sobě zapracovat. Nejvíc mě na tom baví uvědomění, že – díky tomu jak jsme všichni propojení – tím vlastně nepracuji jen sám na sobě, ale na celém kolektivu.
Být pozorovatelem neznamená nemít pocity. Znamená to nebýt k nim připoutaný a vidět všechny dostupné možnosti. Znamená to mít svou sílu a zodpovědnost ve svých rukách a nebýt vláčen okolnostmi.
Život na Zemi je jedna velká škola. Škola, která nás učí jak se chovat nejen sám vůči sobě, ale taky vůči všem našim „spolužákům“ – a taky vůči škole samotné.
Je zajímavé, že často lépe chápeme význam citů až když prožijeme jejich pravý opak. Být člověkem je opravdu pestrobarevná zkušenost.
Tomáš / Jankoš
Latest posts by Tomáš / Jankoš (see all)
- Umění neutrality - 19. December 2015
- Jak skupinové meditace mění svět - 30. October 2015
- Výhody meditace pro tělo, mysl a vztahy - 25. October 2015
Tedy, prijemne me desi, jak prakticky a jednoduse mohu zmenit spousty beznych dennich konfliktu diky clanku! Dekuji!
Díky, nestihl jsem “zareagovat” …
jsem upřímně rád za příjemné vyděšení.)