Tento článek bude jistou formou slovíčkaření, kde se nad slovíčkaření povzneseme. Podstatný je význam, ne slova.

Možná se ptáte, jak by neutralita mohla být přirozeností, otevřeností a hravostí? Když nejspíš máme naučenou spojitost, že být neutrální znamená být nerozhodný, nejistý atd? Navíc, když každý den vnímáme tolik ‘zla’ a ‘negativity’.

Je to skutečně jen o tom, co si představíme pod významem toho slova. Takže, pro dnešek se uvolníme z našich naučených definic – a z pohledu neutrality se podíváme na to, jak ji chápat jako nedílnou součást naší duše, a také jak ji používáme pro vytváření všech těch barvitých zkušeností, které v lidském těle prožíváme.

Aby to bylo zřejmější, mohli bychom pro neutralitu najít i jiná pojmenování – nadhled, odstup, nepřipoutanost, perspektiva nezaujatého pozorovatele atd.
Být neutrální znamená mít přehled o celém spektru – od negativního, až po pozitivní.

Tím se dostáváme k jádru celé věci. V lidské formě máme ve výchozím stavu toto, čemu říkáme omezení. Z pohledu duše jsme se rozhodli se tak trošku fragmentovat a omezit svůj rozhled, abychom zjistili, jaké to je najít cestu zpátky k sobě.

V těchto limitech býváme natolik ztotožnění s tím, ‘že to jinak nejde’, až tomu uvěříme a v naší realitě pak všechno vypadá, jakože to tak skutečně je. A to je přesně stav, kdy jsme připoutaní k našim příběhům. K příběhům o tom, jací a proč jsme. Kdy vytváříme svoji přítomnost na základě něčeho, co jsme se naučili v minulosti. Kdy nejsme neutrální.

Takže, vzdor populárnímu přesvědčení, že být neutrální je ‘nemastné neslané’, je to vlastně jen poloha, kdy jsme naprosto otevření všem zkušenostem. Kdy nelpíme na takovém a takovém projevu života, ani na tom co ‘chceme’. To neznamená souhlasit s negativitou – to znamená nevytvářet prostředí, kde ji udržujeme.

Běžným projevem je také výskyt negativních zkušeností v našich životech jen proto, že jim klademe odpor. Když jsme jim otevření, umožňujeme těmto energiím jen tak proplout a s lehkostí se přesouváme do zkušeností, které jsou blíž naší pravé podstatě – a to je zvídavost, tvořivost a hravost. Vytvořili jsme neskutečně proměnlivé hřiště a v jeho rámci existuje bambilion možností. Eventuelně také jednoho dne narazíme i na limity tohoto hřiště a to nás bude ještě více stimulovat k dalším rozšířením a upgradům. Ale to je jiný příběh.

Umění neutrality v každodenním životě

Být neutrální v každodenním životě může být matoucí – zvlášť pro naše okolí. V neutralitě se neztotožňujeme ani se svým egem. Někdo nám nadává, nebo na nás křičí? Není problém, hraje si se svými věcmi. Není důvod toho druhého soudit za to, že se ztotožňuje se svými příběhy. Nemůžeme nikoho měnit ‘násilím’. Tím nejefektivnějším přístupem je být ve své vlastní přítomnosti něco jako maják. Prostě být. To je za hranicí myšlení. Nemyslíme na to, ‘nechceme’ takoví být – prostě tím JSME.

Samozřejmě, když do nás někdo ‘rýpe’, je k tomu důvod. Navzájem si takto poskytujeme stimuly pro expanzi. Něco z toho jsme nakousli už dřív, ve článku Jak vzniká utrpení. Můžeme tyto stimuly brát jako test našeho postupu nebo příležitost asistovat tomu druhému.

Neutralita nespočívá v tom, že nic nedělám, nikam nechodím, nic neřeším, ani že nemám zájmy. Umění neutrality spočívá v tom, že se nepřipoutávám k očekáváním toho, jaké by z toho měly být výsledky. Že se nezaměřuju na jednu část spektra, ale že vidím celek. Nebo aspoň největší část celku, co mi moje aktuální úroveň poznání umožňuje.

Ve stavu neutrality není vítězů, ani poražených – všichni jsou prostě hráči. Koneckonců, představa, že někdo může být ‘lepší’ nebo být ‘někým víc’ než někdo jiný, je jen lidský koncept. Jsou jen rozdílné úrovně poznání. Všichni jsme Jeden.

Duše a neutralita

Tak – jak že naše duše operuje v neutralitě? Jednoduše, je to prahnutí po dalších zkušenostech a expanzi. Někdy i takových, které označujeme jako negativní. Z lidského pohledu se to může zdát hloupé. Lidský pohled je omezený. Ale jak postupujeme, i pohled na negativitu se mění; integrujeme ji do našeho poznání. Utrpení nám sice umožňuje pochopit různé aspekty existence, ale není nezbytné. Vzniká proto, že neslyšíme/nevidíme/nevnímáme jemnější signály (kterých všichni dostáváme hojnost).

Z úrovně hlavy si kolikrát říkáme ‘proč já?’, ‘proč se tohle děje zrovna mě?’ atd.

No hádej – to Ty jsi tvůrce toho všeho. A tím slovem ‘Ty’ myslím Tvoje pravé Já – ne Tvoje příběhy, definice, programy, povolání, pohlaví, ani fyzické tělo.

Takže otázka není ‘proč se mi to děje’, ale ‘proč jsem si to vytvořil(a)’. A v tom leží uvědomění toho, co nám ta zkušenost přináší. Následuje absolvování lekce a pak posun někam dál. Jako nádech-výdech. Stejně jako nemůžeme být dlouho bez dechu, nemůžeme být dlouho ani ve stavu bez dalších zkušeností.

Být neutrální neznamená nemít touhy. Být neutrální znamená být nad věcí a uvědomovat si svůj tvořivý potenciál a možnosti, které z toho plynou. A to je uvědomění, které nás přibližuje k naší přirozenosti. Máme velice pestrou škálu pohybů, které můžeme v tomhle tanci života použít – stačí si je osvojit. A připravit se, že ani tam to nekončí

Díky za přečtení a tancuj vykrúcaj.

The post Umění neutrality appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Neříkejme tomu ale lži, spíš přesvědčení. Skoro každý z nás má nějaká vnitřní přesvědčení, kterých je užitečné se zbavit. Proto se tento článek možná bude hodit spoustě lidí.

Většina z nás na této planetě má v sobě vrstvy a vrstvy a vrstvy naučených přesvědčení, která promítají ven. Tím významně utváří jak svou osobní, tak kolektivní realitu.

Spousta těchto přesvědčení ‘byla nainstalována’ před velice dlouhou dobou a díky nim je svět ve stavu, v jakém je. Proto vždy, když se nějakého takového programu zbavíme, otevíráme vrátka do nových úrovní života a rozšiřujeme vlastní možnosti toho, co můžeme v těle člověka zažít.

Tyto příběhy, programy a přesvědčení, jsou opravdu tím jediným co nás limituje. Tedy … dočasně limituje.

Vždy, když se zbavíme limitů, prospíváme sobě i všem. Z hlediska nelimitovaného vědomí je jejich ‘rozpuštění’ snadné:

Když je to tedy z hlediska nelimitovaného vědomí tak snadné, proč tak často máme obtíže se skutečně změnit? No jednoduše proto, že se ztotožňujeme se svou myslí a s tím, kým jsme se naučili být. Případně v sobě udržujeme přesvědčení, že zbavit se toho je těžké, nebo, že když se něčeho z toho zbavíme, přijdeme o kus sebe. Přitom nic nemůže být dál od pravdy!

„Dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat.“
~Antoine de Saint-Exupéry

Jedním dechem lze dodat, že si rádi necháváme své bolístky, dramata a výmluvy, protože máme (ne-až-tak-přirozený) strach z neznáma. A to ve finále znamená strach ze své vlastní esence.

Mít strach ze svého skutečného JÁ? To je na hlavu. A přece bych našel spoustu příkladů ve vlastním životě, kdy jsem to sám prožíval. A ano – i toto je program.

Program je zkrátka jen opakující se vzorec chování, automatizovaná reakce. My nejsme naše programy, my jsme programátoři.

Mít v sobě tato přesvědčení není ‘špatné’ nebo ‘dobré’ – je to prostě jen stav, který má své příčiny i důsledky. A je na každém, jak dlouho se rozhodne si kterákoliv tato přesvědčení ponechat a učit se z nich. Jedině až tento svůj stav nijak nesoudíme a se skutečnou zvědavostí a neutralitou prozkoumáme všechny jeho aspekty, vytvoříme prostor pro to, abychom se změnili.

A mimochodem, je rozdíl si jen říct: “jo jasně, tohle znám” oproti: “skutečně vidím celkový obraz? Nesekám se jen na nějakém detailu?”. Zkrátka jedna věc je použít vědění (lež #8) a jedna věc pak tu informací vzít hluboko do sebe a naplno ji použít na všech možných vrstvách sebe sama. Tak pojďme na to.

Lež #1: že jsme od sebe oddělení

Toto přesvědčení je založeno na mylné představě, že neexistuje jiná realita, než ta fyzická.

Naše mysl – kompjůtr, kterým duše zpracovává realitu a operuje s ní – nám momentálně díky stávajícím okolnostem dává iluzi, že vnější svět je oddělený od nás samých. Dává nám iluzi, že jsme oddělení od ostatních předmětů a bytostí. A proč?

Zaprvé proto, že to tak vypadá, a za druhé kvůli tomu, že nás to v naší kultuře naučili. Nevím co vám, ale mě ve škole nikdy neříkali, že všichni pocházíme z Jednoho Zdroje Vědomí a že všechny naše činy, všechny naše myšlenky, i všechny naše záměry, jsou zaznamenány a jsou nám zrcadleny v nejrůznějších formách. Ani mi něříkali nic o telepatii a nebo o tom, že jsou věci rychlejší než světlo. A nemluvili ani o tom, že všichni tvoříme jednu Bytost.

Samozřejmě, navenek to tak nevypadá.
Navenek se opravdu zdá, že jsme oddělení.
Navenek se taky zdá, že existují náhody.
A taky se zdá, že se před narozením a po smrti nic není.
A právě v tom všem je ten vtip.
Že se to tak jen zdá.
Je to jedna velká reality-show.

Žijeme v ‘uměle upravené’ realitě

V syntetické části materiálního světa v níž zrovna žijeme (no uznejte sami jestli se vám současný stav světa zdá přirozený), základy všeho NEjsou postaveny na tom, že jsme propojení s veškerým životem.

V této naší každodenní realitě se ve školách, v médiích, i v náboženských institucích vždy najdou nějací „oni“, kteří jsou nějakým způsobem „vadní“ a nějakým způsobem je potřeba je „opravit“.

Nebereme život jako jeden souvislý oceán složený z bilionů kapek, kde každá kapka je zároveň celým oceánem. Žijeme v mylné představě, že jednotlivé kapky jsou nejen oddělené, ale jsou i navzájem konkurencí jedna pro druhou a co se stane jedné, nemá vliv na ty ostatní.

A přesto, každý den stovky tisíc lidí po celém světě věnují úsilí tomu, aby obrátili toto paradigma. Nejsou to jen lidé, kteří poskytují vědecké důkazy o jemnějších dimenzích existence, o jejich obyvatelích i o tom, jak v tom všem figuruje lidstvo na planetě Zemi. Jsou to především ti z nás, kteří žijí ve Vědomí Jedno-Ty.

O naší vzájemné propojenosti věděly starobylé národy a kultury a ke stejným závěrům polehoučku docházejí i moderní vědní obory, kde pracují lidé s otevřenou myslí. Samozřejmě – stále to není dostatečně rozšířené téma (a detaily jsou mimo rámec tohoto článku). Ale důsledky toho, že existují podkladové vrstvy této fyzické reality a že na těchto vrstvách je všechno v permanentním spojení, se promítají (a budou promítat) do všeho co se nás týká – od stravy, přes medicínu, až po technologie.

Každý z nás je kapkou oceánu a každý z nás je zároveň celým oceánem.

Lež #2: že můžeme něco ‘vlastnit’

Toto je na první pohled možná zvláštní, ale když se na to podíváme do hloubky, spíš je zvláštní jak věříme tomu, že něco vůbec ‘vlastnit’ lze. Co tedy znamená něco ‘mít’?

Z následujícího textu možná budete mít dojem, že mám vysvětlovací nemoc, ale skutečně mi jde jen o zdůraznění toho, co je základem našeho počínání, které vidíme kolem sebe.

Jako lidi jsme vytvořili spoustu zákonů a podrobných definic, takže můžete dohledat, že něco ‘vlastnit’ znamená výhradní právo k užívání, měnění, zničení nebo opuštění věci. Jinak vlastnictví chápeme v souvislosti buď s hmotnými věcmi (dům, auto, telefon, pozemek, ale i umělecké dílo, vlastní tělo atd), nebo s něčím abstraktním (myšlenka, čas, charakterová vlastnost a podobně).

Pojďme ale o krok dál. Slovo výhradní znamená (uměle vytvořenou) záruku, že se to týká jen tohoto tzv. vlastníka. Záruku, že když by třeba náhodou někdo jiný chtěl s tou věcí něco dělat, tak s ním zákon může pěkně zatočit. Je to záruka založená na strachu. Na strachu z toho, že v případě nedodržení tohoto pravidla přijde někdo a použije různých prostředků (třeba i násilí), aby nás donutil to pravidlo dodržovat.
Energie většinové části zákoníků je postavená nejen na strachu, ale hlavně na předpokladu, že lidi jsou od přírody ‘zlí’, a proto je potřeba je krotit.

Zastavme se nad tím chvilku.

Máme tady: potřebu ovládat ostatní, naučený předsudek, strach a nějakou jakousi energii.

Je pravdou, že v genech obdržíme od našich předků (podle regionu a kultury) nějaké ty vstupní kódy do života. Část z toho je ale umělá – je to uměle vytvořený energetický otisk v naší DNA. Každý na této planetě totiž projde určitým stupněm ‘programování’, které je nechvalně známé jako manipulace mysli. Opakovaná slova a myšlenky se také v průběhu života vtisknou do naší DNA. Nesoustřeďme se teď na to, kdo všechno za tím je, ale spíš jaký to má reálný dopad na nás samotné.

V jádru – myslím v tom skutečném jádru – hajzlíci nejsme. Pokud tedy jádrem nepojmenováváte živočišné funkce našeho lidského tělesného hardware. Fyzické tělo je vytvořeno podle určitého schématu, ale skutečný tvůrce tohoto schématu je ten, kdo právě čte tyto řádky.

V jádru JSEM je živá, tvořivá a hravá Esence. Cílem je Cesta. Prostředkem je Expanze. Herním územím je planeta ZeMě i Vše Co Je.

Netvrdím, že jsme všichni svatoušci – každý si hrajeme s různými energiemi podle toho, co má zrovna pro naši cestu význam. Ale všechno to hajzlovství a vychcanost jsou také jen naučené vzorce. A taky způsob, jak sám sebe bránit před ‘zlým vnějším světem’. Tento svět je ale ‘zlý’, pouze pokud ho tak pojmenováváme a ‘energeticky krmíme’. Nic by nevzniklo bez naší vložené energie. Když se odstavíme od uvědomění, že jsme všichni Jeden, pak zapomeneme, že se bráníme jen stínům uvnitř nás samých.

Koukám, že jsem trochu odbočil od zákoníků. No každopádně, pointa toho byla, že je velký rozdíl, když své jednání a smýšlení zakládáme na strachu, nebo když ho zakládáme na lásce.

Takže to, že bychom se navzájem neokrádali, nezabíjeli, neznásilňovali, ani se nemlátili, by mohl být výsledek toho, že všichni jsme poznali sebe ve všem a vše v sobě. Navenek samozřejmě funguje, když někoho k něčemu donutíte zákonem nebo jinak, ale není to trvalé. Není to všeobjímající, protože se to snaží potlačit negativní programy uvnitř člověka, místo aby je vytáhlo na světlo a skutečně je transformovalo. Co se týče míst jako jsou věznice a jiná nápravná zařízení, je tam potřeba velmi vyspělých a láskyplných lidí. Ještě pořád před sebou máme kus cesty.

Když už jsme u toho donucování, nepřijde vám, že nás někdo (nebo něco) donutilo uvěřit tomu, že můžeme něco vlastnit? Jak dnes vnímáme vlastnictví?

S vlastnictvím se to dnes má tak, že spíš věci vlastní nás. Připoutáváme se k nim a necháme se jimi definovat.

Něco vlastnit v dnešním kontextu většinou znamená, že si připadáme tak nějak líp, když máme víc věcí, nebo když jsou novější atd. Příp. se pak s nimi můžeme někomu vychloubat a díky tomu se povyšovat a vytvářet tak další iluzi, že jsme někdo víc. Nebo používat různé tyhle zákony co jsme vymysleli, abychom vymáhali škodu a ještě více se materiálně obohatili atd. Taky se do toho promítá další přesvědčení, totiž že věříme tomu že musí být ‘něco za něco’. A když tomu věříme, tak se to samozřejmě projeví. A k tomuhle ztracení se v materiálním světě se uchylujeme vždy, když zapomeneme na to, kdo jsme.

Vezměte si třeba takovou půdu. Jak může někdo dojít a říct: tohle je moje půda? Chápu to v kontextu něčeho, co člověk vytvoří. Třeba postaví dům, tak řekne: to je můj dům. OK. Ale pořád je rozdíl mezi vyjádřením autorství a připoutáváním se (k něčemu dočasnému). Co se půdy týče, tu nevytvořil žádný člověk. Takže pokud ji člověk ‘zabere’ a chce si ji ‘udržet’, musí používat nějakou sílu, aby ji ‘nezabral’ někdo jiný. A už je jedno jestli ta síla je nějaký lidský zákon, nebo příp. vojenská síla. Uznání pramenící ze svobodné vůle je něco jiného, než vynucený požadavek.

Rozumím tomu, když jsme strážci a hospodáři půdy. Obděláváme ji a staráme se o ni. Ale jak ji můžeme ‘vlastnit’? Je to jen lidský pojem. V momentě kdy se sem narodíme, máme rovný přístup ke všemu, co planeta nabízí. Jak potom stát může chtít daň z nemovitosti, když ten stát prostě jen někdo vyhlásil na daném místě a silou a strachem se nás snaží přesvědčit že se mu máme podřídit? Jasně, nabízí nám nějaké ty jakože-jistoty, jako zdravotní péči a finanční zabezpečení v důchodě. Ehm… Ale je taky užitečné se podívat na to, kolik z těch nařízení podněcuje strach a kolik lásku.

Natolik se umíme připoutat k majetku a vnějším věcem, že se úplně zapomeneme dívat dovnitř sebe. Vše co tu ‘máme’, je jen dočasné. Oblečení, auto, dům a dokonce i to tělo. ‘Vlastnictví’ je těžkopádné a limitující. Až odsud odejdeme, nic fyzického si s sebou brát nebudeme.

Lež #3: že není dostatek zdrojů a že musíme bojovat o přežití

Toto přesvědčení nám zabraňuje volně sdílet to co ‘máme’. A navíc – je to přesvědčení vybudované na jiném přesvědčení, totiž že vůbec něco ‘mít’ lze.

Pokud se to bude zdát komplikované, nezoufejte – umí se to začmodrchat ještě víc. Naštěstí ale jen z úrovně mysli.

Jsme vedeni k tomu, že ostatní lidé jsou naše ‘konkurence’, že musíme mít ostré lokty a že musíme bojovat o své přežití v tomto ‘nepřátelském’ světě. Že bychom se neměli dělit s ‘cizími’. A taky, že bychom měli hromadit majetky, abychom se v budoucnu měli lépe a byli ‘zabezpečení’. Tohle všechno opět jen využívá strachu a znalosti pochodů lidské mysli, která má holt ráda pevnou půdu pod nohama a systém, o který se může opřít. Představa, že nic není jisté, totiž občas bývá děsivá, obzvlášť pokud opěrné body hledáme pořád venku, mimo sebe.

Země nás miluje a má dostatek zdrojů pro všechny. Většina světa, ve kterém teď žijeme, nás ale přesvědčuje o tom, že to tak není. Svým strachem a bojem to jen přiživujeme. A přitom ani není potřeba, abychom se se svými potřebami nějak uskromnili. Stačí brát jen tolik, kolik potřebujeme. Často si totiž bereme víc než potřebujeme – no a pak s tím přebytkem máme leda další starosti. Je to trochu opak lehkosti a jednoduchosti. Vychází to z nedůvěry, že Vesmír se o nás postará. A taky z nedůvěry, že přítomný okamžik nám přináší přesně to co potřebujeme. Z nedůvěry, že my sami jsme těmi, kdo to celé orchestruje.

Pokud bychom se soustředili na to co máme a byli za to vděční, místo abychom neustále hledali, čím se ještě obohatit, zjistili bychom, že je tu hojnost pro všechny. Samozřejmě, pořád máme i dost těch méně pozitivních zkušeností – například hladovějící nebo jinak strádající lidé….

Z pohledu lidské mysli je to nejspíš smutné – a z pohledu z jemnější perspektivy asi něco jako: hmm… asi to ještě úplně nepobíráte, o co tady jde?

Lež #4: že si musíme zasloužit uznání a že něco máme dělat, abychom si zasloužili žít

Už je to nějakou dobu, co zde byl zaveden finanční systém, a tak to vypadá jako jediná možnost. Tedy, od narození jsme v tom zapletení – dostaneme rodný list, staneme se komoditou nějakého státu a abychom se mohli mít ‘lépe’, máme se do toho zaplést ještě víc – vystudovat s co nejlepším titulem, najít si co nejlépe placené místo a stát se někým ‘hodnotným’. Celé to tedy staví na plíživé sugesci, že snad někdo může být bez hodnoty, nebo vůbec že někdo/něco může mít větší či menší hodnotu.

MY SAMI JSME TA NEJVĚTŠÍ HODNOTA.

Jednoduše.

Taky jsme tady úspěšně ukotvili informaci, že kdo nepracuje (příp. není jiným způsobem ‘produktivní’), tady nemá co dělat, nebo si nezaslouží žít, protože je to jakýsi příživník atd. Příroda taky nikomu nic neplatí – a přece žije. Půda neplatí slunci za světlo a teplo, ani neplatí mrakům za déšť. Žádné zvíře ani rostlina nemusí pracovat od 8 do 4, aby přežili, nebo aby se na ně ostatní dívali jako na někoho ‘hodnotného’.

Lidé, kteří v tomto systému žijí v hojnosti, aniž by museli vyvíjet nějakou výraznou námahu, na jednu stranu spoustu ostatních štvou, na druhou stranu tím jen ukazují, že ostatní se (mnohdy) dřou zbytečně. Ukazují, že ostatní jsou natolik zapojení v téhle umělé struktuře, že se vůbec nedívají okolo sebe, a hlavně – dovnitř sebe.

Když jednáme způsobem kdy si chceme zajistit větší uznání, jen tím vyjadřujeme, že uvnitř sebe věříme tomu, že toto ‘uznání’ nemáme. Všichni máme nevyčíslitelnou hodnotu už jen tím, že JSME. Pokud jste to v sobě ještě netransformovali, prosím, buďte té lásky.

Lež #5: že si lásku musíme zasloužit a že je někde mimo nás

Velmi často kolem sebe vidím lidi, kteří hledají někoho aby jim potvrdil, že jsou milovaní. Vysněného partnera/partnerku. Existuje přesvědčení, že když jsme ‘sami’, tak jsme nějak méně cenní – nebo neúplní – nebo nedokonalí.

Nikdo není více nebo méně hodnotný. Všichni jsme součástmi jedné existence. My sami jsme ten největší Zdroj Lásky. Samozřejmě, můžeme se pokusit najít lásku venku, mimo sebe, a do určité míry se nám to bude dařit, ale nikdy to nebude trvalé a všeobjímající, jako to, co máme uvnitř – pod vrstvami všech těch ‘nejsem si jistý’ a ‘nejde to’. Láska není něco co si musíme zasloužit. Není to ani něco romantického nebo naivního. Láska prostě JE. To jen my a naše mysl jsme mistry ve vytváření iluzí, že nás nikdo nemiluje, nebo že dokonce ani nemilujeme sami sebe.

Lež #6: že existuje vyšší autorita

Toto opět staví na iluzi, že někdo je ‘důležitější’ nebo ‘lepší’ než někdo jiný. Ať už jde o školství, církev, média, politiky, vojenskou sílu, naše Vyšší Já, tzv. mimozemšťany nebo dokonce Zdroj/Boha, nikdo není autorita nad nikým jiným. Všechny stávající hierarchie jsou uměle vytvořené struktury a jsme to my, kdo jim dělá tu službu, že věří v jejich existenci a tak je podporujeme. Ano, jsou tu už dlouho, ale hodí se nezapomínat (nebo spíš znovunalézt), že my jsme tvořivé a nelimitované vědomí. Resp. limity si vytváříme sami – spousta věznic je dnes především nefyzických – uvnitř mysli. Nikdo není nad nikým autorita.

Jak by to vypadalo třeba v těle, kdyby plíce chtěly dominanci nad žaludkem? Jsou součástmi stejného organismu – nedává smysl že by se navzájem měly ničit, nebo jeden druhého ‘ovládat’.

Kdo se nadřazuje, věří iluzi, že lze být nadřazený a sám má taky strach z nějaké vyšší autority. Ten kdo se podřizuje, většinou odevzdává svojí vlastní sílu.

Celé je to o tom, kolik toho vidíme. Když se ztratíme v uličkách města, můžeme reagovat jen na to, co je v naší bezprostřední blízkosti. Když ale vystoupáme na nějakou vysokou budovu, nejen že vidíme kde jsme a jak se dostat kam potřebujeme, ale můžeme taky navést ostatní, kteří bloudí dole. Jakmile se napojíme sami na sebe, ihned víme, co je pro nás nejužitečnější.

Když jsme spojení s naším vnitřním vedením, nepotřebujeme nikoho, kdo by nám kázal, ani nepotřebujeme nikoho, kdo by nás dovedl k vyššímu vědomí či osvícení. Může snad někdo za nás lépe vědět co dělat, než my sami?

Lež #7: že jsme důležití nebo nedůležití

Pojmenovat někoho jako důležitého a někoho jako nedůležitého je výsledek víry v přesvědčení, že někdo může mít jinou hodnotu než někdo jiný. Škatulkujeme lidi v celé škále od užitečných až po naprosto nepoužitelné. Posuňme se ale ještě dál – jak chcete stanovit hodnotu, když všechno je Vědomí? Když všechno je součást nás samých? Na nějakou dobu je zábavné se ztratit ve všech těch číslech, počtech a strukturách, ale dřív nebo později každého přestane bavit hrát si s něčím co je uměle vytvořené. Dřív nebo později se každý začne posouvat k více organické zkušenosti a prozkoumávání dalších vrstev života. Považovat se za (ne)důležitého, je jen dalším nálepkováním a dalším limitujícím sebe-definováním.

Lež #8: že něco víme a že něco vědět musíme

Kolikrát v životě jste si mysleli, že máte o něčem jasno, a pak se ukázalo, že to je úplně jinak? Naše mysl má potřebu mít pevnou půdu pod nohama a něco, o co by se mohla opřít. Potřebuje mít nějaké jistoty a něco, na co by se mohla spolehnout. Něco, o čem by mohla smýšlet, že to je stabilní a trvalé a v čem získá pocit bezpečí. Vědomí toho, že vše se neustále mění, může být na jednu stranu frustrující, ale na druhou stranu taky velice osvobozující. Věděli jste, že v průběhu posledního století byly naměřené taky různé hodnoty rychlosti světla? Ano, i rychlost světla se mění! Jenže někteří vědci pak raději zkrátí (nebo prodlouží) jednotku jednoho metru, než aby bylo ohroženo to, čemu se naučili věřit.

Je rozdíl mezi znalostmi a poznáním. Znalosti umějí být jako zaseklá gramofonová deska. Jednou je načteme, a pak pouštíme pořád dokola. Naproti tomu poznání je jako přičichnutí ke květině. Stane se to jednou, zanechá to stopu, ale prostě pokračuje dál. Jde přičichnout k jiné květině a neočekává, že bude vonět stejně. Nesnaží se ji změnit, pokud květina nezapadá do nějakých naučených představ. Poznání je zkrátka otevřeným vnímáním skutečnosti v takové podobě, v jaké přichází.

Když říkáme, že něco víme, omezujeme tím svou vnímavost vůči všemu, co nezapadá do tohoto ‘vědění’. To neznamená, že máme zahodit vše co jsme poznali a co jsme se naučili. To znamená, že máme být připravení to udělat. Nepřipoutávat se k vědomostem.

Lež #9: že nejsme volní

Svět je ve velice zmateném stavu. Jsou tu vrstvy a vrstvy přesvědčení a někdy vůbec není snadné se dostat k jádru. Když se začneme vším tím děním zaobírat, mohli bychom dojít k informaci, že nejsme volní. Že jsme otroky systému. Že jsou tu nějací mocnáři, kteří tahají za nitky světového dění a pomocí iluze, manipulace, technologií i násilí nutí ostatní, aby skákali, jak oni pískají.

Dovolte mi, abych Vám připomenul, že nic se neděje bez našeho vlastního souhlasu – ať už na úrovni mysli, nebo duše. Vždy, když říkáme (nebo si jen myslíme), že jsou tu nějací lidé (příp. jiní tvorové), kteří nás ovládají, jen tím zase odevzdáváme svou sílu pryč.

Ano – jsou tu tajné skupiny, které se snaží o globální nadvládu. A ano, jsou tu i skupiny, které již dlouhá tisíciletí usilovně pracují na tom, aby zde obnovily rovnováhu a vědomí JednoTy. To jsou i ti z nás, kteří si ještě zcela nevzpomněli.

Jsme nelimitované vědomí a je naším neodcizitelným právem, abychom svobodně mohli tvořit a žít, když přitom neubližujeme druhým. Představa, že nejsme volní abychom to mohli udělat, je jen dalším omezujícím programem.

Lež #10: že nás bude nějaká síla soudit za to jak se chováme

Po celé věky některé systémy víry roznášejí informaci, že až zemřeme, budeme souzení za naše hříchy a za všechno špatné i dobré co jsme kdy provedli. A že když jsme nebyli ‘dost dobří’, tak že půjdeme do pekla, nebo na jiné místo kde nás čeká věčné utrpení. Na jednu stranu to možná je dobrá páka, abychom se nechovali jak hovada, na druhou stranu to ale zase celé staví na strachu, místo na poznání a pochopení.

Z vyšších sfér k nám proniká obrovská láska a obdiv za vše, čím v životě v této fyzické realitě procházíme. Nebudeme souzení za nic z toho co jsme provedli. Jen na to nahlédneme a prožijeme to celé znovu, z pohledu nás samých i z pohledu všech, kterých se to týkalo. Pro mě osobně tohle je dostatečný argument pro to, abych v lidech kolem sebe vyvolával nejen lásku, ale hlavně vzpomenutí se na svou pravou podstatu. Což, nutno dodat, není vždy provázeno láskyplnými reakcemi

Ale nelimituju se ani tím, že jsem to poznal. Pozitivně se nechovám proto, že bych očekával v budoucnu nějakou odměnu. Chovám se tak jednoduše proto, že je to příjemné v ten daný moment.

Lež #11: že jsme ti, kým jsme byli včera nebo jindy v minulosti

Kolem tohoto přesvědčení vzniká velká spousta utrpení a pocitů provinilosti. Ztotožňujeme se s naším fyzickým tělem a s příběhy, které jsme za tento život přijali za své. Žijeme v těchto tělech a vždy, když se podíváme do zrcadla, to vypadá, že jsme to pořád my – ti, kým jsme byli včera. Na základě toho, co o sobě ‘víme’, bereme své dočasné vlastnosti jako trvalé a říkáme, že s nimi nelze nic dělat. Jsme plní sebedefinic a pojmenování, kterých se držíme jen abychom nebyli vystavení strachu z neznáma.

Máme ale spoustu protiargumentů – na fyzické úrovni třeba ten, že buňky našeho těla se den za dnem střídají a mění. Po nějaké době jsme tedy v úplně jiném, novém těle, než jsme byli předtím. Na metafyzické úrovni je pak argument, že naši realitu střídáme miliardakrát za vteřinu. Že procházíme jednotlivými snímky našeho života a že každé TEĎ je nový okamžik, nová realita. To, že vše vnímáme návazně, v lineárním čase, to je jen způsob, jakým naše mysl zpracovává realitu.

Když věříme tomu, že jsme pořád těmi, kým jsme byli někdy v minulosti, tak jen opakujeme scénáře, které se nám v minulosti děly. Zprvu se to zdá nepřirozené a někdo to zcela jistě pojmenuje jako nezodpovědné, ale nemusíme dělat to stejné, co jsme dělali včera. Nemusíme opakovat vzorce, programy, ani rutiny, pokud necítíme, že je to v zájmu našeho nejvyššího rozvoje. Nemusíme se cítit provinile za to, když se nechováme podle očekávání našeho okolí. Každé TEĎ je nová realita a my jsme svobodná tvořivá síla a jsme to jen my, kdo (ne)ohraničuje svou (ne)svobodu.

Lež #12: že je třeba zažít bolest a že život nemůže být lehký

Mnoho z nás věří tomu, že za všechno ‘zlé’ přijde něco ‘dobré’ – a naopak. Zažil jsem spoustu lidí, kteří měli strach projevit radost, aby se ta radost nějak nepokazila. Aby nepřišlo něco ‘neradostného’. Mno, platí zde to co jinde – že když tomu silně věříme (aniž bychom si toho třeba i byli vědomí), tak to tvoříme. A pak dostaneme důkaz. Fyzická realita je hřiště, které podléhá jemnějším sférám. To znamená, že prvně se to vytvoří na nehmotné úrovni (prostřednictvím myšlenky) a pak se to projeví ve hmotném světě.

Ruku v ruce to jde s přesvědčením, že abychom rostli a dosáhli poznání, je třeba zažít nějakou bolest. Jak je libo – pokud vám to funguje, nikdo vás za to nesoudí. Bolest ale není nezbytná. Prostě na ni jen nejlíp slyšíme. Když stokrát řeknete malému dítěti, aby nesahalo na hrnec s vařící vodou, má to mnohem menší účinek, než když se dítě popálí a zapamatuje si to na základě vlastní zkušenosti. Nicméně, každý používáme prostředky, které jsou nejlépe uzpůsobené pro naši cestu.

A teď přihodím slovo do pranice. Mnoho lidí mluví o karmě. O zákonu příčiny a důsledku. Nějakým způsobem to asi vnímáme všichni – ať už proto, že jsme to dostali do vínku, nebo proto, že nás to někdo naučil. Máme taky možnost pozorovat, že akce opravdu vyvolá reakci. Závěrečná myšlenka: ani karma není neměnná. Je to zrcadlení našeho přesvědčení, že musí být něco za něco. To my jsme tvůrce a stejně jako jsme to stvořili, to můžeme i rozpustit.

Život může být lehký, radostný a nádherný – a ani přitom není potřeba prožívat bolest. Jakmile v sobě rozpustíme i tento program (přesvědčení, že bolest musíme zažívat nebo způsobovat), prokážeme velkou službu nejen sobě, ale i celku.

Co říci závěrem? Děkuji za přečtení a děkuji, že jsi tou úžasnou bytostí.

Jedeme v tom všichni spolu.

The post 12 lží, kterým věříme appeared first on Jedno.Duchost.cz.

K napsání tohoto článku mě dovedly jednak informace, které sdílel Mgr. Michal Dubec na jedné ze svých přednášek o mezilidské komunikaci, jednak všední konflikty, které můžeme vidět každý den kolem sebe. V pozadí toho všeho je také celosvětový výzkum neurověd a jejich sumarizace v podání PhDr. Zdenka Matuly. Řadu tvrzení si tedy podepřeme vědeckými pojmy a zabrouzdáme do procesů v našem mozku.

Každý, kdo na sobě pracuje po duševní stránce, dříve nebo později vyčístí i své mezilidské vztahy a komunikaci. Asi netřeba zmiňovat, jak taková práce pročišťuje i další aspekty života. V první části článku se pobavíme o tom, co se děje na neurobiologické úrovni v našem mozku. Ve druhé části se podíváme na dopad těchto poznatků a jak s tím vším naložit – především z praktického hlediska.

Z nefyzické roviny

Někteří z nás neustále řeší konflikty a konfrontace – ať už vnější, nebo vnitřní. Vzhledem k tomu, že vnější konflikty jsou odrazem těch vnitřních, to znamená, že i kdybychom odebrali konkrétního účastníka/účastníky, konflikt by se projevil v jiné formě. Jsme natolik pohlceni nějakým příběhem, že zapomeneme kdo jsme — bezmezná tvořivá síla.
Význam slov začni od sebe má mnohem hlubší příčinu i důsledky.

Pole vědomí, které z nás sálá, ovlivňuje Vše Co Je.
A tuplem pak člověka, se kterým zrovna mluvíme.

Zábavné je, že si kolikrát neuvědomujeme, co se děje “na pozadí” naší komunikace – ať už z hlediska neuronů a elektromagnetických impulsů, nebo z hlediska emoce/energie, která v tom je.

Zhruba posledních 10-15 let jsou tu s námi obory jako kognitivní neurovědy, sociální neurovědy, neuropsychologie atd – souhrnně neurovědy. Díky souvisejícím technologiiím a zobrazovacím zařízením, které máme k dispozici relativně krátkou dobu (…hmm…) můžeme lépe chápat, co přesně se odehrává uvnitř nás.

Máme tak možnost nejen prozkoumat, co konkrétně se děje v mozku při konfliktní komunikaci, ale hlavně z toho odvodit, jak reagovat, aby vše zůstalo tak říkajíc v harmonii. Jinými slovy by se dalo říct, že to znamená dostat se nad své vlastní automatické reakce.

V čem je zakopaný pes?

Často kmitáme mezi spoustou myšlenek a možností a následně je posuzujeme a vybíráme mezi nimi a buďto je projevíme, nebo (se) cenzurujeme. A pročpak? Většinou proto, abychom dosáhli nějakých záměrů, nebo naopak, abychom nepůsobili “nevhodně”. Důvody pro obojí jsou různé, ale výsledek je stejný – že totiž často neříkáme, co si myslíme.

Roviny komunikace

Možná znáte rozdělení na verbální a neverbální komunikaci. Praktičtější ovšem je, když ji vnímáme z hlediska toho, kterým jejím aspektům dáváme jakou – vědomou i podvědomou – důležitost.

Obsahová rovina  – čili veškerá slova a zkrátka obsah toho, co říkáme. Kdo co kdy kolik čeho proč kde atd atd. Je zde jen 7-9 % informací, které pro nás mají váhu.

Vztahová rovina  – vztahy mezi komunikujícími a význam informace v tomto kontextu. V komunikaci pro nás tato složka představuje “zbylých” 91-93 % podstatných informací.

Za zmínku stojí, že děti jsou v tomto ohledu velmi vnímavé. Když je rozpor v tom, co vidí/slyší a v tom, co vnímají na vztahové rovině, může jim to v životě i na dlouhou dobu vyrobit v hlavě nekončící párty jakýchsi rozhádaných hlasů a protichůdných pochodů.

Proč vyhodnocujeme vztahovou rovinu jako tak důležitou? Je to výsledkem našeho dosavadního biologického vývoje. Zkrátka jsme potřebovali vždy prioritně vědět, jestli jsme v bezpečí.

Co se tedy děje uvnitř naší hlavy když něco vnímáme a vyhodnocujeme? Většinou preferuju nevyjadřovat se příliš vědeckými pojmy, ale pro zájemce tu dnes mám výjimku:

Jak to vidí neurobiologie?

Nejdřív se seznamte s hlavními účastníky: thalamus, hippocampus, amygdala (součásti limbického systému; podkorové části mozku, vývojově starší), prefrontální kortex (čelní lalok; vyvinul se později) a neurotransmitery (látky umožňující přenos vzruchů mezi neurony; např. dopamin či norepinefrin).

Stimuly, které vnímáme (ať už našimi smysly z vnějšího světa, nebo zevnitř nás) jdou nejdřív do thalamu, který si lze představit jako přepínač. Thalamus to pošle dvěma směry: jednak do smyslových korových struktur (podle smyslu, kterým stimul vnímáme), jednak do amygdaly (část mozku zodpovědná za spouštění emocí).

Do amygdaly je to ale o půl vteřiny kratší dráha, než např. do zrakové kůry (pokud vnímáme stimul zrakem). Co se tedy stane? Spolu s hippocampem se amygdala rozhodne, jestli je signál bezpečný nebo ne. Hippocampus totiž zaznamenává naše zkušenosti a jejich doprovodné emoce, a to s méně detaily a tudíž rychlejší odezvou. Amygdala tedy zjišťuje, zda už je podobná zkušenost uložena v hippocampu a pokud ano, jaká je související emoce. Pokud je odpověď “nebezpečí”, amygdala vyvolá nepříjemné pocity (strach a tzv. akutní stresovou reakci; čili “bojuj nebo uteč” reflex). Anebo, pokud je odpověď “bezpečí” spustí se nějaké příjemné pocity.

Toto vše se stane dřív, než signál dorazí do prefrontálního kortexu. Proto emoce vnímáme dřív, než vůbec můžeme stihnout začít myslet. Naše neustále vznikající nervová spojení totiž potřebují pro přemýšlení dodávky přesného množství dopaminu a norepinefrinu – tedy ani moc, ani málo. Norepinefrin je v podstatě mozkový adrenalin a dopamin asi budete znát jako hormon, který pro mozek představuje pocit odměny (humor, sex, jídlo, peníze, pozitivní interakce atd).

Dobrá zpráva je, že jakmile signál dorazí do prefrontálního kortexu, můžeme přistoupit k vědomému zpracování vjemu (zkoumat, potlačit, porovnat s dlouhodobou pamětí, vyhodnotit, …). Tím můžeme způsobit, že tento “vědomý” mozek vyšle signál do amygdaly, která může poplachovou reakci odvolat.

Pointou tady je, že když si něco uvědomíme, můžeme korigovat procesy v podkorových strukturách mozku a tím pádem přestat “reagovat automaticky”, resp. tak jak nám to předurčuje naše tělesná biochemie, náš pomyslný hardware.

Teď se tedy pojďme podívat na praktické využití těchto poznatků.

Druhy komunikační agrese v praxi

Byla provedená celá řada pozorování a pořízeno spoustu hodin záznamů reakcí různých lidí při různých každodenních situacích, a to i u nás v ČR. Po jejich analýze vyplynula spousta prakticky použitelných informací.

• Většina komunikace v ČR (ať už ve školách mezi žáky a učiteli, uvnitř kancelářských budov, venku na ulici nebo doma v rodině) obsahuje nějakou skrytou agresi
• Z videozáznamů s reakcemi (jak dětí tak dospělých) je zřejmé, že na věku až tak nezáleží – mozkové funkce jsou už od útlého věku v tomto ohledu stejné u nás všech
• Lze hovořit o symetrii a asymetrii:
  • když mluvíme tak, že ve druhém člověku spustíme pocit nebezpečí, jde o asymetrii; ten druhý většinou odpoví rychle, bezmyšlenkovitě a také asymetricky
  • pokud tuto reakci nespustíme, odpověď trvá vždy o něco déle, protože jsme schopní přemýšlet – toto je symetrie
• Naší snahou ohledně těchto automatizovaných reakcí je tedy:
  • být si jich vědom uvnitř sebe a přetvářet je
  • mluvit tak, že je nespustíme ani ve druhém člověku
• Ve výsledku je to v podstatě upřímnost, ale spíš se to snáz řekne než udělá

Rozškatulkovat jednotlivé druhy komunikační agrese (a v návaznosti na to vysvětlit techniku řešení) je ale už brouzdáním do detailů, proto tuto část naleznete v samostatném rámečku:

Různé druhy komunikační agrese a jednoduchý postup jak je řešit naleznete podrobně ‘rozškatulkované’ v rozjížděcím rámečku:

Svým vědomím se tedy můžeme dostat nad své biologické procesy.
Jen to vyžaduje určitou námahu.

Hlavní pointa článku by se tedy dala shrnout asi nějak takto: pro konstruktivní komunikaci je nejužitečnější, když jsme upřímní, uvědomujeme si co ze sebe promítáme ven a záměrně nepromítáme negativitu. Záludné je, že to neznamená potlačovat své “temné stránky”, ale z pozice pozorovatele najít způsob, jak si je zvědomit a následně je přetvořit nebo jinak “využít” jejich potenciál. Dostat se nad své biologické pochody znamená stát se vědomým tvůrcem reality.

Díky za přečtení a ať je veškerá naše komunikace věcná, srozumitelná a jasná!

Zdroje
http://www.hrnews.cz/rozhovory/neurovedy-a-vzdelavani-znate-svuj-mozek-id-1844130
http://cs.wikipedia.org/wiki/Amygdala

Obrázky
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:NIA_human_brain_drawing.jpg

The post Jak komunikovat bez agrese appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Ať už něco plánujeme, stanovujeme si cíle, nebo jinak tvoříme očekávání ohledně budoucích situací, vymezujeme paprsek možností, které chceme a nechceme zažít. Podle cíle začneme některé možnosti vnímat jako ideální a jiné zase jako naprosto nepřijatelné. To k cílům a očekáváním patří, logicky.

Jde ale naše chtění opravdu zevnitř nás?

Je vhodné mít jasno v tom, jaká je naše skutečná motivace a z jakého prostoru svou realitu tvoříme.

Je totiž rozdíl když tvoříme z prostoru Rozumu oproti tomu, když tvoříme ze Srdce. Jaký je mezi tím rozdíl? Rozumem postupujeme zvnějšku dovnitř, ale Srdcem postupujeme zevnitř ven.

V této formě je pro nás důležité vyvažovat a rozpouštět protichůdné síly a obsáhnout je jako Jedno. Jedině pak máme svobodu se pohybovat po celém spektru možností.

Takovéto protichůdné síly a jejich cíle a motivace existují v různých měřítkách. Proto můžeme vnímat tolik rozporů – nejen na úrovni států, skupin, nebo dvojic ale i uvnitř nás samých.

Jsme naučení na jedno či druhé, ale už ne na to co je dostupné, když jsme “nad” tím.

Evidentně nejsme zatím zvyklí na takovou paletu barev. Je to jako bychom celý život malovali jen dvěma barvami a najednou dostali celou sadu dalších – nejen pestrých barev, ale i jejich rozličných odstínů. Ne vždy je snadné povolit uzdu a být opět tím svět-objevujícím dítětem. Tahle realita totiž umí být velice poutavá…

Skutečně svobodně tvořit znamená nepřipoutávat se k tomu, co očekáváme. Svobodně tvořit znamená umět přijímat co přijde a přijímat to jako dar. Dar, který se nám prezentuje z nějakého důvodu – ať už jako důsledek našeho předchozího plánu, nebo jako nápověda, abychom něco ve svém životě přehodnotili. Zpravidla na základě něčeho, co jsme v sobě pohřbili a tlačilo nás to – ať už jsme si to uvědomovali nebo ne.

V rámci naší situace nelze vědět, co přijde. Nejen kvůli tomu, že momentálně zdaleka nevyužíváme veškerý svůj potenciál, ale také kvůli faktoru svobodné vůle.

To, co dnes vidíme nějak, můžeme zítra vidět úplně jinak.
Co kritizujeme dnes, může zítra být to nejlepší co nás mohlo potkat.

Nenechávejme se chytit v síti očekávání toho, které věci by se jak měly odehrávat.

Nejsme rigidní… jsme život. A život je neustále v pohybu.

Ano, má smysl vymezit si směr – ale když přitom nejsme na své cestě ve stavu otevřenosti, tak vše, co následně nezapadne do našeho očekávání, nám způsobí škálu pocitů – od zklamání až po utrpení.

Proč? Protože se zhmotní něco, co jsme v sobě uzavřeli a potlačili – čili něco z čeho máme strach, na co máme vztek, na co se nechceme podívat (byť nevědomky) atd…. zkrátka to, čemu uvnitř sebe klademe odpor.

Zhmotní se to, vůči čemu nejsme otevření.
A zhmotní se to proto, abychom si na to mohli posvítit.

Zdá se to možná jako paradox, ale má to jednoduchou logiku. Když něčemu klademe odpor, tak tomu dáváme energii, přiživujeme to a tím to také zhmotňujeme – v osobní i v kolektivní zkušenosti.

Naopak ale, když jsme otevření i tomu, co zažít nechceme – a tudíž nic nezadržujeme a necháme to odplout – znamená to, že to pro nás nemá žádný potenciál pro růst – a proto to nestvoříme. Jednoduše to k našemu růstu není vyžadováno.

Taky bychom neměli zapomenout, že nezřídka chceme řešení, ale nevidíme ho, protože mu nejsme otevření a protože je jiné, než naše očekávání.

Vidíte? Umíme být tak připoutaní k představě o průběhu či výsledku, že vůbec nevidíme ty ostatní barvité možnosti, které nám život přináší. Můžete to nazvat třeba selektivní vnímání.

Otevřít se všemu ale neznamená souhlasit se vším, nebo to podporovat.

Otevřít se znamená přestat klást vnitřní odpor a skutečně porozumět tomu, proč ten odpor vůbec kladu.

Znamená to vnímat, co to přináší pro mě i pro celek v širším kontextu uvědomění a růstu. Znamená to být pozorovatelem ve svém vlastním životním filmu a přestat být automatem. A taky to znamená zbavit se definic.

Kdybychom věděli, co všechno podporujeme svým chováním a myšlením,
už nikdy bychom si nemysleli nic negativního.

Zajímavé taky je, když si jen myslíme, že jsme otevření a ve skutečnosti nejsme. Triky naší mysli.

Ať už něco potlačujeme vědomě nebo nevědomě, dříve nebo později si to najde způsob, jak na sebe upozornit. A to ze stejného důvodu jako vždy – abychom se odporu (alias závaží) mohli zbavit a dostat se zpátky do stavu přirozeného otevřeného plynutí.

Takže v kostce: každý jsme tam, kde být potřebujeme a kde to je pro nás i pro celek (růst) nejvíce prospěšné.

Univerzální.

Slova někdy nestačí – vlastní zkušenost je to, oč tu běží.

Abych se tedy vrátil k otázce z úvodu:

Plánovat nebo neplánovat?

Jsme ve formě, v níž vnímáme lineární čas a kde máme potřebu se zabezpečit.

Jsme naučení, že když se nebudeme dívat dopředu, tak nebudeme v životě úspěšní. Jsme naučení, že musíme bojovat o své vlastní přežití, protože svět je prý nepřátelský a prý přežijí jen ti nejsilnější. Jsme naučení, že je nedostatek, a proto musíme shromažďovat a udržovat majetky a bojovat o ně.

Tím ovlivňujeme svět kolem nás a spoluvytváříme tento nedostatek v hmotné realitě. I když logicky – pokud tomu na nějaké úrovni klademe odpor, tak se toho asi chceme zbavit.

Když ale to, čeho se chceme zbavit přeorientujeme tak, aby se to odstranilo NE jen z toho co vnímáme jako sebe, ale hlavně z CELKU, dostaneme extra body!

Pokud v našich životech dochází ke konfrontacím, je to přesně to, co na sebe tak usilovně upozorňuje, abychom vyřešili.

Už ne “bojuj nebo uteč”, ale “zastav se a vyřeš to”.

Proto jsme se naučili plánovat a přemýšlet dopředu. Abychom své prostředí přetvořili podle našich představ. Abychom se zabezpečili, a to ideálně do budoucna. Pokud to ale děláme ze strachu o přežití, ovlivňuje nás to následně podstatně jinak, než když jsou naše záměry tvořivé a naší motivací je láska.

To co můžeme v současnosti většinou vidět kolem sebe je to, že postupujeme zvnějšku dovnitř. A že se pak uvnitř snažíme o tyto vnější věci opřít své pocity štěstí, bezpečí atd. Vnější okolnosti se ale mohou velice rychle změnit a my s tím nic nenaděláme. Tudíž pokud je to nutné pro upevnění vnitřních pocitů, o tyto vnější okolnosti přijdeme, abychom poznali, že zvenku se to netvoří.

Pokud to není v souladu se směrem zevnitř ven, dřív nebo později narazíme – nebo pocítíme, že “tudy voda neteče”.

Z druhé strany

Mohlo by to ale být i tak, že každý moment je o nás postaráno?

Že to co jsme se naučili o světě a nedostatku (času, peněz, zdrojů,…), vlastně tímto spolutvoříme a to zase zpětně naše přesvědčení ještě více utvrzuje?

Že tahle planeta nabízí přebytek pro všechny a čerpat z toho je bytostným právem všech, ne jen někoho?

Že na náš životní film se nemáme jen dívat, ale můžeme ho i měnit?

Jsme mnohem mocnější, než nás učili.

Když pomineme, že svět je náš vlastní výtvor a je odrazem toho co máme uvnitř sebe, máme svobodnou vůli dělat plány, stejně jako je dělat nemusíme.

Můžeme věřit tomu, že plánování a změna vnějšího prostředí nás udělají šťastnějšími, ale pokud tomu tak je, bude to nejspíš “jen” vnější reprezentace vnitřního procesu.

Dokonalost můžeme vnímat a vytvářet Tady a Teď.

Potřeba plánovat vychází z potřeby ovládat vnější okolnosti. Ty ale stejně nikdy zcela pod kontrolou mít nemůžeme. Největším mistrovstvím je ovládání sebe.

Navíc, když něco “chceme” či “potřebujeme”, podvědomě tím tvoříme realitu, ve které to nemáme (proto to “chceme”, že) … místo abychom se s tím prostě sladili a zjistili, že už je to Tady a Teď.

Chvilku to zabere naučit se malovat s tolika barvami.

Děláme skvělou práci, když prosvětlujeme takovéto neprozkoumané části sebe samých.
Je to práce, ze které mohou čerpat všichni – nejen ti, kteří přímo prochází stejnou zkušeností.
Jsme propojení mnoha tvořivými způsoby…

Cítíte to jinak? Dejte vědět dole v komentářích

P. S. Tento článek vzniknul neplánovaně.

The post Svoboda ne-plánování a ne-očekávání appeared first on Jedno.Duchost.cz.