Neříkejme tomu ale lži, spíš přesvědčení. Skoro každý z nás má nějaká vnitřní přesvědčení, kterých je užitečné se zbavit. Proto se tento článek možná bude hodit spoustě lidí.

Většina z nás na této planetě má v sobě vrstvy a vrstvy a vrstvy naučených přesvědčení, která promítají ven. Tím významně utváří jak svou osobní, tak kolektivní realitu.

Spousta těchto přesvědčení ‘byla nainstalována’ před velice dlouhou dobou a díky nim je svět ve stavu, v jakém je. Proto vždy, když se nějakého takového programu zbavíme, otevíráme vrátka do nových úrovní života a rozšiřujeme vlastní možnosti toho, co můžeme v těle člověka zažít.

Tyto příběhy, programy a přesvědčení, jsou opravdu tím jediným co nás limituje. Tedy … dočasně limituje.

Vždy, když se zbavíme limitů, prospíváme sobě i všem. Z hlediska nelimitovaného vědomí je jejich ‘rozpuštění’ snadné:

Když je to tedy z hlediska nelimitovaného vědomí tak snadné, proč tak často máme obtíže se skutečně změnit? No jednoduše proto, že se ztotožňujeme se svou myslí a s tím, kým jsme se naučili být. Případně v sobě udržujeme přesvědčení, že zbavit se toho je těžké, nebo, že když se něčeho z toho zbavíme, přijdeme o kus sebe. Přitom nic nemůže být dál od pravdy!

„Dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat.“
~Antoine de Saint-Exupéry

Jedním dechem lze dodat, že si rádi necháváme své bolístky, dramata a výmluvy, protože máme (ne-až-tak-přirozený) strach z neznáma. A to ve finále znamená strach ze své vlastní esence.

Mít strach ze svého skutečného JÁ? To je na hlavu. A přece bych našel spoustu příkladů ve vlastním životě, kdy jsem to sám prožíval. A ano – i toto je program.

Program je zkrátka jen opakující se vzorec chování, automatizovaná reakce. My nejsme naše programy, my jsme programátoři.

Mít v sobě tato přesvědčení není ‘špatné’ nebo ‘dobré’ – je to prostě jen stav, který má své příčiny i důsledky. A je na každém, jak dlouho se rozhodne si kterákoliv tato přesvědčení ponechat a učit se z nich. Jedině až tento svůj stav nijak nesoudíme a se skutečnou zvědavostí a neutralitou prozkoumáme všechny jeho aspekty, vytvoříme prostor pro to, abychom se změnili.

A mimochodem, je rozdíl si jen říct: “jo jasně, tohle znám” oproti: “skutečně vidím celkový obraz? Nesekám se jen na nějakém detailu?”. Zkrátka jedna věc je použít vědění (lež #8) a jedna věc pak tu informací vzít hluboko do sebe a naplno ji použít na všech možných vrstvách sebe sama. Tak pojďme na to.

Lež #1: že jsme od sebe oddělení

Toto přesvědčení je založeno na mylné představě, že neexistuje jiná realita, než ta fyzická.

Naše mysl – kompjůtr, kterým duše zpracovává realitu a operuje s ní – nám momentálně díky stávajícím okolnostem dává iluzi, že vnější svět je oddělený od nás samých. Dává nám iluzi, že jsme oddělení od ostatních předmětů a bytostí. A proč?

Zaprvé proto, že to tak vypadá, a za druhé kvůli tomu, že nás to v naší kultuře naučili. Nevím co vám, ale mě ve škole nikdy neříkali, že všichni pocházíme z Jednoho Zdroje Vědomí a že všechny naše činy, všechny naše myšlenky, i všechny naše záměry, jsou zaznamenány a jsou nám zrcadleny v nejrůznějších formách. Ani mi něříkali nic o telepatii a nebo o tom, že jsou věci rychlejší než světlo. A nemluvili ani o tom, že všichni tvoříme jednu Bytost.

Samozřejmě, navenek to tak nevypadá.
Navenek se opravdu zdá, že jsme oddělení.
Navenek se taky zdá, že existují náhody.
A taky se zdá, že se před narozením a po smrti nic není.
A právě v tom všem je ten vtip.
Že se to tak jen zdá.
Je to jedna velká reality-show.

Žijeme v ‘uměle upravené’ realitě

V syntetické části materiálního světa v níž zrovna žijeme (no uznejte sami jestli se vám současný stav světa zdá přirozený), základy všeho NEjsou postaveny na tom, že jsme propojení s veškerým životem.

V této naší každodenní realitě se ve školách, v médiích, i v náboženských institucích vždy najdou nějací „oni“, kteří jsou nějakým způsobem „vadní“ a nějakým způsobem je potřeba je „opravit“.

Nebereme život jako jeden souvislý oceán složený z bilionů kapek, kde každá kapka je zároveň celým oceánem. Žijeme v mylné představě, že jednotlivé kapky jsou nejen oddělené, ale jsou i navzájem konkurencí jedna pro druhou a co se stane jedné, nemá vliv na ty ostatní.

A přesto, každý den stovky tisíc lidí po celém světě věnují úsilí tomu, aby obrátili toto paradigma. Nejsou to jen lidé, kteří poskytují vědecké důkazy o jemnějších dimenzích existence, o jejich obyvatelích i o tom, jak v tom všem figuruje lidstvo na planetě Zemi. Jsou to především ti z nás, kteří žijí ve Vědomí Jedno-Ty.

O naší vzájemné propojenosti věděly starobylé národy a kultury a ke stejným závěrům polehoučku docházejí i moderní vědní obory, kde pracují lidé s otevřenou myslí. Samozřejmě – stále to není dostatečně rozšířené téma (a detaily jsou mimo rámec tohoto článku). Ale důsledky toho, že existují podkladové vrstvy této fyzické reality a že na těchto vrstvách je všechno v permanentním spojení, se promítají (a budou promítat) do všeho co se nás týká – od stravy, přes medicínu, až po technologie.

Každý z nás je kapkou oceánu a každý z nás je zároveň celým oceánem.

Lež #2: že můžeme něco ‘vlastnit’

Toto je na první pohled možná zvláštní, ale když se na to podíváme do hloubky, spíš je zvláštní jak věříme tomu, že něco vůbec ‘vlastnit’ lze. Co tedy znamená něco ‘mít’?

Z následujícího textu možná budete mít dojem, že mám vysvětlovací nemoc, ale skutečně mi jde jen o zdůraznění toho, co je základem našeho počínání, které vidíme kolem sebe.

Jako lidi jsme vytvořili spoustu zákonů a podrobných definic, takže můžete dohledat, že něco ‘vlastnit’ znamená výhradní právo k užívání, měnění, zničení nebo opuštění věci. Jinak vlastnictví chápeme v souvislosti buď s hmotnými věcmi (dům, auto, telefon, pozemek, ale i umělecké dílo, vlastní tělo atd), nebo s něčím abstraktním (myšlenka, čas, charakterová vlastnost a podobně).

Pojďme ale o krok dál. Slovo výhradní znamená (uměle vytvořenou) záruku, že se to týká jen tohoto tzv. vlastníka. Záruku, že když by třeba náhodou někdo jiný chtěl s tou věcí něco dělat, tak s ním zákon může pěkně zatočit. Je to záruka založená na strachu. Na strachu z toho, že v případě nedodržení tohoto pravidla přijde někdo a použije různých prostředků (třeba i násilí), aby nás donutil to pravidlo dodržovat.
Energie většinové části zákoníků je postavená nejen na strachu, ale hlavně na předpokladu, že lidi jsou od přírody ‘zlí’, a proto je potřeba je krotit.

Zastavme se nad tím chvilku.

Máme tady: potřebu ovládat ostatní, naučený předsudek, strach a nějakou jakousi energii.

Je pravdou, že v genech obdržíme od našich předků (podle regionu a kultury) nějaké ty vstupní kódy do života. Část z toho je ale umělá – je to uměle vytvořený energetický otisk v naší DNA. Každý na této planetě totiž projde určitým stupněm ‘programování’, které je nechvalně známé jako manipulace mysli. Opakovaná slova a myšlenky se také v průběhu života vtisknou do naší DNA. Nesoustřeďme se teď na to, kdo všechno za tím je, ale spíš jaký to má reálný dopad na nás samotné.

V jádru – myslím v tom skutečném jádru – hajzlíci nejsme. Pokud tedy jádrem nepojmenováváte živočišné funkce našeho lidského tělesného hardware. Fyzické tělo je vytvořeno podle určitého schématu, ale skutečný tvůrce tohoto schématu je ten, kdo právě čte tyto řádky.

V jádru JSEM je živá, tvořivá a hravá Esence. Cílem je Cesta. Prostředkem je Expanze. Herním územím je planeta ZeMě i Vše Co Je.

Netvrdím, že jsme všichni svatoušci – každý si hrajeme s různými energiemi podle toho, co má zrovna pro naši cestu význam. Ale všechno to hajzlovství a vychcanost jsou také jen naučené vzorce. A taky způsob, jak sám sebe bránit před ‘zlým vnějším světem’. Tento svět je ale ‘zlý’, pouze pokud ho tak pojmenováváme a ‘energeticky krmíme’. Nic by nevzniklo bez naší vložené energie. Když se odstavíme od uvědomění, že jsme všichni Jeden, pak zapomeneme, že se bráníme jen stínům uvnitř nás samých.

Koukám, že jsem trochu odbočil od zákoníků. No každopádně, pointa toho byla, že je velký rozdíl, když své jednání a smýšlení zakládáme na strachu, nebo když ho zakládáme na lásce.

Takže to, že bychom se navzájem neokrádali, nezabíjeli, neznásilňovali, ani se nemlátili, by mohl být výsledek toho, že všichni jsme poznali sebe ve všem a vše v sobě. Navenek samozřejmě funguje, když někoho k něčemu donutíte zákonem nebo jinak, ale není to trvalé. Není to všeobjímající, protože se to snaží potlačit negativní programy uvnitř člověka, místo aby je vytáhlo na světlo a skutečně je transformovalo. Co se týče míst jako jsou věznice a jiná nápravná zařízení, je tam potřeba velmi vyspělých a láskyplných lidí. Ještě pořád před sebou máme kus cesty.

Když už jsme u toho donucování, nepřijde vám, že nás někdo (nebo něco) donutilo uvěřit tomu, že můžeme něco vlastnit? Jak dnes vnímáme vlastnictví?

S vlastnictvím se to dnes má tak, že spíš věci vlastní nás. Připoutáváme se k nim a necháme se jimi definovat.

Něco vlastnit v dnešním kontextu většinou znamená, že si připadáme tak nějak líp, když máme víc věcí, nebo když jsou novější atd. Příp. se pak s nimi můžeme někomu vychloubat a díky tomu se povyšovat a vytvářet tak další iluzi, že jsme někdo víc. Nebo používat různé tyhle zákony co jsme vymysleli, abychom vymáhali škodu a ještě více se materiálně obohatili atd. Taky se do toho promítá další přesvědčení, totiž že věříme tomu že musí být ‘něco za něco’. A když tomu věříme, tak se to samozřejmě projeví. A k tomuhle ztracení se v materiálním světě se uchylujeme vždy, když zapomeneme na to, kdo jsme.

Vezměte si třeba takovou půdu. Jak může někdo dojít a říct: tohle je moje půda? Chápu to v kontextu něčeho, co člověk vytvoří. Třeba postaví dům, tak řekne: to je můj dům. OK. Ale pořád je rozdíl mezi vyjádřením autorství a připoutáváním se (k něčemu dočasnému). Co se půdy týče, tu nevytvořil žádný člověk. Takže pokud ji člověk ‘zabere’ a chce si ji ‘udržet’, musí používat nějakou sílu, aby ji ‘nezabral’ někdo jiný. A už je jedno jestli ta síla je nějaký lidský zákon, nebo příp. vojenská síla. Uznání pramenící ze svobodné vůle je něco jiného, než vynucený požadavek.

Rozumím tomu, když jsme strážci a hospodáři půdy. Obděláváme ji a staráme se o ni. Ale jak ji můžeme ‘vlastnit’? Je to jen lidský pojem. V momentě kdy se sem narodíme, máme rovný přístup ke všemu, co planeta nabízí. Jak potom stát může chtít daň z nemovitosti, když ten stát prostě jen někdo vyhlásil na daném místě a silou a strachem se nás snaží přesvědčit že se mu máme podřídit? Jasně, nabízí nám nějaké ty jakože-jistoty, jako zdravotní péči a finanční zabezpečení v důchodě. Ehm… Ale je taky užitečné se podívat na to, kolik z těch nařízení podněcuje strach a kolik lásku.

Natolik se umíme připoutat k majetku a vnějším věcem, že se úplně zapomeneme dívat dovnitř sebe. Vše co tu ‘máme’, je jen dočasné. Oblečení, auto, dům a dokonce i to tělo. ‘Vlastnictví’ je těžkopádné a limitující. Až odsud odejdeme, nic fyzického si s sebou brát nebudeme.

Lež #3: že není dostatek zdrojů a že musíme bojovat o přežití

Toto přesvědčení nám zabraňuje volně sdílet to co ‘máme’. A navíc – je to přesvědčení vybudované na jiném přesvědčení, totiž že vůbec něco ‘mít’ lze.

Pokud se to bude zdát komplikované, nezoufejte – umí se to začmodrchat ještě víc. Naštěstí ale jen z úrovně mysli.

Jsme vedeni k tomu, že ostatní lidé jsou naše ‘konkurence’, že musíme mít ostré lokty a že musíme bojovat o své přežití v tomto ‘nepřátelském’ světě. Že bychom se neměli dělit s ‘cizími’. A taky, že bychom měli hromadit majetky, abychom se v budoucnu měli lépe a byli ‘zabezpečení’. Tohle všechno opět jen využívá strachu a znalosti pochodů lidské mysli, která má holt ráda pevnou půdu pod nohama a systém, o který se může opřít. Představa, že nic není jisté, totiž občas bývá děsivá, obzvlášť pokud opěrné body hledáme pořád venku, mimo sebe.

Země nás miluje a má dostatek zdrojů pro všechny. Většina světa, ve kterém teď žijeme, nás ale přesvědčuje o tom, že to tak není. Svým strachem a bojem to jen přiživujeme. A přitom ani není potřeba, abychom se se svými potřebami nějak uskromnili. Stačí brát jen tolik, kolik potřebujeme. Často si totiž bereme víc než potřebujeme – no a pak s tím přebytkem máme leda další starosti. Je to trochu opak lehkosti a jednoduchosti. Vychází to z nedůvěry, že Vesmír se o nás postará. A taky z nedůvěry, že přítomný okamžik nám přináší přesně to co potřebujeme. Z nedůvěry, že my sami jsme těmi, kdo to celé orchestruje.

Pokud bychom se soustředili na to co máme a byli za to vděční, místo abychom neustále hledali, čím se ještě obohatit, zjistili bychom, že je tu hojnost pro všechny. Samozřejmě, pořád máme i dost těch méně pozitivních zkušeností – například hladovějící nebo jinak strádající lidé….

Z pohledu lidské mysli je to nejspíš smutné – a z pohledu z jemnější perspektivy asi něco jako: hmm… asi to ještě úplně nepobíráte, o co tady jde?

Lež #4: že si musíme zasloužit uznání a že něco máme dělat, abychom si zasloužili žít

Už je to nějakou dobu, co zde byl zaveden finanční systém, a tak to vypadá jako jediná možnost. Tedy, od narození jsme v tom zapletení – dostaneme rodný list, staneme se komoditou nějakého státu a abychom se mohli mít ‘lépe’, máme se do toho zaplést ještě víc – vystudovat s co nejlepším titulem, najít si co nejlépe placené místo a stát se někým ‘hodnotným’. Celé to tedy staví na plíživé sugesci, že snad někdo může být bez hodnoty, nebo vůbec že někdo/něco může mít větší či menší hodnotu.

MY SAMI JSME TA NEJVĚTŠÍ HODNOTA.

Jednoduše.

Taky jsme tady úspěšně ukotvili informaci, že kdo nepracuje (příp. není jiným způsobem ‘produktivní’), tady nemá co dělat, nebo si nezaslouží žít, protože je to jakýsi příživník atd. Příroda taky nikomu nic neplatí – a přece žije. Půda neplatí slunci za světlo a teplo, ani neplatí mrakům za déšť. Žádné zvíře ani rostlina nemusí pracovat od 8 do 4, aby přežili, nebo aby se na ně ostatní dívali jako na někoho ‘hodnotného’.

Lidé, kteří v tomto systému žijí v hojnosti, aniž by museli vyvíjet nějakou výraznou námahu, na jednu stranu spoustu ostatních štvou, na druhou stranu tím jen ukazují, že ostatní se (mnohdy) dřou zbytečně. Ukazují, že ostatní jsou natolik zapojení v téhle umělé struktuře, že se vůbec nedívají okolo sebe, a hlavně – dovnitř sebe.

Když jednáme způsobem kdy si chceme zajistit větší uznání, jen tím vyjadřujeme, že uvnitř sebe věříme tomu, že toto ‘uznání’ nemáme. Všichni máme nevyčíslitelnou hodnotu už jen tím, že JSME. Pokud jste to v sobě ještě netransformovali, prosím, buďte té lásky.

Lež #5: že si lásku musíme zasloužit a že je někde mimo nás

Velmi často kolem sebe vidím lidi, kteří hledají někoho aby jim potvrdil, že jsou milovaní. Vysněného partnera/partnerku. Existuje přesvědčení, že když jsme ‘sami’, tak jsme nějak méně cenní – nebo neúplní – nebo nedokonalí.

Nikdo není více nebo méně hodnotný. Všichni jsme součástmi jedné existence. My sami jsme ten největší Zdroj Lásky. Samozřejmě, můžeme se pokusit najít lásku venku, mimo sebe, a do určité míry se nám to bude dařit, ale nikdy to nebude trvalé a všeobjímající, jako to, co máme uvnitř – pod vrstvami všech těch ‘nejsem si jistý’ a ‘nejde to’. Láska není něco co si musíme zasloužit. Není to ani něco romantického nebo naivního. Láska prostě JE. To jen my a naše mysl jsme mistry ve vytváření iluzí, že nás nikdo nemiluje, nebo že dokonce ani nemilujeme sami sebe.

Lež #6: že existuje vyšší autorita

Toto opět staví na iluzi, že někdo je ‘důležitější’ nebo ‘lepší’ než někdo jiný. Ať už jde o školství, církev, média, politiky, vojenskou sílu, naše Vyšší Já, tzv. mimozemšťany nebo dokonce Zdroj/Boha, nikdo není autorita nad nikým jiným. Všechny stávající hierarchie jsou uměle vytvořené struktury a jsme to my, kdo jim dělá tu službu, že věří v jejich existenci a tak je podporujeme. Ano, jsou tu už dlouho, ale hodí se nezapomínat (nebo spíš znovunalézt), že my jsme tvořivé a nelimitované vědomí. Resp. limity si vytváříme sami – spousta věznic je dnes především nefyzických – uvnitř mysli. Nikdo není nad nikým autorita.

Jak by to vypadalo třeba v těle, kdyby plíce chtěly dominanci nad žaludkem? Jsou součástmi stejného organismu – nedává smysl že by se navzájem měly ničit, nebo jeden druhého ‘ovládat’.

Kdo se nadřazuje, věří iluzi, že lze být nadřazený a sám má taky strach z nějaké vyšší autority. Ten kdo se podřizuje, většinou odevzdává svojí vlastní sílu.

Celé je to o tom, kolik toho vidíme. Když se ztratíme v uličkách města, můžeme reagovat jen na to, co je v naší bezprostřední blízkosti. Když ale vystoupáme na nějakou vysokou budovu, nejen že vidíme kde jsme a jak se dostat kam potřebujeme, ale můžeme taky navést ostatní, kteří bloudí dole. Jakmile se napojíme sami na sebe, ihned víme, co je pro nás nejužitečnější.

Když jsme spojení s naším vnitřním vedením, nepotřebujeme nikoho, kdo by nám kázal, ani nepotřebujeme nikoho, kdo by nás dovedl k vyššímu vědomí či osvícení. Může snad někdo za nás lépe vědět co dělat, než my sami?

Lež #7: že jsme důležití nebo nedůležití

Pojmenovat někoho jako důležitého a někoho jako nedůležitého je výsledek víry v přesvědčení, že někdo může mít jinou hodnotu než někdo jiný. Škatulkujeme lidi v celé škále od užitečných až po naprosto nepoužitelné. Posuňme se ale ještě dál – jak chcete stanovit hodnotu, když všechno je Vědomí? Když všechno je součást nás samých? Na nějakou dobu je zábavné se ztratit ve všech těch číslech, počtech a strukturách, ale dřív nebo později každého přestane bavit hrát si s něčím co je uměle vytvořené. Dřív nebo později se každý začne posouvat k více organické zkušenosti a prozkoumávání dalších vrstev života. Považovat se za (ne)důležitého, je jen dalším nálepkováním a dalším limitujícím sebe-definováním.

Lež #8: že něco víme a že něco vědět musíme

Kolikrát v životě jste si mysleli, že máte o něčem jasno, a pak se ukázalo, že to je úplně jinak? Naše mysl má potřebu mít pevnou půdu pod nohama a něco, o co by se mohla opřít. Potřebuje mít nějaké jistoty a něco, na co by se mohla spolehnout. Něco, o čem by mohla smýšlet, že to je stabilní a trvalé a v čem získá pocit bezpečí. Vědomí toho, že vše se neustále mění, může být na jednu stranu frustrující, ale na druhou stranu taky velice osvobozující. Věděli jste, že v průběhu posledního století byly naměřené taky různé hodnoty rychlosti světla? Ano, i rychlost světla se mění! Jenže někteří vědci pak raději zkrátí (nebo prodlouží) jednotku jednoho metru, než aby bylo ohroženo to, čemu se naučili věřit.

Je rozdíl mezi znalostmi a poznáním. Znalosti umějí být jako zaseklá gramofonová deska. Jednou je načteme, a pak pouštíme pořád dokola. Naproti tomu poznání je jako přičichnutí ke květině. Stane se to jednou, zanechá to stopu, ale prostě pokračuje dál. Jde přičichnout k jiné květině a neočekává, že bude vonět stejně. Nesnaží se ji změnit, pokud květina nezapadá do nějakých naučených představ. Poznání je zkrátka otevřeným vnímáním skutečnosti v takové podobě, v jaké přichází.

Když říkáme, že něco víme, omezujeme tím svou vnímavost vůči všemu, co nezapadá do tohoto ‘vědění’. To neznamená, že máme zahodit vše co jsme poznali a co jsme se naučili. To znamená, že máme být připravení to udělat. Nepřipoutávat se k vědomostem.

Lež #9: že nejsme volní

Svět je ve velice zmateném stavu. Jsou tu vrstvy a vrstvy přesvědčení a někdy vůbec není snadné se dostat k jádru. Když se začneme vším tím děním zaobírat, mohli bychom dojít k informaci, že nejsme volní. Že jsme otroky systému. Že jsou tu nějací mocnáři, kteří tahají za nitky světového dění a pomocí iluze, manipulace, technologií i násilí nutí ostatní, aby skákali, jak oni pískají.

Dovolte mi, abych Vám připomenul, že nic se neděje bez našeho vlastního souhlasu – ať už na úrovni mysli, nebo duše. Vždy, když říkáme (nebo si jen myslíme), že jsou tu nějací lidé (příp. jiní tvorové), kteří nás ovládají, jen tím zase odevzdáváme svou sílu pryč.

Ano – jsou tu tajné skupiny, které se snaží o globální nadvládu. A ano, jsou tu i skupiny, které již dlouhá tisíciletí usilovně pracují na tom, aby zde obnovily rovnováhu a vědomí JednoTy. To jsou i ti z nás, kteří si ještě zcela nevzpomněli.

Jsme nelimitované vědomí a je naším neodcizitelným právem, abychom svobodně mohli tvořit a žít, když přitom neubližujeme druhým. Představa, že nejsme volní abychom to mohli udělat, je jen dalším omezujícím programem.

Lež #10: že nás bude nějaká síla soudit za to jak se chováme

Po celé věky některé systémy víry roznášejí informaci, že až zemřeme, budeme souzení za naše hříchy a za všechno špatné i dobré co jsme kdy provedli. A že když jsme nebyli ‘dost dobří’, tak že půjdeme do pekla, nebo na jiné místo kde nás čeká věčné utrpení. Na jednu stranu to možná je dobrá páka, abychom se nechovali jak hovada, na druhou stranu to ale zase celé staví na strachu, místo na poznání a pochopení.

Z vyšších sfér k nám proniká obrovská láska a obdiv za vše, čím v životě v této fyzické realitě procházíme. Nebudeme souzení za nic z toho co jsme provedli. Jen na to nahlédneme a prožijeme to celé znovu, z pohledu nás samých i z pohledu všech, kterých se to týkalo. Pro mě osobně tohle je dostatečný argument pro to, abych v lidech kolem sebe vyvolával nejen lásku, ale hlavně vzpomenutí se na svou pravou podstatu. Což, nutno dodat, není vždy provázeno láskyplnými reakcemi

Ale nelimituju se ani tím, že jsem to poznal. Pozitivně se nechovám proto, že bych očekával v budoucnu nějakou odměnu. Chovám se tak jednoduše proto, že je to příjemné v ten daný moment.

Lež #11: že jsme ti, kým jsme byli včera nebo jindy v minulosti

Kolem tohoto přesvědčení vzniká velká spousta utrpení a pocitů provinilosti. Ztotožňujeme se s naším fyzickým tělem a s příběhy, které jsme za tento život přijali za své. Žijeme v těchto tělech a vždy, když se podíváme do zrcadla, to vypadá, že jsme to pořád my – ti, kým jsme byli včera. Na základě toho, co o sobě ‘víme’, bereme své dočasné vlastnosti jako trvalé a říkáme, že s nimi nelze nic dělat. Jsme plní sebedefinic a pojmenování, kterých se držíme jen abychom nebyli vystavení strachu z neznáma.

Máme ale spoustu protiargumentů – na fyzické úrovni třeba ten, že buňky našeho těla se den za dnem střídají a mění. Po nějaké době jsme tedy v úplně jiném, novém těle, než jsme byli předtím. Na metafyzické úrovni je pak argument, že naši realitu střídáme miliardakrát za vteřinu. Že procházíme jednotlivými snímky našeho života a že každé TEĎ je nový okamžik, nová realita. To, že vše vnímáme návazně, v lineárním čase, to je jen způsob, jakým naše mysl zpracovává realitu.

Když věříme tomu, že jsme pořád těmi, kým jsme byli někdy v minulosti, tak jen opakujeme scénáře, které se nám v minulosti děly. Zprvu se to zdá nepřirozené a někdo to zcela jistě pojmenuje jako nezodpovědné, ale nemusíme dělat to stejné, co jsme dělali včera. Nemusíme opakovat vzorce, programy, ani rutiny, pokud necítíme, že je to v zájmu našeho nejvyššího rozvoje. Nemusíme se cítit provinile za to, když se nechováme podle očekávání našeho okolí. Každé TEĎ je nová realita a my jsme svobodná tvořivá síla a jsme to jen my, kdo (ne)ohraničuje svou (ne)svobodu.

Lež #12: že je třeba zažít bolest a že život nemůže být lehký

Mnoho z nás věří tomu, že za všechno ‘zlé’ přijde něco ‘dobré’ – a naopak. Zažil jsem spoustu lidí, kteří měli strach projevit radost, aby se ta radost nějak nepokazila. Aby nepřišlo něco ‘neradostného’. Mno, platí zde to co jinde – že když tomu silně věříme (aniž bychom si toho třeba i byli vědomí), tak to tvoříme. A pak dostaneme důkaz. Fyzická realita je hřiště, které podléhá jemnějším sférám. To znamená, že prvně se to vytvoří na nehmotné úrovni (prostřednictvím myšlenky) a pak se to projeví ve hmotném světě.

Ruku v ruce to jde s přesvědčením, že abychom rostli a dosáhli poznání, je třeba zažít nějakou bolest. Jak je libo – pokud vám to funguje, nikdo vás za to nesoudí. Bolest ale není nezbytná. Prostě na ni jen nejlíp slyšíme. Když stokrát řeknete malému dítěti, aby nesahalo na hrnec s vařící vodou, má to mnohem menší účinek, než když se dítě popálí a zapamatuje si to na základě vlastní zkušenosti. Nicméně, každý používáme prostředky, které jsou nejlépe uzpůsobené pro naši cestu.

A teď přihodím slovo do pranice. Mnoho lidí mluví o karmě. O zákonu příčiny a důsledku. Nějakým způsobem to asi vnímáme všichni – ať už proto, že jsme to dostali do vínku, nebo proto, že nás to někdo naučil. Máme taky možnost pozorovat, že akce opravdu vyvolá reakci. Závěrečná myšlenka: ani karma není neměnná. Je to zrcadlení našeho přesvědčení, že musí být něco za něco. To my jsme tvůrce a stejně jako jsme to stvořili, to můžeme i rozpustit.

Život může být lehký, radostný a nádherný – a ani přitom není potřeba prožívat bolest. Jakmile v sobě rozpustíme i tento program (přesvědčení, že bolest musíme zažívat nebo způsobovat), prokážeme velkou službu nejen sobě, ale i celku.

Co říci závěrem? Děkuji za přečtení a děkuji, že jsi tou úžasnou bytostí.

Jedeme v tom všichni spolu.

The post 12 lží, kterým věříme appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Oskar Pernefeldt je studentem Beckmansovy Univerzity Designu ve Stockholmu ve Švédsku a tento návrh je jeho absolventskou prací.

Na pozadí jeho návrhu je tato myšlenka: ‘Sedm prstenců uprostřed vlajky formuje květ – symbol života na Zemi. Kruhy jsou navzájem propletené jako reprezentace přímé i nepřímé propojenosti všeho na naší planetě. Modré pozadí představuje vodu, která je esenciální pro život – stejně jako i oceány pokrývají vetšinu povrchu naší planety. Vnější prstence květu tvoří kruh, na který lze nahlížet jako na symbol Země jako planety a modrý povrch může reprezentovat Vesmír.’

Pokud jste se kdy zajímali o posvátnou geometrii, jistě vám neunikl prastarý symbol Květu Života, o kterém se dá mluvit jako o základním vzorci Stvoření. Ne náhodou je používán i na tomto webu. A ne náhodou ho najdeme napříč různými kulturami v celé historii lidstva. Je v něm skryto mnohem víc, než se na první pohled zdá.

Zrušíme hranice?

Drtivá většina historie naší planety je zahalena do různých konfliktů a bojů o území. Zapomínáme nebo si neuvědomuje, že s každým člověkem máme z 99,9 % stejnou DNA. Díky rozdílnosti kultur můžeme zažívat rozmanitost a neustále si rozšiřovat obzory, ale existence hranic nás nezřídka zavádí do mentality nedostatku a potřeby se bránit. Jsme tu, abychom se naučili sdílet své talenty i vše, co planeta Země nabízí. Jak zvládneme tento posun? JednoDuše – když se budeme soustředit na to, co nás pojí, místo na to, co nás (zdánlivě) rozděluje.

Mezihvězdná interakce - v úvahách o krok dál

Je užitečné se neunáhlovat a příliš se neztotožňovat ani s identitou pozemšťana.

Nevykládejte si to mylně – tato planeta je nádherným a jedinečným místem pro život. Ale v důsledku našeho vývoje by se mohlo stát, že budeme promítat naši minulost do budoucnosti, a to ve spoustě případech postrádá význam. Proto by bylo přínosné, kdybychom jakékoli nadřazování se nebo podřazování se nepromítali do interakce s našimi bratry a sestrami ze vzdálených planet a hvězdných soustav

A nakonec pár dalších obrázků použití tohoto návrhu:

Zdroj

http://www.flagofplanetearth.com/

The post Meziplanetární vlajka planety Země? appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Pro začátek uvedu stručný přehled všeho, o čem se dneska budeme bavit:

• co je láska z pohledu „běžného člověka“ a co z „vyšší perspektivy“ + pár zajímavostí z minulosti
• jak se to projevuje naše zkreslené vnímání lásky
• sebeláska, narcismus, nepřátelé a nenávist
• jak na bezpodmínečnou lásku a souvislosti s naší evolucí

Láska může být trochu záludným tématem, protože různí lidé si pod tím představí různé věci. Takže nejdřív oddělíme zrna od plev – tzn. oddělíme naše “programy” a naučená přesvědčení od toho, co vlastně ta Láska skutečně je a jak se projevuje. Měli bychom pak být na stejné vlně – abych já nemluvil o koze a vy nepřemýšleli o voze.

Co je teda ta láska?

Máme spoustu možností, kde zjistit, co že to ta láska je – knihy, internet, filmy, vlastní intuici a samozřejmě, módní časopisy. Ehm.

Podle slovníků je láska vřelý pocit – náklonnost, přitažlivost, zaujetí, docenění, starostlivost nebo také sexuální touha/akt – který se projevuje vůči různým subjektům. Tyto subjekty mohou být lidé, zvířata, rostliny, ideje, příroda, věci, naše vlastní osobnost, vlast, nebo klidně vše v existenci.

Zajímavé je podívat se též na historii a původ slova láska a co z toho plyne. Vyhodnotil jsem to ale jako něco, co trochu odbočuje od hlavního tématu, takže je to opět v rozjížděcím rámečku:

Z toho, co pozoruju, existují dvě perspektivy – “lidská” a “božská”. Na lidské vnímání lásky má vliv spousta věcí – trendy, televize, společnost, knihy nebo naše tělesná biochemie. Neměli bychom zapomenout ani na těch pár tisíc let vývoje, které mají na svědomí spoustu zkreslených představ v našem kolektivním vědomí, odkud je často chtě-nechtě přebíráme.

Pak jsou tu také jisté staré náboženské texty, které hovoří o lásce božské. Dneska ale náboženství řešit nechci, takže stručně: pod pojmem lidská perspektiva myslím podmínečnou lásku (případně záměnu lásky s vlastnictvím) a pod pojmem božská zase tu bezpodmínečnou.

Co nám může taky rozšířit obzory, je pochopení některých dalších souvislostí z historie – ovšem je to trochu bonus, takže opět rozjížděcí rámeček:

Láska bezpodmínečná vs. podmínečná

Ono v zásadě je docela vtipné, že jsme vůbec museli vytvořit pojmenování “bezpodmínečná láska” – jakobychom předpokládali, že láska je běžně podmíněná a pak existuje nějaká jiná, nepodmíněná. Takže si pojďme ujasnit nejdřív tyhle pojmy.

Miluju Tě celým svým srdcem. Jsi moje zlatíčko. Jsi plamen, který mě rozpaluje.
Jsi… tohle a tamto… dokud mě nepodvedeš.

Podmínečná láska jednoduše říká: Budu milovat jen toho, kdo splní určité podmínky.

Bezpodmínečná pak říká prostě: Miluju. Tečka.

Na první pohled je logické, že bychom neměli milovat někoho, kdo nás “podvedl”, nebo nám jinak “ublížil” nebo nám naši lásku neopětuje. No hádejte co – pokud takhle jednáme, tak už to není láska, ale rádoby-láska založená na strachu.

Může přijít bouřka a zakrýt Slunce. Potom se zdá, že Slunce zmizelo, ale pravda je jiná – žádná bouřka totiž nemůže Slunce odnést pryč.

Jakožto lidé jsme – hlavně díky naší mysli – brilantními tvůrci iluzí. Můžeme vytvořit iluzi, že nikoho nemilujeme, že nikdo nemiluje nás nebo že dokonce nemilujeme ani sami sebe. Ale ve finále je to jen mrak, kterým se snažíme zakrýt Slunce – a to svítí pořád. A svítí naplno.

Pojďme se teď podívat na to, jak se u nás lidí projevuje toto zkreslené chápání lásky.

Láska, nenaplněné očekávání a sebevraždy

Často se pouštíme do vztahů s očekáváním. Očekáváme, že nám naše láska bude opětována, nebo že se vůči nám bude daná osoba chovat určitým způsobem. A když tomu tak není, jsme nešťastní. Někdo je “jen” nešťastný a uzavře se do sebe, někdo je agresivní, jiní dělají scény, pár lidí si podřezává žíly a někteří dělají horší věci.

Nevím, kdo s tím přesně začal, ale vlna sebevražd z nešťastné lásky se zvedla po roce 1774, když Goethe napsal knihu Utrpení mladého Werthera. Umělec Werther se v knize zamiluje do zadané dívky, popisuje svá muka a nakonec spáchá sebevraždu. Zajímavý příspěvek do kolektivního vědomí. Kdoví, zda se Goethe od tohoto díla v pozdějším věku nedistancoval právě kvůli vlně sebevražd.

Ať už tak či onak, s očekáváním je to jako se striktním plánováním cílů – něco na styl budu šťastný, až dosáhnu tohohle a tamtoho. Když toho pak nedosáhneme nebo to probíhá jinak, tak jsme nešťastní, naštvaní atd. A to jen proto, že nejsme otevření tomu, co přichází. Štěstí není o dosahování cílů – štěstí je schopnost být otevřený / umět přijmout vše co přijde a nebýt vázaný k tomu, co chci aby z toho vzešlo.

Důležité je tady pochopit, že často milujeme jen proto, abychom byli milovaní nazpět a ne proto, že milovat a dávat někomu lásku nás naplňuje.

Občas nám taky trvá než nám docvakne, že láska neznamená někoho “vlastnit”. Že přítomnost druhého člověka v našem životě je dar a že prostě jdeme kus cesty spolu, ale primárně jsme ve vztahu abychom rozvíjeli sami sebe.

Podmíněná láska kolem nás

To, co kolem sebe (zatím) většinou vidíme, je láska podmíněná. Pocit ublíženosti je také jejím důsledkem, protože v podmíněné lásce vždy existuje riziko, že dojde k porušení podmínky. Mám očekávání = kladu podmínky = dřív nebo později to krachne.

Vemte si, kolikrát si zamilovaný pár řekne že se milují nade vše na světě, a pak stačí dvě slova nebo nějaká situace a hned se tato “láska” mění v nadávky, výčitky, zoufalství, destrukci nebo něco jiného, co vychází ze strachu. Často se dvojice “chytne” jen kvůli naprosté maličkosti. Pak je zřejmé, že vůbec nešlo o tuto maličkost, ale uvnitř každého bublají jiné procesy, které si ti dva nebyli ochotní vyjevit. Žeby v tom byl strach být upřímný? Strach, že mě ten druhý nebude přijímat v úplnosti tak, jak jsem? Strach být sám sebou?

Kde se to v nás bere?

Jakmile prokoukneme skrz iluze, limity a dramata, vyskočí to na nás tak nějak samo: prostě jsme se to naučili. V televizi, ve společnosti, od rodičů, zkrátka ode všech, kteří nás vychovávali. Máme v sobě zakódovanou informaci, že bychom se takto měli chovat – buď proto, že se tak chovají všichni, nebo proto, že jsme se to naučili a nezpochybnili to, nebo proto, že to na nás bylo přeneseno jako genetická informace skrz DNA.

To neznamená, že to je takto “špatně”, prostě díky tomu vytváříme intenzivní zkušenosti a ty slouží našemu růstu. Pokud opakujeme stejné vzorce chování a myšlení, opakují se nám v různých obměnách stejné lekce. Přirozeně je náročnější zpochybnit něco, když tomu věří všichni kolem nás.

Proč je všude tolik násilí, když je vše láska?

Odpovím otázkou – dává vám smysl, že jedním z nejintenzivnějších způsobů, jak poznat mír a lásku, je prožít jejich pravý opak?

Zdá se, že je to v naší přirozenosti – i když tyto negativní prožitky nejsou vyžadovány, abychom pochopili naši vlastní podstatu a podstatu bezpodmínečné lásky, stejně jsou pořád cenným zdrojem lekcí. Jak dále postupujeme naším planetárním dobrodružstvím, ani tyhle negativní prožitky už nebudou potřeba. Momentálně probíhají z důvodu „dokončování lekcí“.

Život vám dá přesně ty zkušenosti, které nejvíce pomohou rozvinout vaše vědomí.
Jak poznáte, že právě tyto zkušenosti potřebujete? Jednoduše – protože je v daný moment prožíváte.
–Eckhart Tolle

Každý z nás dostáváme přesně ty lekce, které jsou v zájmu nejvyššího vývoje nás i celku, ať už to jsme z roviny naší mysli ochotní přijmout nebo ne. A bavíme se tady i o zvěrstvech jako je zabíjení, ozbrojené konflikty, „neléčitelné“ nemoci, nebo pedofilie. Podrobněji zde: jak vzniká utrpení.

Častá otázka je, jak by Bůh mohl dopustit tohle, kdyby všechny miloval?

Nezapomínejme na dvě důležité součásti života – a těmi jsou svobodná vůle a úhel pohledu. Z vyšší perspektivy není nic “správně”, ani “špatně”. Jsme Vědomí, které se rozhodlo prožít iluzi oddělenosti a poznat a pochopit tak samo sebe prostřednictvím intenzivních zkušeností, které my lidé označujeme jako pozitivní a negativní. Když uvěříme této iluzi oddělenosti a vznikne potřeba páchat násilí, na nějaké úrovni to bylo vyžadováno pro další rozvoj zúčastněných i celku.

V momentě uvědomění nepotřebnosti všech těchto konfliktů, v momentě pochopení, že jsme součástí jednoho grandiózního organismu a v momentě prozření, že nejlíp fungujeme, když taky všichni spolupracujeme jako buňky jednoho organismu, pozvedneme naši přítomnost na úplně odlišnou úroveň, než jsme doteď zvyklí.

Můžeme se tady bavit i o jistých modifikacích, které sem byly zavlečeny “zvenčí” a ovlivnily naše rozhodování, ale zatím se spokojme s tím, že jsme na to sami přistoupili. Nikdo a nic nás nemůže ovládat pokud to na určité úrovni sami nedovolíme.

OK, dalšími zajímavými aspekty lásky jsou sebeláska a nenávist, tak pojďme na to.

Milovat nepřátele? Nechat si srát na hlavu?

Možná se ptáte, jak lze milovat někoho, kdo mi ublížil? No hned zkraje je třeba si uvědomit, že pocit ublíženosti je jen iluze. Je to příběh, který máme v hlavě – zkrátka určitá zkušenost, kterou kategorizujeme jakože nám někdo ublížil.

Pocit ublíženosti vzniká na úrovni mysli, a to jen proto, že jsme připoutaní k určitým myšlenkám a představám, případně vlastnímu egu a nejsme v módu přijímání okolností. Zkrátka klademe určitý odpor. Pokud jste tak ještě neučinili, podívejte se z vyšší perspektivy, jak vzniká utrpení.

Nenávist jen podporuje nenávist a automatizované reakce. Když ale do nenávistného pohledu vložíme lásku (např. vděk), narušujeme zaběhlou rutinu a zavádíme novou cestu, kterou jsme dříve neviděli. Když se řekne “milovat nepřítele”, zavání to zradou nebo něco podobného. Tady je potřeba si jen vyjasnit, co znamená ono “milovat”. Pokud je to podlézání, podřizování se a odevzdávání vlastní síly, jsme pořád v módu strachu. Pokud je to odpuštění a vděk ze zkušenosti, už jsme na druhé straně stupnice – v bezpodmínečné lásce. Více o tom, jak to funguje, najdete v poslední části článku.

Je také zajímavé, jak často nenávist a lítost směřujeme právě sami na sebe. Vyčítáme si, že jsme se rozhodli “špatně” nebo že jsme udělali “chybu”. Tu si pak přehráváme v hlavě a necháme ji utvářet naši další realitu, místo abychom byli plně otevření tomu co přichází v daný moment. Příčinou je často fakt, že dostatečně nemilujeme především sami sebe.

Problém – hledáme lásku venku, místo uvnitř

Jednou z největších lží, kterým v našich životech čelíme je, že nás musí někdo docenit. Že nás někdo musí přesvědčit o tom, že si zasloužíme být milováni. Že se musíme chovat nebo vypadat určitým způsobem, abychom si lásku zasloužili nebo abychom za něco stáli. Že musíme lásku hledat vně sebe.

Víte co? Už jsme perfektní – prostě jen tím, že jsme to my.

Často se snažíme chovat tak, abychom se někomu zalíbili, místo abychom byli pravým projevem svého Já. Doléhá na nás tlak, že musíme splňovat určité “normy”. Prožíváme strach z toho, že nebudeme přijatí, když se budeme chovat tak, jak to cítíme. Tohle na nás už od dětství vkládá vnější svět a překonat tady tyto “kódy” je jednou z nejintenzivnějších zkušeností v lidském těle. Tady jen dodám, že takto to vnímám z těla Čecha – bělocha – vychovaného “západní civilizací” a z toho co pozoruju kolem sebe.

Sebeláska vs. narcismus

Žijeme ve světě extrémů – na obou stranách spektra. Najdou se tací, kteří milují své ego a omezují tím svobodu druhých a pak jsou tací, kteří zase odmítají projevit lásku sami k sobě. Nevím, co u nás v ČR převažuje, ovšem možná by stálo za to udělat velký průzkum.

Každopádně, když jsem se několika lidiček zeptal, jak často si řeknou, že jsou skvělý člověk, řekli mi, že nikdy. Ptám se: Proč? Prý proto, aby si o nich někdo nemyslel, že jsou namyšlení. Zdá se, že tady narážíme na další přesvědčení, které nám někdo vložil do hlavy.

Zajímavé taky bylo, když jsem jednomu kamarádovi řekl, ať si řekne, že je skvělý člověk. To co pak řekl, znělo v podstatě jako “Jsem skvělej a všichni jsou svině”. Vnímáte ten rozdíl? Když řeknete “Jsem skvělej člověk”, je to podstatně jiná energie, než když řeknete “všichni jsou svině”.

Pamatujte – to co říkáme o druhých je jakobychom říkali sami o sobě a stejně to platí naopak. Dává teď větší smysl proč milovat sebe každý moment a taky proč sám sobě odpouštět?

Bezpodmínečná láska neznamená potěšit každého

Velice často se po nás chce něco, co necítíme že chceme udělat, ale abychom toho druhého “nezranili”, tak to raději podstoupíme a držíme jazyk za zuby. Nechceme působit egoisticky, ale vždycky existuje hranice mezi tím, co děláme na úkor druhých a lze to vykládat jako násilí a tím, co děláme ze skutečné lásky k sobě. Vždy se ptejte, jestli vaše jednání vychází ze strachu, nebo z lásky.

Láska není o tom chovat se tak, aby se ten druhý pořád cítil pohodlně. Snaha bránit někoho před veškerou bolestí nebo uspokojovat každý jeho/její požadavek spíš brání tomu dotyčnému se opravdu rozvíjet.

Malá terapie

Teď po vás chci jednu věc.

Zhluboka se nadechněte, vypněte hruď, nahoďte úsměv a nahlas si řekněte: Jsem skvělej člověk!

Myslím to vážně!

Jsem skvělej člověk a mám cenu!

Jestli s tím máte problém, pro začátek to můžete provést tak, aby vás nikdo neslyšel. Pak běžte klidně před zrcadlo a věnujte sami sobě úsměv od ucha k uchu a řekněte si to znova!

Jaký to je pocit?

Žádná bouřka nemůže odnést Slunce pryč.

Pomalu se blížíme ke konci – jak na bezpodmínečnou lásku a něco k evoluci

Jak na bezpodmínečnou lásku?

Kde je láska, není prostor pro strach. S bezpodmínečnou láskou je spjatý především vděk, radost, odpouštění a dávání.

Vděk je velice silnou zbraní a často ho není potřeba ani projevovat nahlas. Když se dostaneme do nějaké situace, kterou vnímáme jako nepříjemnou, poděkujme v duchu tomu, kdo to způsobil. Poděkujme i sami sobě za možnost prožít takovou zkušenost a vyrůst díky ní. Tohle totiž trochu uzemní ego, umožní se oprostit od připoutanosti k toxickým představám, získat nadhled a vidět situaci pro to, čím je doopravdy – totiž zkušenost.

Spousta depresí a bolístek v těle je také způsobená tím, že v sobě udržujeme vztek, nenávist, strach nebo jinou “negativní” emoci. Co v sobě máme, to k sobě přitahujeme. Všechno co narušuje vybudované nervové dráhy a automatické reakce, nám vlije krev do žil a umožní odstranit příčinu, místo “babrání se” v povrchových projevech a opakování smyček. Co také pomáhá ve vypjatých situacích, je zvolnění dechu. Dát si pomalý hluboký nádech do břicha a dostat se “z mysli do přítomnosti”.

Co si táhneme z minulosti

V naší zemičce si neseme “dědictví komunismu”, kdy si lidi museli dávat pozor na to, co říkají a kdy jsme se museli podřizovat autoritám. To se ve větší či menší míře předává z generace na generaci. Obecně jsme vychováváni k tomu, abychom nezpochybňovali autority a abychom měli ostré lokty, protože ve velkém světě nám údajně každý jde po krku. Říkají nám, že nemůžeme být důvěřiví, jinak se popálíme, že se nemůžeme otevřít každému, že musíme bojovat o postavení v tomto žebříčku hierarchie, jinak budeme neúspěšní atd atd – prostě pořád se to motá kolem splňování určitých smyšlených norem.

No hádejte co. Čemu věříme, to vidíme a to taky podporujeme. Čím dál více lidí ale tohle všechno začíná vidět jako něco nepřirozeného, umělého a archaického. Ani nadále už tyto vzorce chování a systémy založené na strachu nebudou podporovány. Je jen na nás, kdy naplno vstoupíme do “nového”, k čemu padne pojmenování, třeba, Vědomí Sjednocenosti. Nebo JednoTy. Nebo JednoDuchosti.

Nepotřebujete speciální pravidla pro to, abyste rozeznali co je ubližování a omezování svobody.

Náhodné akty lásky

Mezi věci, které můžeme každý den dělat pro zanášení tohoto “nového” vědomí, jsou například náhodné akty lásky. Zkrátka něco nečekaného, co děláme nezištně, abychom někomu zkrášlili den.

1. Úsměv na někoho na ulici, koho neznáte (všimli jste si, kolik lidí se kaboní, když jdete nějakým větším městem?)
2. Náhodné nečekané obejmutí (docela sranda)
3. Spontánní kompliment (na každém lze najít něco pozitivního)
4. Když vidíte něco “špatného”, nesuďte to a hledejte nejdřív pozitiva. Pravděpodobně nevidíte celý obrázek.
5. Dělejte/říkejte, co chcete aby ostatní dělali/říkali vám
6. Buďte milí k nemilým lidem. Potřebují to nejvíc.
7. …spousta dalších

Často slýchám nebo čtu, že my Češi nejdřív hledáme chyby místo pozitiv, případně že se příliš neprojevujeme. Teda jak kdy – někdy bezmyšlenkovitě vypálíme to první co máme na jazyku a náš smysl pro humor je fakt sranda, ale občas jsme taky tak trochu uťáplí. Je to strach z toho, že nás ostatní budou soudit? Sám jsem to hodněkrát cítil. Strach, že řeknu něco nevhodného. A bylo jedno, jestli ve skupině lidí, nebo v konverzaci jeden na jednoho. A pak jsem začal vystupovat ze své komfortní zóny. No a ten, kdo kdy vystupoval z nějaké své komfortní zóny jistě ví, že se pak začnou dít kouzelné věci!

Proč to tak silně funguje a bude fungovat?

Vždy když narušujeme naši vlastní rutinu a zažitý strach, nejen že tím posouváme sami sebe, protože nás to nutí být vnímavější a vymýšlet kreativní řešení, ale také tím, jak jsme všichni propojení, vlastně děláme i službu celku. To je jeden z aspektů, který mě na životě neustále fascinuje – totiž že když pracuju na sobě, je to vlastně “upgrade”, který se týká celého kolektivu, ne jen těch lidí, se kterými přijdu přímo do styku.

Další věc je ta, že nestačí teoretizovat a mluvit o tom. Mužský tvořivý aspekt je něco, co v sobě máme všichni a když ho vědomě propojíme s tím ženským soucitným a láskyplným, jsme schopní hotových zázraků. Samozřejmě mužských a ženských atributů je mnohem víc. První krok je zasít si to do představ a druhý pak dovolit sám sobě to reálně projevit.

Buďte změnou, kterou chcete vidět ve světě.
–Mahátma Gándhí

Význam lásky pro vývoj lidstva

Je zajímavé si uvědomit, že za posledních zhruba 5000 let na této planetě nebyl jediný den bez ozbrojeného konfliktu. Zdá se, že už jsme zkusili všechno, jen ne postavit veškeré naše jednání na lásce. Když budeme pořád smýšlet stejně, budeme tím jen podporovat a opakovat to, co už jsme vytvořili mnohokrát.

Existují odhady, že Země by mohla uživit 10 miliard lidí a nutno podotknout, že tyto odhady ještě nepočítají s novými technologiemi. Ale i přesto vidíme, jak jsou každým rokem bohatí lidé stále bohatší a ti chudí čím dál chudší a jak je toto bohatství rozloženo nerovnoměrně. Nemluvě o tom, kolik lidí ještě pořád denně umírá hladem.

To nás zavádí k další věci.

Energie lásky a dávání v ekonomice budoucnosti

Momentálně je obchodování velmi “lidské”, v tom smyslu, že je to něco za něco. To není univerzální energie. Vesmír a planeta nám dávají všechno, co potřebujeme a hádejte jak? Zadarmo.

Planeta nechce nic nazpátek za to že nám umožní na ní pěstovat jídlo. Slunce nechce nic za to, že svítí. Všechno je nám to dáno v takové míře, ve které potřebujeme.

Jak by to tedy mohlo fungovat v lidském pojetí?

No, nejdřív si představte, že nikdo nemá starost o přežití. Že se všichni navzájem podporují, aniž by potřebovali přikázání nebo zákony – prostě to dělají proto, že cítí vzájemnou propojenost. Každý pak dělá to, co nejlíp odráží jeho talent, ale protože má vše, co potřebuje, tak to prostě dává světu. No a někdo jiný to něco zrovna potřebuje a může si to vzít, aniž by za to musel platit. No a má z toho třeba takovou radost, že se rozhodne za to taky něco dát. Buď tomu, od koho to něco získal, nebo někomu jinému. Takže výsledek může být stejný jako výměna něčeho za něco, ale celá dynamika je úplně na jiné úrovni.

Je to zjednodušené, ale měl by z toho být jasný základní princip – bezpodmínečná láska jednoduše nepotřebuje důvod, ani nic nazpět. Láska znamená dávat a mít z toho radost, ne dávat proto, abych něco získal.

Není to trošku utopie?

Všechno, co vyhodnocujeme jako “zázrak” nebo něco “nereálného”, je jen postavené na tom, jak to vidíme v mysli. Když smýšlíme způsobem, že jako lidi něco takového nemůžeme zvládnout, tak to jen podporujeme. Způsob, jak naším myšlením tvoříme naši realitu, je něco tak mocného, že není divu kolik snahy bylo vyvinuto, abychom o tom nevěděli. Jsme elektromagnetické bytosti a naše myšlenky prostřednictvím jemných sil ovlivňují nejen elektromagnetické pole naše i pole Země, ale přímo také fyzickou realitu.

Je v naší přirozenosti všechny nové koncepty nejdřív opatrně osahat a prozkoumat – zjistit jestli ten schodeček tam opravdu je, než na něj šlápneme. To je OK. Někdy nám nezbývá, než do toho skočit po hlavě, ale nyní máme k dispozici tolik materiálů, že tenhle přechod můžeme udělat pozvolna a třeba za 10 let se jen podivit, kde jsme to v tuhle dobu byli.

Budou viníci potrestáni?

Už nějakou dobu vyplouvají na povrch informace o tom, kdo, jak a proč “negativně” ovlivňuje které aspekty lidské existence v celosvětovém měřítku. Rádi o tom pak smýšlíme způsobem, že někdo nám způsobil naše utrpení a že zasluhuje trest. Opravdu se budeme soustředit na to, abychom znovuvytvářeli to co už tady bylo mnohokrát, nebo to posuneme na novou úroveň?

Díky za přečtení a posílám lásku

Hlavní zdroj: intuice

Další zdroje – historická fakta
http://cs.wikipedia.org/wiki/Láska
http://cs.wikipedia.org/wiki/Utrpení_mladého_Werthera

Původ slova
http://www.orthodoxia.cz/blahodat2.htm
http://www.cez-okno.net/clanok/lingvistika/vznikla-anglictina-z-praslovanstiny
http://ografologii.blogspot.cz/2008/12/etymologie-psychologie.html
http://www.etymonline.com/index.php?term=love
http://forum.wordreference.com/showthread.php?t=2336865
https://suite.io/edurne-scott/19dw237

Obrázky
http://www.shadesofgrace.org/wp-content/uploads/view-from-space.jpg
http://ninapaley.com/mimiandeunice/2010/08/26/unconditional-love/
http://www.protobulgarians.com/Czech translations/Pracharvati a prabulhari.htm

The post Bezpodmínečná Láska – nebuďme naivní appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Než se naplno ponoříme do tohoto tématu, rád bych zmínil jeden “citát”

Když eliminujete vše co není možné, tak cokoli co zbyde, musí být Pravda. A je jedno, jak nepravděpodobná.
–Sherlock Holmes

Následující text budete vnímat různě, podle toho, “kde jste”. Tyto informace jsou sdíleny v zájmu podpory našeho společného vývoje a v zájmu pochopení toho, co se děje mimo rozsah našich základních pěti smyslů.

Pozastavíme se taky nad tím, jak utrpení a násilí odstranit. Pokud se vám to bude zdát přitažené za vlasy, ujistěte se prosím, že to není jen automatická odpověď, nebo kognitivní disonance. Jinak kritiku, nesouhlas i návrhy na doplnění samozřejmě vítám, ať už na mailu nebo v diskuzi pod článkem.

Vzhledem k tomu, že tyto informace nejsou (zatím) přijímány širokou veřejností, jsou umístěny v rozjížděcím rámečku, tak jako v jiných článcích na tomto webu. Pokud svoji mysl považujete za dost otevřenou, stačí rozkliknout rámeček:

Minibonus – osobní zkušenost

Původně jsem nechtěl sdílet tuhle svoji osobní zkušenost, ale nakonec jsem k tomu byl doveden. Nechci tenhle web příliš zatěžovat svými osobními věcmi, takže pokud si to opravdu chcete přečíst, musíte si to zase rozkliknout v rámečku Navazuje to na horní rámeček, ale funguje to i samo o sobě jako malý uzavřený celek.

Zdroje obrázků
http://www.manataka.org/page1486.html
http://www.datacosmos.com/
http://inkrose98.deviantart.com/art/Car-Crash-2-254652116

The post Jak vzniká utrpení appeared first on Jedno.Duchost.cz.