Neříkejme tomu ale lži, spíš přesvědčení. Skoro každý z nás má nějaká vnitřní přesvědčení, kterých je užitečné se zbavit. Proto se tento článek možná bude hodit spoustě lidí.

Většina z nás na této planetě má v sobě vrstvy a vrstvy a vrstvy naučených přesvědčení, která promítají ven. Tím významně utváří jak svou osobní, tak kolektivní realitu.

Spousta těchto přesvědčení ‘byla nainstalována’ před velice dlouhou dobou a díky nim je svět ve stavu, v jakém je. Proto vždy, když se nějakého takového programu zbavíme, otevíráme vrátka do nových úrovní života a rozšiřujeme vlastní možnosti toho, co můžeme v těle člověka zažít.

Tyto příběhy, programy a přesvědčení, jsou opravdu tím jediným co nás limituje. Tedy … dočasně limituje.

Vždy, když se zbavíme limitů, prospíváme sobě i všem. Z hlediska nelimitovaného vědomí je jejich ‘rozpuštění’ snadné:

Když je to tedy z hlediska nelimitovaného vědomí tak snadné, proč tak často máme obtíže se skutečně změnit? No jednoduše proto, že se ztotožňujeme se svou myslí a s tím, kým jsme se naučili být. Případně v sobě udržujeme přesvědčení, že zbavit se toho je těžké, nebo, že když se něčeho z toho zbavíme, přijdeme o kus sebe. Přitom nic nemůže být dál od pravdy!

„Dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat.“
~Antoine de Saint-Exupéry

Jedním dechem lze dodat, že si rádi necháváme své bolístky, dramata a výmluvy, protože máme (ne-až-tak-přirozený) strach z neznáma. A to ve finále znamená strach ze své vlastní esence.

Mít strach ze svého skutečného JÁ? To je na hlavu. A přece bych našel spoustu příkladů ve vlastním životě, kdy jsem to sám prožíval. A ano – i toto je program.

Program je zkrátka jen opakující se vzorec chování, automatizovaná reakce. My nejsme naše programy, my jsme programátoři.

Mít v sobě tato přesvědčení není ‘špatné’ nebo ‘dobré’ – je to prostě jen stav, který má své příčiny i důsledky. A je na každém, jak dlouho se rozhodne si kterákoliv tato přesvědčení ponechat a učit se z nich. Jedině až tento svůj stav nijak nesoudíme a se skutečnou zvědavostí a neutralitou prozkoumáme všechny jeho aspekty, vytvoříme prostor pro to, abychom se změnili.

A mimochodem, je rozdíl si jen říct: “jo jasně, tohle znám” oproti: “skutečně vidím celkový obraz? Nesekám se jen na nějakém detailu?”. Zkrátka jedna věc je použít vědění (lež #8) a jedna věc pak tu informací vzít hluboko do sebe a naplno ji použít na všech možných vrstvách sebe sama. Tak pojďme na to.

Lež #1: že jsme od sebe oddělení

Toto přesvědčení je založeno na mylné představě, že neexistuje jiná realita, než ta fyzická.

Naše mysl – kompjůtr, kterým duše zpracovává realitu a operuje s ní – nám momentálně díky stávajícím okolnostem dává iluzi, že vnější svět je oddělený od nás samých. Dává nám iluzi, že jsme oddělení od ostatních předmětů a bytostí. A proč?

Zaprvé proto, že to tak vypadá, a za druhé kvůli tomu, že nás to v naší kultuře naučili. Nevím co vám, ale mě ve škole nikdy neříkali, že všichni pocházíme z Jednoho Zdroje Vědomí a že všechny naše činy, všechny naše myšlenky, i všechny naše záměry, jsou zaznamenány a jsou nám zrcadleny v nejrůznějších formách. Ani mi něříkali nic o telepatii a nebo o tom, že jsou věci rychlejší než světlo. A nemluvili ani o tom, že všichni tvoříme jednu Bytost.

Samozřejmě, navenek to tak nevypadá.
Navenek se opravdu zdá, že jsme oddělení.
Navenek se taky zdá, že existují náhody.
A taky se zdá, že se před narozením a po smrti nic není.
A právě v tom všem je ten vtip.
Že se to tak jen zdá.
Je to jedna velká reality-show.

Žijeme v ‘uměle upravené’ realitě

V syntetické části materiálního světa v níž zrovna žijeme (no uznejte sami jestli se vám současný stav světa zdá přirozený), základy všeho NEjsou postaveny na tom, že jsme propojení s veškerým životem.

V této naší každodenní realitě se ve školách, v médiích, i v náboženských institucích vždy najdou nějací „oni“, kteří jsou nějakým způsobem „vadní“ a nějakým způsobem je potřeba je „opravit“.

Nebereme život jako jeden souvislý oceán složený z bilionů kapek, kde každá kapka je zároveň celým oceánem. Žijeme v mylné představě, že jednotlivé kapky jsou nejen oddělené, ale jsou i navzájem konkurencí jedna pro druhou a co se stane jedné, nemá vliv na ty ostatní.

A přesto, každý den stovky tisíc lidí po celém světě věnují úsilí tomu, aby obrátili toto paradigma. Nejsou to jen lidé, kteří poskytují vědecké důkazy o jemnějších dimenzích existence, o jejich obyvatelích i o tom, jak v tom všem figuruje lidstvo na planetě Zemi. Jsou to především ti z nás, kteří žijí ve Vědomí Jedno-Ty.

O naší vzájemné propojenosti věděly starobylé národy a kultury a ke stejným závěrům polehoučku docházejí i moderní vědní obory, kde pracují lidé s otevřenou myslí. Samozřejmě – stále to není dostatečně rozšířené téma (a detaily jsou mimo rámec tohoto článku). Ale důsledky toho, že existují podkladové vrstvy této fyzické reality a že na těchto vrstvách je všechno v permanentním spojení, se promítají (a budou promítat) do všeho co se nás týká – od stravy, přes medicínu, až po technologie.

Každý z nás je kapkou oceánu a každý z nás je zároveň celým oceánem.

Lež #2: že můžeme něco ‘vlastnit’

Toto je na první pohled možná zvláštní, ale když se na to podíváme do hloubky, spíš je zvláštní jak věříme tomu, že něco vůbec ‘vlastnit’ lze. Co tedy znamená něco ‘mít’?

Z následujícího textu možná budete mít dojem, že mám vysvětlovací nemoc, ale skutečně mi jde jen o zdůraznění toho, co je základem našeho počínání, které vidíme kolem sebe.

Jako lidi jsme vytvořili spoustu zákonů a podrobných definic, takže můžete dohledat, že něco ‘vlastnit’ znamená výhradní právo k užívání, měnění, zničení nebo opuštění věci. Jinak vlastnictví chápeme v souvislosti buď s hmotnými věcmi (dům, auto, telefon, pozemek, ale i umělecké dílo, vlastní tělo atd), nebo s něčím abstraktním (myšlenka, čas, charakterová vlastnost a podobně).

Pojďme ale o krok dál. Slovo výhradní znamená (uměle vytvořenou) záruku, že se to týká jen tohoto tzv. vlastníka. Záruku, že když by třeba náhodou někdo jiný chtěl s tou věcí něco dělat, tak s ním zákon může pěkně zatočit. Je to záruka založená na strachu. Na strachu z toho, že v případě nedodržení tohoto pravidla přijde někdo a použije různých prostředků (třeba i násilí), aby nás donutil to pravidlo dodržovat.
Energie většinové části zákoníků je postavená nejen na strachu, ale hlavně na předpokladu, že lidi jsou od přírody ‘zlí’, a proto je potřeba je krotit.

Zastavme se nad tím chvilku.

Máme tady: potřebu ovládat ostatní, naučený předsudek, strach a nějakou jakousi energii.

Je pravdou, že v genech obdržíme od našich předků (podle regionu a kultury) nějaké ty vstupní kódy do života. Část z toho je ale umělá – je to uměle vytvořený energetický otisk v naší DNA. Každý na této planetě totiž projde určitým stupněm ‘programování’, které je nechvalně známé jako manipulace mysli. Opakovaná slova a myšlenky se také v průběhu života vtisknou do naší DNA. Nesoustřeďme se teď na to, kdo všechno za tím je, ale spíš jaký to má reálný dopad na nás samotné.

V jádru – myslím v tom skutečném jádru – hajzlíci nejsme. Pokud tedy jádrem nepojmenováváte živočišné funkce našeho lidského tělesného hardware. Fyzické tělo je vytvořeno podle určitého schématu, ale skutečný tvůrce tohoto schématu je ten, kdo právě čte tyto řádky.

V jádru JSEM je živá, tvořivá a hravá Esence. Cílem je Cesta. Prostředkem je Expanze. Herním územím je planeta ZeMě i Vše Co Je.

Netvrdím, že jsme všichni svatoušci – každý si hrajeme s různými energiemi podle toho, co má zrovna pro naši cestu význam. Ale všechno to hajzlovství a vychcanost jsou také jen naučené vzorce. A taky způsob, jak sám sebe bránit před ‘zlým vnějším světem’. Tento svět je ale ‘zlý’, pouze pokud ho tak pojmenováváme a ‘energeticky krmíme’. Nic by nevzniklo bez naší vložené energie. Když se odstavíme od uvědomění, že jsme všichni Jeden, pak zapomeneme, že se bráníme jen stínům uvnitř nás samých.

Koukám, že jsem trochu odbočil od zákoníků. No každopádně, pointa toho byla, že je velký rozdíl, když své jednání a smýšlení zakládáme na strachu, nebo když ho zakládáme na lásce.

Takže to, že bychom se navzájem neokrádali, nezabíjeli, neznásilňovali, ani se nemlátili, by mohl být výsledek toho, že všichni jsme poznali sebe ve všem a vše v sobě. Navenek samozřejmě funguje, když někoho k něčemu donutíte zákonem nebo jinak, ale není to trvalé. Není to všeobjímající, protože se to snaží potlačit negativní programy uvnitř člověka, místo aby je vytáhlo na světlo a skutečně je transformovalo. Co se týče míst jako jsou věznice a jiná nápravná zařízení, je tam potřeba velmi vyspělých a láskyplných lidí. Ještě pořád před sebou máme kus cesty.

Když už jsme u toho donucování, nepřijde vám, že nás někdo (nebo něco) donutilo uvěřit tomu, že můžeme něco vlastnit? Jak dnes vnímáme vlastnictví?

S vlastnictvím se to dnes má tak, že spíš věci vlastní nás. Připoutáváme se k nim a necháme se jimi definovat.

Něco vlastnit v dnešním kontextu většinou znamená, že si připadáme tak nějak líp, když máme víc věcí, nebo když jsou novější atd. Příp. se pak s nimi můžeme někomu vychloubat a díky tomu se povyšovat a vytvářet tak další iluzi, že jsme někdo víc. Nebo používat různé tyhle zákony co jsme vymysleli, abychom vymáhali škodu a ještě více se materiálně obohatili atd. Taky se do toho promítá další přesvědčení, totiž že věříme tomu že musí být ‘něco za něco’. A když tomu věříme, tak se to samozřejmě projeví. A k tomuhle ztracení se v materiálním světě se uchylujeme vždy, když zapomeneme na to, kdo jsme.

Vezměte si třeba takovou půdu. Jak může někdo dojít a říct: tohle je moje půda? Chápu to v kontextu něčeho, co člověk vytvoří. Třeba postaví dům, tak řekne: to je můj dům. OK. Ale pořád je rozdíl mezi vyjádřením autorství a připoutáváním se (k něčemu dočasnému). Co se půdy týče, tu nevytvořil žádný člověk. Takže pokud ji člověk ‘zabere’ a chce si ji ‘udržet’, musí používat nějakou sílu, aby ji ‘nezabral’ někdo jiný. A už je jedno jestli ta síla je nějaký lidský zákon, nebo příp. vojenská síla. Uznání pramenící ze svobodné vůle je něco jiného, než vynucený požadavek.

Rozumím tomu, když jsme strážci a hospodáři půdy. Obděláváme ji a staráme se o ni. Ale jak ji můžeme ‘vlastnit’? Je to jen lidský pojem. V momentě kdy se sem narodíme, máme rovný přístup ke všemu, co planeta nabízí. Jak potom stát může chtít daň z nemovitosti, když ten stát prostě jen někdo vyhlásil na daném místě a silou a strachem se nás snaží přesvědčit že se mu máme podřídit? Jasně, nabízí nám nějaké ty jakože-jistoty, jako zdravotní péči a finanční zabezpečení v důchodě. Ehm… Ale je taky užitečné se podívat na to, kolik z těch nařízení podněcuje strach a kolik lásku.

Natolik se umíme připoutat k majetku a vnějším věcem, že se úplně zapomeneme dívat dovnitř sebe. Vše co tu ‘máme’, je jen dočasné. Oblečení, auto, dům a dokonce i to tělo. ‘Vlastnictví’ je těžkopádné a limitující. Až odsud odejdeme, nic fyzického si s sebou brát nebudeme.

Lež #3: že není dostatek zdrojů a že musíme bojovat o přežití

Toto přesvědčení nám zabraňuje volně sdílet to co ‘máme’. A navíc – je to přesvědčení vybudované na jiném přesvědčení, totiž že vůbec něco ‘mít’ lze.

Pokud se to bude zdát komplikované, nezoufejte – umí se to začmodrchat ještě víc. Naštěstí ale jen z úrovně mysli.

Jsme vedeni k tomu, že ostatní lidé jsou naše ‘konkurence’, že musíme mít ostré lokty a že musíme bojovat o své přežití v tomto ‘nepřátelském’ světě. Že bychom se neměli dělit s ‘cizími’. A taky, že bychom měli hromadit majetky, abychom se v budoucnu měli lépe a byli ‘zabezpečení’. Tohle všechno opět jen využívá strachu a znalosti pochodů lidské mysli, která má holt ráda pevnou půdu pod nohama a systém, o který se může opřít. Představa, že nic není jisté, totiž občas bývá děsivá, obzvlášť pokud opěrné body hledáme pořád venku, mimo sebe.

Země nás miluje a má dostatek zdrojů pro všechny. Většina světa, ve kterém teď žijeme, nás ale přesvědčuje o tom, že to tak není. Svým strachem a bojem to jen přiživujeme. A přitom ani není potřeba, abychom se se svými potřebami nějak uskromnili. Stačí brát jen tolik, kolik potřebujeme. Často si totiž bereme víc než potřebujeme – no a pak s tím přebytkem máme leda další starosti. Je to trochu opak lehkosti a jednoduchosti. Vychází to z nedůvěry, že Vesmír se o nás postará. A taky z nedůvěry, že přítomný okamžik nám přináší přesně to co potřebujeme. Z nedůvěry, že my sami jsme těmi, kdo to celé orchestruje.

Pokud bychom se soustředili na to co máme a byli za to vděční, místo abychom neustále hledali, čím se ještě obohatit, zjistili bychom, že je tu hojnost pro všechny. Samozřejmě, pořád máme i dost těch méně pozitivních zkušeností – například hladovějící nebo jinak strádající lidé….

Z pohledu lidské mysli je to nejspíš smutné – a z pohledu z jemnější perspektivy asi něco jako: hmm… asi to ještě úplně nepobíráte, o co tady jde?

Lež #4: že si musíme zasloužit uznání a že něco máme dělat, abychom si zasloužili žít

Už je to nějakou dobu, co zde byl zaveden finanční systém, a tak to vypadá jako jediná možnost. Tedy, od narození jsme v tom zapletení – dostaneme rodný list, staneme se komoditou nějakého státu a abychom se mohli mít ‘lépe’, máme se do toho zaplést ještě víc – vystudovat s co nejlepším titulem, najít si co nejlépe placené místo a stát se někým ‘hodnotným’. Celé to tedy staví na plíživé sugesci, že snad někdo může být bez hodnoty, nebo vůbec že někdo/něco může mít větší či menší hodnotu.

MY SAMI JSME TA NEJVĚTŠÍ HODNOTA.

Jednoduše.

Taky jsme tady úspěšně ukotvili informaci, že kdo nepracuje (příp. není jiným způsobem ‘produktivní’), tady nemá co dělat, nebo si nezaslouží žít, protože je to jakýsi příživník atd. Příroda taky nikomu nic neplatí – a přece žije. Půda neplatí slunci za světlo a teplo, ani neplatí mrakům za déšť. Žádné zvíře ani rostlina nemusí pracovat od 8 do 4, aby přežili, nebo aby se na ně ostatní dívali jako na někoho ‘hodnotného’.

Lidé, kteří v tomto systému žijí v hojnosti, aniž by museli vyvíjet nějakou výraznou námahu, na jednu stranu spoustu ostatních štvou, na druhou stranu tím jen ukazují, že ostatní se (mnohdy) dřou zbytečně. Ukazují, že ostatní jsou natolik zapojení v téhle umělé struktuře, že se vůbec nedívají okolo sebe, a hlavně – dovnitř sebe.

Když jednáme způsobem kdy si chceme zajistit větší uznání, jen tím vyjadřujeme, že uvnitř sebe věříme tomu, že toto ‘uznání’ nemáme. Všichni máme nevyčíslitelnou hodnotu už jen tím, že JSME. Pokud jste to v sobě ještě netransformovali, prosím, buďte té lásky.

Lež #5: že si lásku musíme zasloužit a že je někde mimo nás

Velmi často kolem sebe vidím lidi, kteří hledají někoho aby jim potvrdil, že jsou milovaní. Vysněného partnera/partnerku. Existuje přesvědčení, že když jsme ‘sami’, tak jsme nějak méně cenní – nebo neúplní – nebo nedokonalí.

Nikdo není více nebo méně hodnotný. Všichni jsme součástmi jedné existence. My sami jsme ten největší Zdroj Lásky. Samozřejmě, můžeme se pokusit najít lásku venku, mimo sebe, a do určité míry se nám to bude dařit, ale nikdy to nebude trvalé a všeobjímající, jako to, co máme uvnitř – pod vrstvami všech těch ‘nejsem si jistý’ a ‘nejde to’. Láska není něco co si musíme zasloužit. Není to ani něco romantického nebo naivního. Láska prostě JE. To jen my a naše mysl jsme mistry ve vytváření iluzí, že nás nikdo nemiluje, nebo že dokonce ani nemilujeme sami sebe.

Lež #6: že existuje vyšší autorita

Toto opět staví na iluzi, že někdo je ‘důležitější’ nebo ‘lepší’ než někdo jiný. Ať už jde o školství, církev, média, politiky, vojenskou sílu, naše Vyšší Já, tzv. mimozemšťany nebo dokonce Zdroj/Boha, nikdo není autorita nad nikým jiným. Všechny stávající hierarchie jsou uměle vytvořené struktury a jsme to my, kdo jim dělá tu službu, že věří v jejich existenci a tak je podporujeme. Ano, jsou tu už dlouho, ale hodí se nezapomínat (nebo spíš znovunalézt), že my jsme tvořivé a nelimitované vědomí. Resp. limity si vytváříme sami – spousta věznic je dnes především nefyzických – uvnitř mysli. Nikdo není nad nikým autorita.

Jak by to vypadalo třeba v těle, kdyby plíce chtěly dominanci nad žaludkem? Jsou součástmi stejného organismu – nedává smysl že by se navzájem měly ničit, nebo jeden druhého ‘ovládat’.

Kdo se nadřazuje, věří iluzi, že lze být nadřazený a sám má taky strach z nějaké vyšší autority. Ten kdo se podřizuje, většinou odevzdává svojí vlastní sílu.

Celé je to o tom, kolik toho vidíme. Když se ztratíme v uličkách města, můžeme reagovat jen na to, co je v naší bezprostřední blízkosti. Když ale vystoupáme na nějakou vysokou budovu, nejen že vidíme kde jsme a jak se dostat kam potřebujeme, ale můžeme taky navést ostatní, kteří bloudí dole. Jakmile se napojíme sami na sebe, ihned víme, co je pro nás nejužitečnější.

Když jsme spojení s naším vnitřním vedením, nepotřebujeme nikoho, kdo by nám kázal, ani nepotřebujeme nikoho, kdo by nás dovedl k vyššímu vědomí či osvícení. Může snad někdo za nás lépe vědět co dělat, než my sami?

Lež #7: že jsme důležití nebo nedůležití

Pojmenovat někoho jako důležitého a někoho jako nedůležitého je výsledek víry v přesvědčení, že někdo může mít jinou hodnotu než někdo jiný. Škatulkujeme lidi v celé škále od užitečných až po naprosto nepoužitelné. Posuňme se ale ještě dál – jak chcete stanovit hodnotu, když všechno je Vědomí? Když všechno je součást nás samých? Na nějakou dobu je zábavné se ztratit ve všech těch číslech, počtech a strukturách, ale dřív nebo později každého přestane bavit hrát si s něčím co je uměle vytvořené. Dřív nebo později se každý začne posouvat k více organické zkušenosti a prozkoumávání dalších vrstev života. Považovat se za (ne)důležitého, je jen dalším nálepkováním a dalším limitujícím sebe-definováním.

Lež #8: že něco víme a že něco vědět musíme

Kolikrát v životě jste si mysleli, že máte o něčem jasno, a pak se ukázalo, že to je úplně jinak? Naše mysl má potřebu mít pevnou půdu pod nohama a něco, o co by se mohla opřít. Potřebuje mít nějaké jistoty a něco, na co by se mohla spolehnout. Něco, o čem by mohla smýšlet, že to je stabilní a trvalé a v čem získá pocit bezpečí. Vědomí toho, že vše se neustále mění, může být na jednu stranu frustrující, ale na druhou stranu taky velice osvobozující. Věděli jste, že v průběhu posledního století byly naměřené taky různé hodnoty rychlosti světla? Ano, i rychlost světla se mění! Jenže někteří vědci pak raději zkrátí (nebo prodlouží) jednotku jednoho metru, než aby bylo ohroženo to, čemu se naučili věřit.

Je rozdíl mezi znalostmi a poznáním. Znalosti umějí být jako zaseklá gramofonová deska. Jednou je načteme, a pak pouštíme pořád dokola. Naproti tomu poznání je jako přičichnutí ke květině. Stane se to jednou, zanechá to stopu, ale prostě pokračuje dál. Jde přičichnout k jiné květině a neočekává, že bude vonět stejně. Nesnaží se ji změnit, pokud květina nezapadá do nějakých naučených představ. Poznání je zkrátka otevřeným vnímáním skutečnosti v takové podobě, v jaké přichází.

Když říkáme, že něco víme, omezujeme tím svou vnímavost vůči všemu, co nezapadá do tohoto ‘vědění’. To neznamená, že máme zahodit vše co jsme poznali a co jsme se naučili. To znamená, že máme být připravení to udělat. Nepřipoutávat se k vědomostem.

Lež #9: že nejsme volní

Svět je ve velice zmateném stavu. Jsou tu vrstvy a vrstvy přesvědčení a někdy vůbec není snadné se dostat k jádru. Když se začneme vším tím děním zaobírat, mohli bychom dojít k informaci, že nejsme volní. Že jsme otroky systému. Že jsou tu nějací mocnáři, kteří tahají za nitky světového dění a pomocí iluze, manipulace, technologií i násilí nutí ostatní, aby skákali, jak oni pískají.

Dovolte mi, abych Vám připomenul, že nic se neděje bez našeho vlastního souhlasu – ať už na úrovni mysli, nebo duše. Vždy, když říkáme (nebo si jen myslíme), že jsou tu nějací lidé (příp. jiní tvorové), kteří nás ovládají, jen tím zase odevzdáváme svou sílu pryč.

Ano – jsou tu tajné skupiny, které se snaží o globální nadvládu. A ano, jsou tu i skupiny, které již dlouhá tisíciletí usilovně pracují na tom, aby zde obnovily rovnováhu a vědomí JednoTy. To jsou i ti z nás, kteří si ještě zcela nevzpomněli.

Jsme nelimitované vědomí a je naším neodcizitelným právem, abychom svobodně mohli tvořit a žít, když přitom neubližujeme druhým. Představa, že nejsme volní abychom to mohli udělat, je jen dalším omezujícím programem.

Lež #10: že nás bude nějaká síla soudit za to jak se chováme

Po celé věky některé systémy víry roznášejí informaci, že až zemřeme, budeme souzení za naše hříchy a za všechno špatné i dobré co jsme kdy provedli. A že když jsme nebyli ‘dost dobří’, tak že půjdeme do pekla, nebo na jiné místo kde nás čeká věčné utrpení. Na jednu stranu to možná je dobrá páka, abychom se nechovali jak hovada, na druhou stranu to ale zase celé staví na strachu, místo na poznání a pochopení.

Z vyšších sfér k nám proniká obrovská láska a obdiv za vše, čím v životě v této fyzické realitě procházíme. Nebudeme souzení za nic z toho co jsme provedli. Jen na to nahlédneme a prožijeme to celé znovu, z pohledu nás samých i z pohledu všech, kterých se to týkalo. Pro mě osobně tohle je dostatečný argument pro to, abych v lidech kolem sebe vyvolával nejen lásku, ale hlavně vzpomenutí se na svou pravou podstatu. Což, nutno dodat, není vždy provázeno láskyplnými reakcemi

Ale nelimituju se ani tím, že jsem to poznal. Pozitivně se nechovám proto, že bych očekával v budoucnu nějakou odměnu. Chovám se tak jednoduše proto, že je to příjemné v ten daný moment.

Lež #11: že jsme ti, kým jsme byli včera nebo jindy v minulosti

Kolem tohoto přesvědčení vzniká velká spousta utrpení a pocitů provinilosti. Ztotožňujeme se s naším fyzickým tělem a s příběhy, které jsme za tento život přijali za své. Žijeme v těchto tělech a vždy, když se podíváme do zrcadla, to vypadá, že jsme to pořád my – ti, kým jsme byli včera. Na základě toho, co o sobě ‘víme’, bereme své dočasné vlastnosti jako trvalé a říkáme, že s nimi nelze nic dělat. Jsme plní sebedefinic a pojmenování, kterých se držíme jen abychom nebyli vystavení strachu z neznáma.

Máme ale spoustu protiargumentů – na fyzické úrovni třeba ten, že buňky našeho těla se den za dnem střídají a mění. Po nějaké době jsme tedy v úplně jiném, novém těle, než jsme byli předtím. Na metafyzické úrovni je pak argument, že naši realitu střídáme miliardakrát za vteřinu. Že procházíme jednotlivými snímky našeho života a že každé TEĎ je nový okamžik, nová realita. To, že vše vnímáme návazně, v lineárním čase, to je jen způsob, jakým naše mysl zpracovává realitu.

Když věříme tomu, že jsme pořád těmi, kým jsme byli někdy v minulosti, tak jen opakujeme scénáře, které se nám v minulosti děly. Zprvu se to zdá nepřirozené a někdo to zcela jistě pojmenuje jako nezodpovědné, ale nemusíme dělat to stejné, co jsme dělali včera. Nemusíme opakovat vzorce, programy, ani rutiny, pokud necítíme, že je to v zájmu našeho nejvyššího rozvoje. Nemusíme se cítit provinile za to, když se nechováme podle očekávání našeho okolí. Každé TEĎ je nová realita a my jsme svobodná tvořivá síla a jsme to jen my, kdo (ne)ohraničuje svou (ne)svobodu.

Lež #12: že je třeba zažít bolest a že život nemůže být lehký

Mnoho z nás věří tomu, že za všechno ‘zlé’ přijde něco ‘dobré’ – a naopak. Zažil jsem spoustu lidí, kteří měli strach projevit radost, aby se ta radost nějak nepokazila. Aby nepřišlo něco ‘neradostného’. Mno, platí zde to co jinde – že když tomu silně věříme (aniž bychom si toho třeba i byli vědomí), tak to tvoříme. A pak dostaneme důkaz. Fyzická realita je hřiště, které podléhá jemnějším sférám. To znamená, že prvně se to vytvoří na nehmotné úrovni (prostřednictvím myšlenky) a pak se to projeví ve hmotném světě.

Ruku v ruce to jde s přesvědčením, že abychom rostli a dosáhli poznání, je třeba zažít nějakou bolest. Jak je libo – pokud vám to funguje, nikdo vás za to nesoudí. Bolest ale není nezbytná. Prostě na ni jen nejlíp slyšíme. Když stokrát řeknete malému dítěti, aby nesahalo na hrnec s vařící vodou, má to mnohem menší účinek, než když se dítě popálí a zapamatuje si to na základě vlastní zkušenosti. Nicméně, každý používáme prostředky, které jsou nejlépe uzpůsobené pro naši cestu.

A teď přihodím slovo do pranice. Mnoho lidí mluví o karmě. O zákonu příčiny a důsledku. Nějakým způsobem to asi vnímáme všichni – ať už proto, že jsme to dostali do vínku, nebo proto, že nás to někdo naučil. Máme taky možnost pozorovat, že akce opravdu vyvolá reakci. Závěrečná myšlenka: ani karma není neměnná. Je to zrcadlení našeho přesvědčení, že musí být něco za něco. To my jsme tvůrce a stejně jako jsme to stvořili, to můžeme i rozpustit.

Život může být lehký, radostný a nádherný – a ani přitom není potřeba prožívat bolest. Jakmile v sobě rozpustíme i tento program (přesvědčení, že bolest musíme zažívat nebo způsobovat), prokážeme velkou službu nejen sobě, ale i celku.

Co říci závěrem? Děkuji za přečtení a děkuji, že jsi tou úžasnou bytostí.

Jedeme v tom všichni spolu.

The post 12 lží, kterým věříme appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Pokud bychom věřili učebnicím historie, dalo by se říct, že lovení zvířat patří k lidské rase od samého počátku. Oficiální verze historie naší lidské rodiny totiž většinou nebere v potaz období starší než asi 6000 let, kdy údajně vše započalo v Sumeru. Od té doby jsme se naučili obdělávat půdu a řadu dalších věcí, které nám měly zpohodlnit život. O civilizacích, které tu pobývaly dříve, se ale zatím tolik neví a nemluví, a tudíž není lehké vytvořit si jasný obraz o tom, zda to tu v souvislosti s “přirozeností lovu” někdy mohlo vypadat jinak.

Říkáme, že lovení je v přírodě zcela běžné, ale při tomto tvrzení už nebereme v potaz, jakou roli mělo na vývoj jednotlivých živočišných druhů také kolektivní vědomí lidstva. Když se podíváme do těchto posledních “oficiálních” 6000 let, nenajdeme jediný den bez ozbrojeného konfliktu. Co asi proudí do nefyzických částí reality, když v té fyzické je většina lidí ve stavu boje o přežití, potřeby se chránit před vnějším světem a touhy po moci nad ostatními? Jaký to asi má vliv na ostatní život? … ano, jsme spolutvůrci reality mnohem větším dílem, než si často uvědomujeme.

Byl jsem upozorněn na obsah přednášky Michaely Fialové na Mendelově univerzite v Brně s podtitulem:
Lov – nástroj ochrany ohrožených druhů zvířat
Lov – nezbytná součást hospodaření s přírodními zdroji
Lov – společenská událost
Lov – zdroj kvalitních potravin pro člověka
Lov – součást rodinného života

…a jelikož jde o záležitost, která vyvolává spoustu rozporuplných názorů a jelikož bydlím s myslivcem a jelikož jsem součástí tohoto světa, mám k tomu co říct. Pojďme se na to podívat v kontextu “většího obrázku”. Podám to tak jednoduše a srozumitelně jak to jen půjde, ale je třeba vzít v potaz spoustu dílků skládačky.

Pro ty z vás, kteří Michaelu neznají – je to nájemná lovkyně, která jezdí mj. do Afriky a na zakázku střílí zvířata na přání zadavatelů. Možná jste slyšeli i o jiné takovéto lovkyni jménem Kendall Jones, která má svůj pořad v TV, kanál na Youtube a také vyvolává rozporuplné reakce.

Jak vidíte, padají zde konkrétní jména což většinou nemám ve zvyku (my lidé máme v takových případech tendenci víc řešit konkrétní osobu, než o co ve skutečnosti jde) – proto dřív než se unáhlíte ve svých závěrech, dočtěte to prosím do konce.

Michaela uvádí pozitiva lovu:

• lovení určitých druhů zvířat pomáhá chránit jiné druhy
• lov má pozitivní dopad na zemědělství
• maso z volně žijících zvířat je zdravější než maso ze supermarketu
• většinu masa které získají z ulovených zvířat, rozdávají místním
• lov je jejím smyslem života už od malička

Co je této dívce ale vytýkáno ze všech stran, je způsob jakým se prezentuje. Nechá se fotit s mrtvými zvířaty a má přitom úsměv od ucha k uchu, nebo se u toho líbá se svým (asi) přítelem a tyto fotky následně umisťuje na svoji Facebookovou stránku. Něco obdobného dělá i Kendall Jones.

Konzumace masa a zdraví planety

Pokud se o stravu zajímáte v širším kontextu, jistě jste obeznámení s tím, jak negativní dopad má celosvětová konzumace masa na zdraví planety. Abychom uspokojovali navyšující se poptávku po mase a mohli vykrmovat zvířata, která pak ve formě úhledných balíčků masa končí na pultech regálů, musíme každý rok zvětšovat plochu, ze které mohou být krmena. Proto každý den kácíme obrovské plochy lesů a pralesů, abychom tam mohli pěstovat obiloviny či sóju určené pro výkrm, příp. plantáže palem pro získávání palmového oleje. U nás se něco obdobného děje s řepkou.

Dochází tím ke ztrátě rozmanitosti živočišných i rostlinných druhů, úbytku rostlin a stromů, které nám produkují kyslík a také ke geologickým změnám. Řeky totiž pak bez stromů a jejich kořenů nemají zpevněné břehy, vylévají se, a to má opět negativní dopad na živočišné druhy žijící v daných oblastech. A nejen tam, samozřejmě – nezapomeňme, že jsme propojení víc, než oko může vidět.

Je také zřejmé, že maso z ulovených zvířat by samo o sobě nepokrylo dnešní poptávku. Jinak ale můžeme celkem spolehlivě předpokládat, že je zdravější než to ze supermarketů, které je většinou napuštěné vodou (pro větší objem) a vylepšené (nejen) antibiotiky. A to ani nezmiňuju otřesné životní podmínky zvířat ve velkochovech… Z druhé strany ovšem nelze odhadnout, co může mít lovení různých (zvlášť těch ohrožených) druhů na svědomí a jak skrz cestičky života může změnit celou řadu dalších věcí, které teď neumíme domyslet.

Ekonomický aspekt

K nalezení jsou také informace, že kontrolovaný lov má pozitivní dopady na ekonomiku dotyčných států. Především proto, že soukromí vlastníci na své půdě chovají tato lovná zvířata a lovci, kteří pak platí aby je mohli lovit, vlastně podporují ekonomiku dané země. Nehledě na to, že různá safari pak také přitahují více turistů. Takže tím, že jsou místní lidé finančně motivováni takováto zvířata chovat, pomáhají udržovat jejich populaci účinněji, než kdyby jen nezaujatě nechali lovce pytlačit.

Samozřejmě už je na diskuzi, jestli by chov zvířat neměl být spíš otázkou morálky a vědomí sounáležitosti, než vidinou zisku. Pokud to ale napomůže k zachování rovnováhy a rozmanitosti, OK. Další otázkou pak je, nakolik morální je chovat zvířata pouze za účelem jejich odstřelu a lovecké zábavy – tím se to dostává na podobnou úroveň, jako velkochovy.

Pokud se ale na celou věc podíváme z ještě vyšší perspektivy, je zajímavé zvážit, co vlastně představuje finanční systém a kdo tahá za jeho nitky. Nakolik je stávající finanční systém “spravedlivý” a ku prospěchu celku. Vzhledem k tomu, že jsou všechny státy světa zadlužené až po uši a že centrální bankovní systém je de facto soukromou institucí, tu ovšem pár věcí “nehraje”. Toto téma ovšem poněkud přesahuje rámec tohoto článku, a tak bych to nechal na jindy…

Myslivost u nás

Vzhledem k tomu, že bydlím s myslivcem, můžu podat ještě nějaké další informace ohledně situace u nás. Podám to tak, jak tomu rozumím, tak mě v případě nesrovnalostí opravte/doplňte.

Kdo by to byl řek, zase jsou v tom zapletené lidské zákony.

Zvířata žijící na území nějakého státu jsou brána jako majetek tohoto státu, ale zodpovědnost za ni mají myslivci. Pokud určitý druh zvířete nemá přirozeného predátora (např. medvěda) a napáchá škody zemědělcům, myslivci jim musejí zaplatit vzniklou škodu. Pokud ale někdo chce zvíře odstřelit, musí nejdřív získat povolení na odstřel, protože jen tak lovit majetek státu je nelegální.

Zvířata se samozřejmě nejprve spočítají v jednotlivých oblastech, počty se oznámí a následně se (ne)vydávají povolení k odstřelu. Pokud jsou ale v nějakém regionu např. přemnožená prasata a dělají škody zemědělcům, povolení k odstřelu dvou prasat toho příliš nezachrání, jak říkají myslivci.

Jiný příklad: bylo mi řečeno, že ve slovenských Nízkých Tatrách jsou přemnožení medvědi. Ti se potulují po okolí, páchají různé škody a nezřídka se stane, že zavítají i do místních ghett, kde odnášejí malé děti a pak se na nich nakrmí. Ne, toto opravdu není vtip a místní lidé zuří a chtějí tyto medvědy odstřelovat. Jenže medvěd je chráněné zvíře, tudíž ho odstřelovat nelze. I přesto se ale každý rok na Slovensku vydávají výjimky na odstřel určitého množství medvědů pod záminkou regulačního/ochranného lovu. Na místě je také podotknout, že informace o škodách způsobených medvědy nejsou vždy podložené a proto vůči těmto regulačním lovům ochranáři často podávají žaloby. Vzhledem k pravidlům se také většinou povede zabít mnohem méně medvědů, než na kolik je vydáno povolení.

Perspektiva vyššího vědomí

I přesto, že lidé jako Michaela Fialová nebo Kendall Jones argumentují, že jejich činnost je pro dobro celku, ze způsobu jejich prezentace je zřejmé, že jde i o jiné věci. Možná mají potřebu dokazovat si svou sílu? Možná nebyly vychovávány v láskyplném prostředí? Možná nerozumí podkladové vrstvě, díky které jsme všichni stvořeni? Možná je to jen jejich ego, které odmítá připustit, že by se mohlo mýlit?

Ať tak či onak, doporučuju nevytvářet další předsudky, ani násilí. Každý z nás je na různém stupni poznání a tím, že budeme odsuzovat ty kteří jsou jinde než my, prospějeme maximálně tak svému egu.  Na internetu najdeme spoustu nadávek a nenávistných komentářů ze strany zastánců i odpůrců (nejen) těchto lovkyň. Často bez jakékoli snahy o vzájemné porozumění, nebo snahy přehodnotit svůj vlastní názor a najít konstruktivní řešení. Je fakt, že takovéto drama na jednu stranu není nezbytné, ale na druhou stranu pomůže na celou záležitost upozornit.

Existuje spousta věcí, které může Michela, Kendall i kdokoli z nás dělat pro skutečnou podporu celku:

• stát se vědomým spotřebitelem a nekupovat nic, co podporuje odlesňování, ničení oceánů, ničení biodiverzity a co nutí lidi a děti pracovat v nelidských podmínkách (=používejte své peníze jako volební prostředek)
• omezit nebo úplně vypustit konzumaci masa a mléčných výrobků z velkochovů
• podporovat lokální zemědělství
• jednat z lásky a ne ze strachu
• rozšiřovat prospěšné informace
• rozšiřovat své vlastní Vědomí a porozumění
• sázet stromy
• a spousta dalších…

Honit si ego a vymlouvat se na dobro celku je zkrátka jen další hra mysli. Možná není vždy lehké se dostat nad svůj vlastní fyzický aspekt, ale prozření, které následuje, je jedním z hlavních důvodů proč tu všichni jsme. Oddělenost je jen iluze.

Mohl bych tu argumentovat dál tím, jak NEjsme fyziologicky uzpůsobení na lov, ani na konzumaci masa, ale to už jsou jen další slovíčka, záminky pro hádky atd, takže se do toho pouštět nebudu.

Nemůžeme přímo změnit nic vnějšího, ale můžeme změnit sebe uvnitř. Změní se pak vše co děláme a právě tím pak změníme svět. Být ortodoxním veganem a nadávat všem masojedlíkům je stejně povrchní a neprozřetelné jako být masojedlíkem a vysmívat se veganům s argumentem, že jsme páni tvorstva a bez masa bychom byli hloupí a nepřežili.

Nejsme hloupí kvůli tomu co jíme, ale kvůli tomu, jaká přesvědčení kolem toho vytváříme.

Všichni jsme napojení na stejný Zdroj. A můžeme se ho snažit sebevíc ututlat a najít uspokojení ve hmotném světě, ale tohoto spojení se nikdy nezbavíme. A dřív nebo později ho znova všichni plně pochopíme.

Než to zakončím, mám pro vás nevšední představu: svět, kde všichni žijí vedle sebe harmonicky. Kde můžete jít do lesa, strávit tam celou noc a beze strachu interagovat s jakýmkoli zvířetem. Naplno cítit vzájemné propojení. Kde vás ani ten komár neštípne. Kde rostliny, zvířata i lidé, jsou na stejné úrovni. To ostatně jsme tak jako tak – to jen my lidi tohle většinou neradi slyšíme, protože si rádi myslíme, že jsme nadřazená forma. Jak byste se cítili, kdybyste o svém kamarádovi říkali, že se o něj staráte jen proto, abyste ho mohli zabít a sníst? Nebo si z jeho kůže udělat kabát? Nebo si jeho hlavu pověsit na zeď?

Velký podíl má na tom všem i způsob jakým jsme “naprogramováni” – vemte si, s jakou samozřejmostí zabíjíme každý den v gigantických počtech prasata, krávy a drůběž, ale když se doslechneme o násilných rituálech některých skupin nebo o tom, že někdo jí psy, začneme horlivě poučovat o nehumánnosti takového aktu. Zapomínáme přitom, že nejúčinnější je začít od sebe. Dokonce i Kendall má psa, na kterého by asi nedala dopustit.

Raději než mentalitu typu “kdo je víc a kdo vládne komu”, pojďme spíš vybudovat kulturu porozumění a vzájemné podpory. My lidi před sebou máme ještě kus cesty.

Zdroje

Na závěr přihodím info o činnosti organizace PROJEKT GREEN LIFE – OS Prales dětem:

INICIATIVA PROTI PROPAGACI ZABÍJENÍ ZVÍŘAT KVŮLI LIDSKÉMU POTĚŠENÍ A PRO LÁSKU A RESPEKT K VŠEM ŽIVÝM BYTOSTEM
https://www.facebook.com/events/1076519982364105/

Další zdroje:

Facebooková stránka Michaely Fialové
https://www.facebook.com/pages/Michaelkas-hunting/1435450223341188

http://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/Myslivost/2014/Leden—2014/Zachrana-ohrozenych-druhu-africke-zvere-jejich-lov

http://euro.e15.cz/archiv/lov-je-klicem-k-zachrane-1008146

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/309181-zabijak-v-sukni-mlada-ceska-provokuje-snimky-s-ulovenou-zveri/

http://www.litomericko.severoceskydenik.cz/aktuality/bojuji-proti-brutalni-nevzdelanosti-rika-lovkyne-michaela-fialova.html

http://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/62765/ceska-sexy-lovkyne-vyvolala-bouri-odporu-kvuli-strileni-zvirat-v-africe.html

Video v angličtině – A Response To Kendall Jones – The Truth About Hunting

The post Lov zvířat, ochrana a ego appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Publikováno 6. 6. 2014
Aktualizace 30. 3. 2015

V rámci jasné komunikace přejdu rovnou k věci. Hlavním záměrem tohohle webu je podpořit právě probíhající změny na Zemi ( ZeMěZměny … ? ) a posunout nás blíž k ideálnímu světu, kde jsou prostě všichni – v pohodě. Ne proto, že jim to někdo vnucuje, ale proto, že je mír uvnitř jich samých. Pochopení principu JednoTy a jeho uplatnění v každodenním životě. Jsme Tvůrci.

Byli jsme vystavení několika tisícům let zkresleného vnímání reality. Důsledky tohoto “uměle vloženého Matrixu” můžeme pozorovat všude v naší kultuře. Kromě ničení sebe i planety, je to kupříkladu posedlost materiálním světem a všeho co s tím v této době souvisí, místo propojenosti s Celkem a vědomí sounáležitosti. Často ale nevidíme původ peněz a co vše se s nimi děje a jak to nepříznivě ovlivňuje život každého z nás.

A že to není ku prospěchu Celku.

A tedy ani nás.

A ani Gaii – Země. ZeMě. Jsme Z Ní. Jak Ti to Zní?

Tato umělá bublina přesvědčení o oddělenosti je ale čím dál slabší a čím více ukotvíme energii rovnováhy uvnitř nás samých, tím dřív splaskne úplně.

To co se právě odehrává ve vnějším i vnitřním světě dává najevo, že stejným směrem už nelze jít a je třeba se podívat na všechny “podkladové vrstvy”. A na jejich základě potom jednat v souznění se Životem, protože i my jsme Život.

Ano, obnáší to určitý kus práce a zdaleka ne vždy přitom budeme ve své “komfortní zóně”. Ve finále ovšem pocítíme něco, co jsme do té doby cítit nemohli – právě proto, že jsme to blokovali na jedné z “podkladových vrstev”.

“Pravda tě sice osvobodí, ale nejdřív tě pěkně nakrkne.”
~Gloria Steinem

Ačkoli je to globální proces, probíhá na individuální úrovni.

Takový ideální svět není utopií v tom vzdáleném slova smyslu, jak to známe z knih a filmů. Je vědomým posunem, nazvěme to třeba – na další stupeň evoluce. Jsme tu všichni z významnějších důvodů, než se na první pohled zdá.

I když nebudeme úplně chtít, budeme také konfrontování s tím co je disharmonizující, jak na globální, tak na individuální úrovni. A to do té doby, než posuneme své Vědomí do stavu, kde již nepotřebujeme takovou zkušenost. Celý tento proces má několik součástí a některé lze převést do slov.

Obnovení vlastní síly a zodpovědnosti

Často nám někdo tvrdí, že nejsme dost dobří, nebo že na jednom člověku nezáleží. Že jeden člověk nic neovlivní. To je energie, která náleží starému myšlení. Myšlení, které tvrdí, že jsme oddělení nejen od sebe navzájem, ale i od zvířat, rostlin, nebo této planety.

Když se podíváme nejen na moderní vědy – např. na kvantovou fyziku, kde se protínají výsledky pozorování s některými duchovními poznatky – ale především sami do sebe, tak zjistíme, že oddělenost je opravdu jen iluze. Že na určitých úrovních – lidským zrakem neviditelných – jsme se nikdy zcela neoddělili. Jsme tedy ovlivňováni nejen vším, co se děje tady na Zemi, ale vším, co se děje všude ve Vesmíru.

Zvu Vás k podrobnému průzkumu nejen tohoto webu, ale především vlastního nitra. Detailněji naši propojenost ale rozeberu jindy.

Svou sílu dáváme pryč vždy, když smýšlíme stylem, že jsme oběti. Oběti čehokoli – šikany, rasismu, vlády zkorumpovaných politiků, pracovních či jiných termínů nebo vůbec finančního systému.

Způsob, jakým smýšlíme o sobě a o světě, je způsob, kterým to či ono stále podporujeme. Když si myslíme, že jsme oběti, budeme dále tvořit stejnou energii, která nás nepustí dál. Budeme dále vidět věci, které nám to budou potvrzovat.

Po čas našeho pobytu na Zemi s námi byla sdílena nejedna moudrost o zákonitostech tvoření reality. Nejen v různě starých textech (které ovšem od doby svého vzniku mohly projít rukama s vícerými záměry či být pozměněny různými okolnostmi), ale i v moderním pojetí (se stejnými možnostmi úprav).

Z těch populárnějších se tomu okrajově věnují např. film a kniha The Secret nebo What The *BLEEP* Do We Know? A z těch, které na popularitě nabývají, jsou to poznatky kvantových fyziků s “otevřenou myslí”. Toto vše jsou ale pořád jen vnější informační zdroje. Ten nejpodstatnější máme každý uvnitř sebe.

Znovunalezení se

K nám samým nás přitom dovedou různé věci – jako třeba odhalení pravé příčiny našich vzorců chování. Naše celé životy se skládají z příběhů. Tzv. hezkých a tzv. nehezkých, jak to vidí lidská mysl. Tyto naše příběhy, individuální i globální, mají své příčiny a jakmile je pochopíme, máme možnost je přetvořit.

Tudíž tzv. nehezkého příběhu se nezbavíme tak, že ho zaplácneme jiným, “hezčím”. Všechno je tu pro nás, abychom z toho čerpali zkušenosti a díky tomu pak rostli. Řešením je podívat se pod povrch, kde ten první příběh vznikl a rozpustit jeho příčinu.

Pokud se máme dostat tam, kam “chceme”, je třeba pochopit, kdo je ten, kdo “chce” a proč “chce”. A to vyžaduje určité úsilí. Nemůžeme čekat, že za nás někdo odvede naši práci, ať už by to měl být nějaký spasitel, náhlý “zázrak”, nebo třeba mimozemšťani. Mimochodem, kdo jsme my?

Tím netvrdím, že se žádná taková Událost nemůže stát – koneckonců, asi všichni jsme si mnohokrát potvrdili, že je potřeba mít otevřenou mysl. Předpokládejme ovšem, že momentálně na něco takového jako lidstvo nejsme připravení, proto je potřeba provést určitou práci nejdřív na povrchu Země.

A kvůli čemu např. bychom na to nemohli být připravení? Kvůli našim různorodým přesvědčením a všemu co mohou způsobit, když na jejich základě budeme jednat.

Proto, pokud by se nějaká taková Událost stala v nevhodný moment, mohla by napáchat více škody, než užitku. A proto to také všechno probíhá především uvnitř nás.

O našich přesvědčeních bychom tedy skoro mohli říct, že jsou to takové malé implantáty. Nebo přímo několik vrstev implantátů, které výrazně ovlivňují náš život a naši zkušenost jako Vědomí v těle člověka. My sami udáváme, kterých z nich se chceme zbavit a které si ještě z nějakého důvodu ponecháme. Představují příležitost k růstu a až přestanou sloužit zkušenosti co spoluvytvářejí, budeme vedeni k tomu se jich zbavit.

A co je ten další evoluční stupeň?

Vzít naplno veškerou svou sílu a zodpovědnost zpět do svých rukou není snadný krok, obzvlášť když v určitých vzorcích operujeme celý život. Co víc, probudit se k tomu všemu, co se na planetě děje a dělo a s jakým záměrem, může být zpočátku také frustrující, protože jsme v tom namočení snad všichni. Ale v poznání je osvobození.

Osvobození, které vychází z uvědomění, že jsme nejen bytosti se svobodnou vůlí, ale že jak smýšlíme a konáme vůči ostatním, je stejné, jako jednání a smýšlení vůči sobě samému a že jsme spolutvůrci Všeho.

Tak proč ubližovat sám sobě?

Vstup na neprobádané území

Základem našeho dalšího evolučního stupně je tedy Vědomí Jednoty – nebo také Jedno-Ty — nebo také JednoDuchosti. JednoDuše.

Jakákoli slova použijeme, princip je stejný – spočívá ve vzájemné kooperaci ve prospěch celku.

Tedy ne jen ve prospěch jedince nebo skupiny, “strany”, ani na ničí úkor. Ano, spousta Srdcí sice ještě stále opakuje tyto staré “programy”, stávají se ale čím dál nepohodlnějšími a i ti, kteří “tahají za nitky” zpoza scény, Nezvládnou udržet nastupující rovnováhu. Jsme tu všichni, abychom společně transformovali svou životní zkušenost i pobyt na této krásné planetě.

Pokud se budete cítit nepohodlně, je to možná příznakem čištění. Je třeba pochopit větší obraz a prosvětlit všechny části sebe samých – jak těch pozitivních, tak těch negativních.

Zpochybnit všechno co nás kdy kdo naučil, najít odpovědi sám v sobě a hlavně sJednotit veškerou dualitu. Tedy najít rovnováhu mezi veškerými protiklady. Znovuobjevit neutralitu. Vyrovnat mužský a ženský princip. Aktivní a pasivní složku. Obnovit živlovou rovnováhu. Sjednotit ego a duši a rozpustit archaické vzorce chování, které už nejsou potřeba.

To neznamená ztratit individualitu a přejít do nějaké nové formy hromadné manipulace. Znamená to probudit svůj veškerý potenciál a naplno vstoupit do své role, jako Vědomá bytost.

Vnímáš ten úžas z téhle krásné planety – vesmírné lodi – se kterou brouzdáme napříč galaxií?

Jsme podporováni a obklopení láskou mnohem víc, než dokážeme našimi smysly vnímat.

Zdravím Tě!

The post Mise JednoDuchosti appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Ať už něco plánujeme, stanovujeme si cíle, nebo jinak tvoříme očekávání ohledně budoucích situací, vymezujeme paprsek možností, které chceme a nechceme zažít. Podle cíle začneme některé možnosti vnímat jako ideální a jiné zase jako naprosto nepřijatelné. To k cílům a očekáváním patří, logicky.

Jde ale naše chtění opravdu zevnitř nás?

Je vhodné mít jasno v tom, jaká je naše skutečná motivace a z jakého prostoru svou realitu tvoříme.

Je totiž rozdíl když tvoříme z prostoru Rozumu oproti tomu, když tvoříme ze Srdce. Jaký je mezi tím rozdíl? Rozumem postupujeme zvnějšku dovnitř, ale Srdcem postupujeme zevnitř ven.

V této formě je pro nás důležité vyvažovat a rozpouštět protichůdné síly a obsáhnout je jako Jedno. Jedině pak máme svobodu se pohybovat po celém spektru možností.

Takovéto protichůdné síly a jejich cíle a motivace existují v různých měřítkách. Proto můžeme vnímat tolik rozporů – nejen na úrovni států, skupin, nebo dvojic ale i uvnitř nás samých.

Jsme naučení na jedno či druhé, ale už ne na to co je dostupné, když jsme “nad” tím.

Evidentně nejsme zatím zvyklí na takovou paletu barev. Je to jako bychom celý život malovali jen dvěma barvami a najednou dostali celou sadu dalších – nejen pestrých barev, ale i jejich rozličných odstínů. Ne vždy je snadné povolit uzdu a být opět tím svět-objevujícím dítětem. Tahle realita totiž umí být velice poutavá…

Skutečně svobodně tvořit znamená nepřipoutávat se k tomu, co očekáváme. Svobodně tvořit znamená umět přijímat co přijde a přijímat to jako dar. Dar, který se nám prezentuje z nějakého důvodu – ať už jako důsledek našeho předchozího plánu, nebo jako nápověda, abychom něco ve svém životě přehodnotili. Zpravidla na základě něčeho, co jsme v sobě pohřbili a tlačilo nás to – ať už jsme si to uvědomovali nebo ne.

V rámci naší situace nelze vědět, co přijde. Nejen kvůli tomu, že momentálně zdaleka nevyužíváme veškerý svůj potenciál, ale také kvůli faktoru svobodné vůle.

To, co dnes vidíme nějak, můžeme zítra vidět úplně jinak.
Co kritizujeme dnes, může zítra být to nejlepší co nás mohlo potkat.

Nenechávejme se chytit v síti očekávání toho, které věci by se jak měly odehrávat.

Nejsme rigidní… jsme život. A život je neustále v pohybu.

Ano, má smysl vymezit si směr – ale když přitom nejsme na své cestě ve stavu otevřenosti, tak vše, co následně nezapadne do našeho očekávání, nám způsobí škálu pocitů – od zklamání až po utrpení.

Proč? Protože se zhmotní něco, co jsme v sobě uzavřeli a potlačili – čili něco z čeho máme strach, na co máme vztek, na co se nechceme podívat (byť nevědomky) atd…. zkrátka to, čemu uvnitř sebe klademe odpor.

Zhmotní se to, vůči čemu nejsme otevření.
A zhmotní se to proto, abychom si na to mohli posvítit.

Zdá se to možná jako paradox, ale má to jednoduchou logiku. Když něčemu klademe odpor, tak tomu dáváme energii, přiživujeme to a tím to také zhmotňujeme – v osobní i v kolektivní zkušenosti.

Naopak ale, když jsme otevření i tomu, co zažít nechceme – a tudíž nic nezadržujeme a necháme to odplout – znamená to, že to pro nás nemá žádný potenciál pro růst – a proto to nestvoříme. Jednoduše to k našemu růstu není vyžadováno.

Taky bychom neměli zapomenout, že nezřídka chceme řešení, ale nevidíme ho, protože mu nejsme otevření a protože je jiné, než naše očekávání.

Vidíte? Umíme být tak připoutaní k představě o průběhu či výsledku, že vůbec nevidíme ty ostatní barvité možnosti, které nám život přináší. Můžete to nazvat třeba selektivní vnímání.

Otevřít se všemu ale neznamená souhlasit se vším, nebo to podporovat.

Otevřít se znamená přestat klást vnitřní odpor a skutečně porozumět tomu, proč ten odpor vůbec kladu.

Znamená to vnímat, co to přináší pro mě i pro celek v širším kontextu uvědomění a růstu. Znamená to být pozorovatelem ve svém vlastním životním filmu a přestat být automatem. A taky to znamená zbavit se definic.

Kdybychom věděli, co všechno podporujeme svým chováním a myšlením,
už nikdy bychom si nemysleli nic negativního.

Zajímavé taky je, když si jen myslíme, že jsme otevření a ve skutečnosti nejsme. Triky naší mysli.

Ať už něco potlačujeme vědomě nebo nevědomě, dříve nebo později si to najde způsob, jak na sebe upozornit. A to ze stejného důvodu jako vždy – abychom se odporu (alias závaží) mohli zbavit a dostat se zpátky do stavu přirozeného otevřeného plynutí.

Takže v kostce: každý jsme tam, kde být potřebujeme a kde to je pro nás i pro celek (růst) nejvíce prospěšné.

Univerzální.

Slova někdy nestačí – vlastní zkušenost je to, oč tu běží.

Abych se tedy vrátil k otázce z úvodu:

Plánovat nebo neplánovat?

Jsme ve formě, v níž vnímáme lineární čas a kde máme potřebu se zabezpečit.

Jsme naučení, že když se nebudeme dívat dopředu, tak nebudeme v životě úspěšní. Jsme naučení, že musíme bojovat o své vlastní přežití, protože svět je prý nepřátelský a prý přežijí jen ti nejsilnější. Jsme naučení, že je nedostatek, a proto musíme shromažďovat a udržovat majetky a bojovat o ně.

Tím ovlivňujeme svět kolem nás a spoluvytváříme tento nedostatek v hmotné realitě. I když logicky – pokud tomu na nějaké úrovni klademe odpor, tak se toho asi chceme zbavit.

Když ale to, čeho se chceme zbavit přeorientujeme tak, aby se to odstranilo NE jen z toho co vnímáme jako sebe, ale hlavně z CELKU, dostaneme extra body!

Pokud v našich životech dochází ke konfrontacím, je to přesně to, co na sebe tak usilovně upozorňuje, abychom vyřešili.

Už ne “bojuj nebo uteč”, ale “zastav se a vyřeš to”.

Proto jsme se naučili plánovat a přemýšlet dopředu. Abychom své prostředí přetvořili podle našich představ. Abychom se zabezpečili, a to ideálně do budoucna. Pokud to ale děláme ze strachu o přežití, ovlivňuje nás to následně podstatně jinak, než když jsou naše záměry tvořivé a naší motivací je láska.

To co můžeme v současnosti většinou vidět kolem sebe je to, že postupujeme zvnějšku dovnitř. A že se pak uvnitř snažíme o tyto vnější věci opřít své pocity štěstí, bezpečí atd. Vnější okolnosti se ale mohou velice rychle změnit a my s tím nic nenaděláme. Tudíž pokud je to nutné pro upevnění vnitřních pocitů, o tyto vnější okolnosti přijdeme, abychom poznali, že zvenku se to netvoří.

Pokud to není v souladu se směrem zevnitř ven, dřív nebo později narazíme – nebo pocítíme, že “tudy voda neteče”.

Z druhé strany

Mohlo by to ale být i tak, že každý moment je o nás postaráno?

Že to co jsme se naučili o světě a nedostatku (času, peněz, zdrojů,…), vlastně tímto spolutvoříme a to zase zpětně naše přesvědčení ještě více utvrzuje?

Že tahle planeta nabízí přebytek pro všechny a čerpat z toho je bytostným právem všech, ne jen někoho?

Že na náš životní film se nemáme jen dívat, ale můžeme ho i měnit?

Jsme mnohem mocnější, než nás učili.

Když pomineme, že svět je náš vlastní výtvor a je odrazem toho co máme uvnitř sebe, máme svobodnou vůli dělat plány, stejně jako je dělat nemusíme.

Můžeme věřit tomu, že plánování a změna vnějšího prostředí nás udělají šťastnějšími, ale pokud tomu tak je, bude to nejspíš “jen” vnější reprezentace vnitřního procesu.

Dokonalost můžeme vnímat a vytvářet Tady a Teď.

Potřeba plánovat vychází z potřeby ovládat vnější okolnosti. Ty ale stejně nikdy zcela pod kontrolou mít nemůžeme. Největším mistrovstvím je ovládání sebe.

Navíc, když něco “chceme” či “potřebujeme”, podvědomě tím tvoříme realitu, ve které to nemáme (proto to “chceme”, že) … místo abychom se s tím prostě sladili a zjistili, že už je to Tady a Teď.

Chvilku to zabere naučit se malovat s tolika barvami.

Děláme skvělou práci, když prosvětlujeme takovéto neprozkoumané části sebe samých.
Je to práce, ze které mohou čerpat všichni – nejen ti, kteří přímo prochází stejnou zkušeností.
Jsme propojení mnoha tvořivými způsoby…

Cítíte to jinak? Dejte vědět dole v komentářích

P. S. Tento článek vzniknul neplánovaně.

The post Svoboda ne-plánování a ne-očekávání appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Myslím, že tentokrát není třeba zbytečné omáčky, protože vše podstatné je řečeno ve videu. Jistě, máme spoustu krásných a uvědomělých lidí i tady v ČR, jen mě osobně zaujalo, jak srozumitelně tato slečna dokáže vysvětlit některá kontroverzní témata, proto jsem se ujal překladu. Krom toho – kdo hledá, ten najde, takže našince buď naleznete jinde na netu, nebo některé i časem tady.

Upozorňuju, že slečna se s tím nemaže, tj. má ústa vskutku prořízlá. Každopádně myslím, že právě jazyk který používá je blízký “běžnému člověku”. Ne že by něco jako “běžný člověk” existovalo, ale momentálně ještě asi všichni máme představu, co to zhruba znamená

Možná, že tento Buddhův citát teď bude dávat o něco větší smysl:

Úvodní obrázek
http://www.jpl.nasa.gov/news/news.php?release=2012-311

Původní video
https://www.youtube.com/watch?v=aCg__fc5Ykw

The post Jednoduše – jsi Bůh appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Zní to docela jednduše, není-liž pravda? Změnit sebe a tím změnit svět. Lze se na to dívat jak čistě z pocitového hlediska, tak z hlediska vědy.

Svět, který prožíváme jako fyzickou realitu, je jen malým střípkem elektromagnetického spektra. Víme tedy, že mimo našich základních pět smyslů probíhá pestré množství procesů, které jsou mimo rozsah našeho “základního vybavení”. Některé přístroje, které jsou momentálně “běžně dostupné”, nám umožňují na tyto procesy nahlédnout, ale pokud budeme otevření i dalším rozměrům této informace, je zřejmé, že i věda má před sebou ještě spoustu věcí k objevení.

Tak či onak víme, že nejen Slunce a planety mají své elektromagnetické pole, ale má ho i každá bytost. Toto pole je výsledkem nejen fyzického projevu, ale také toho emočního a mentálního. Elektromagnetická pole spolu interagují instantně i způsobem, který pojmenováváme jako “velká vzdálenost”, v naší tak známé materiální úrovni.

Tudíž když sami začneme “být tou změnou, kterou chceme vidět vě světě”, začne to z nás doslova zářit na všechny strany. A ať už vědomě nebo podvědomě, to co z nás svítí zachytí a dekóduje každý mozek.

Život na této planetě je leckdy zdrojem intenzivních zkušeností a v tomto čase, kdy jsou nám prezentovány různé spouštěče strachu, není vždy lehké se soustředit na to co chceme tvořit. Říct, že “dostáváme přesně lekce, které potřebujeme”, může z určitého pohledu znít jako alibismus, ale když se na to podíváte důkladně, zjistíte, že vše má svůj důvod. Princip nezúčastněnosti není to stejné jako pasivita. Pokud s něčím co se děje nesouhlasíte a konáte podle toho, ujistěte se prosím, že vaše jednání opravdu není jen zamaskovanou podporou toho, co ze své reality chcete dostat pryč.

Jedna z lekcí, která je v tomto procesu nevyhnutelná, je uvědomění, že nemusíme nikoho o ničem přesvědčovat, ani ho nutit aby změnil(a) svůj život. Každý z nás je na své cestě a ti, kteří se rozhodnout změnit způsob, jakým prožívají realitu, k sobě najdou cestu. Bez výjimky. Někteří tomu říkají “zákon přitažlivosti” (law of attraction), naši předkové by řekli “vrána k vráně sedá” a když chcete znít opravdu chytře, můžete říct, že to je interakce elektromagnetických polí

Mějte se skvěle!

The post Vezměte život zpět do svých rukou appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Čas má zajímavou vlastnost – totiž když mu dáváme přespříliš velkou moc, úplně se můžeme zamotat v jeho pavučinkách.

Jedna věc je zaopatřování našich vlastních potřeb, ale takové ty “virtuální” věci opřené o různé časy, nás často straší jen uvnitř hlavy a zevnitř se projevují ven. Na co často zapomínáme, tak že i kalendářní systémy jsou umělé a že ten gregoriánský, který momentálně používá většina planety, je tady poměrně krátkou dobu.

V té souvislosti je zajímavé se bavit o tom, že některé kalendáře a některá čísla nejsou harmonická a jiné naopak ano. Obohacující je i náhled z hlediska logiky a historie – např. kalendářní rok Mayů měl 13 měsíců a tak nějak více byl sladěný s přírodními rytmy a měl nejednu další vlastnost. Dnes se ovšem nebudeme bavit o kalendářích.

Dnes tu máme čtvrthodinové video o tom, že čas neexistuje.

Matt Kahn zde srozumitelně vysvětluje toto, i jak se to projevuje v našem vnímání.

České titulky nejsou vždy slovo od slova přeložená stejně jak Matt mluví, ale to je v důsledku snahy zachovat jejich smysl.

Nahlížet z pohledu nižší dimenze do té vyšší je vždycky trochu problematické. 2D chlapík si těžko představí 3D svět, pokud nemá přímou zkušenost … a proto je z pohledu 3D zprvu náročné si představit 4. a vyšší dimenzi. Každopádně jsme tolik mnohem víc, než jen náš fyzický projev!

Na závěr jen dodám – nevěřte ničemu. Nevěřte chlapíkovi ve videu a nevěřte ani mě. To neznamená, že se před tím máte uzavřít, spíš naopak. Ve finále ovšem všechny odpovědi najdete uvnitř sebe.

Přeju příjemné pokoukání a upozorňuju, že pokud neradi slyšíte o vibracích a energiích, zkousněte prosím ten krátký úvod – stojí to za to.

Pokud se vám náhodou nezobrazují české titulky, použijte obdélníčkovou ikonku (Subtitles/CC) vpravo hned vedle ikonky hodin (alias Přehrát později).

Originální video bez titulků převzato odsud.

The post Čas neexistuje – lze přestat stárnout? appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Člověk nemůže dosáhnout menšího nebo většího mistrovství,
než je mistrovství nad sebou samým.
-Leonardo da Vinci

Škála emocí, které zažíváme každý den, je neoddělitelnou součástí našeho života. Jsme tvorové, kteří jsou řízení svými potřebami a pocity. A když někdo ví jak to funguje, může tím nejen snadno ovlivňovat co si budeme myslet, ale i to, jak budeme jednat.

Rozlišit, co je automatická reakce a co vědomá odpověď je přinejmenším prospěšné, a možná právě proto nás to ve škole ani v televizi neučí. Ostatně proč taky – sebevědomého člověka, který se umí kontrolovat, nelze nijak snadno předvídat, ani s ním manipulovat. Ve společnosti kde si toto každý uvědomuje, není prostor pro podvádění a klamání. Napadá vás, kdo by tím něco ztratil?

Aby to nebylo tak snadné, někdy je zádrhel v tom, že si pouze myslíme, že se ovládáme, ale přitom pod povrchem vlastně pořád jen automaticky reagujeme. Jsme holt lidi a ne vždy je lehké vidět situaci s nadhledem a jednat vědomě. Obzvlášť když jsme natolik vtažení momentálním pocitem, ať už je to zamilovanost, euforie, nadrženost, hlad, smutek, vztek, anebo třeba závist.

Naše konání vzniká jednoduše

• buď nevědomě reagujeme (máme zautomatizované vzorce chování a opakujeme je)
• nebo vědomě odpovídáme (jsme naplno v daném momentu a vidíme všechny možnosti)
• nebo je to kombinace těchto dvou

Vždy, když reagujeme, dáváme svoji sílu pryč – událost nebo člověk, na kterého reagujeme, nás ovládá.

Naproti tomu, když odpovídáme, jsme plně ve své síle a nejsme nijak vázaní na to, co se nám děje. Máme vnitřní klid, kontrolu a svobodu jednat jakkoli.

Zkuste nad tím popřemýšlet:
Máte někoho (nebo něco), kdo (nebo co) ve vás zaručeně vždycky spustí nějakou emoci, ať už pozitivní, nebo negativní?
Jste naštvaní hned, jakmile vám někdo řekne nějakou nadávku, nebo vás pomlouvá? Nebo to vidíte jako názor jiného člověka a vy sami stojíte plně ve své síle, bez potřeby dokazovat, že se ten druhý plete?
Když vaše tělo signalizuje nějakou potřebu, jdete ji hned bezmyšlenkovitě ukojit?

Dosáhnout plné kontroly nad svými myšlenkami i činy, znamená nejen sílu, ale taky zodpovědnost.

Reakce jsou naučené

Vemte si třeba média a reklamu. Ti, kteří za nimi stojí si dobře uvědomují, že jednáme na základě našich emocí. Když vám na konci večerních zpráv ukážou roztomilé zvířátko a hned pak naservírují reklamu, podvědomě si spojíte příjemný pocit s daným výrobkem. Když jste později v obchodě, sepne vám příjemný pocit a výrobek si koupíte, mnohdy bez pozastavení se nad tím.

Když přebíráme informace odněkud zvnějšku, je možné, že jen přejímáme názor někoho jiného, aniž bychom ho zpochybnili a sami uvnitř sebe se rozhodli, zda to je reálné, nebo ne.

Když bereme informace ze svého nitra, je třeba si uvědomovat, zda to náhodou zase není něco naučeného, co si opakujeme celý život nebo o čem nás někdo přesvědčil.

Buď tedy máme přejaté názory, nebo si věci sami dostatečně prozkoumáme a ujasníme, případně je to opět kombinace obojího. Nic není “horší” nebo “lepší” – jedeme v tom všichni spolu a jsme tu proto, abychom si navzájem asistovali v růstu. Co souzní s jedním člověkem, nemusí souznít s druhým. Ve finále se ale dřív nebo později všichni dobereme k tomu hlavnímu – totiž že každý máme svoje vnitřní vedení a že nemusíme přebírat nic zvnějšku. Jsme každý moment otevření všemu co přijde a jednáme intuitivně.

Jak se tedy zbavit reakcí?

Někdy chceme být v plné kontrole nad svými vlastními pocity, nebo se dokonce některých zbavit ale zapomínáme přitom na jednu základní věc – totiž že vše co prožíváme, je určitou formou lekce a dostalo se nám jí abychom se z ní poučili a taky díky ní povyrostli. Kdybychom ji nepotřebovali, tak ji prostě nedostaneme.

Jde taky o to, že někdy když se chceme zbavit nepříjemných pocitů, zaměřujeme se jen na odstraňování následků (tedy těchto pocitů), ale už nejdeme hlouběji, abychom opravdu zjistili, co v nás v prvé řadě tyto reakce spouští. Obnáší to vystoupit ze své komfortní zóny a zpochybnit vlastní ego, ale když už to podstoupíme, vyjdeme z toho zase o něco vyspělejší.

Cokoli, s čím bojuješ, to posiluješ. Cokoli, čemu kladeš odpor, to přetrvává.
-Eckhart Tolle

Klíčem je naučit se být pozorovatelem. Když v nás něco začne vřít, je to skvělá příležitost se pozastavit, pozorovat to a nezareagovat stejně jako jindy. Jádrem reagování totiž je, že vždy probíhá stejně – automaticky a bez kontroly. Pokud něčemu klademe odpor, pořád to živíme a nedovolujeme tomu odejít. Pokud umíme pozorovat, rušíme tím “staré myšlení” a budujeme cestičku pro to “nové”.

Kolikrát třeba v duchu poděkujete někomu, kdo vás naštve? Negativní emoce jsou jednoduše ukazatelem toho, v čem je potřeba na sobě zapracovat. Nejvíc mě na tom baví uvědomění, že – díky tomu jak jsme všichni propojení – tím vlastně nepracuji jen sám na sobě, ale na celém kolektivu.

Být pozorovatelem neznamená nemít pocity. Znamená to nebýt k nim připoutaný a vidět všechny dostupné možnosti. Znamená to mít svou sílu a zodpovědnost ve svých rukách a nebýt vláčen okolnostmi.

Život na Zemi je jedna velká škola. Škola, která nás učí jak se chovat nejen sám vůči sobě, ale taky vůči všem našim „spolužákům“ – a taky vůči škole samotné.

Je zajímavé, že často lépe chápeme význam citů až když prožijeme jejich pravý opak. Být člověkem je opravdu pestrobarevná zkušenost.

The post Reakce versus odpověď appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Pokud jste ještě nesylšeli o tzv. “fenoménu sté opice”, bude to pro vás zajímavá informace – protože jde o důkaz, že jsme každý den ovlivňováni tím, co si myslí ostatní lidé této planety. Dokážete si představit, jak by to tu vypadalo, kdyby většina lidí viděla v ostatních součást svojí rodiny, místo konkurenta, kterého je potřeba se zbavit?

Fenomén sté opice

Informace se rozšířila díky knize Lifetide, kterou napsal Dr. Lyall Watson koncem 80. let minulého století.

Skupina vědců v Japonsku v letech 1952-1958 došla k velice překvapivým závěrům při pozorování kolonií Makaka červenolícího na ostrově Kōjima. Kolonie těchto opic žijí na několika (mořem oddělených) ostrovech. Opicím na ostrově Kōjima vědci házeli do písku sladké brambory (alias batáty) a pozorovali, jak budou reagovat. Zatímco opicím tyto hlízy chutnaly, písek už nikoli.

Jedna slečna-paní makaková (jmenovala se Imo) se naučila jednoduchou vychytávku: opláchnout si batáty ve vodě a zbavit se tak nepříjemné chuti písku. Posléze to naučila svoji matku a postupně i další opice v kolonii.

Na podzim roku 1958 vědcům tak trochu spadla čelist.

Když došlo k této události, neví se kolikátá opice přesně se tuto dovednost naučila, ale předpokládejme, že to byla stá opice. Zkrátka bylo dosaženo kritické masy.

Samovolně, bez kontaktu s opicemi na ostrově Kōjima, makakové na ostatních ostrovech najednou začali oplachovat batáty od písku.

Prostě najednou věděli, jak zbavit brambory písku, aniž by to odkoukali od jiných opic. Znalosti se přenesly éterem.

Pravda nebo mýtus?

Tento příběh je populární v kruzích “New Age” a často se dokládá jako důkaz, že v naší propojenosti hraje důležitou roli nejen fyzická realita, ale i jemnější reality, lidskými pěti základními smysly nezachytitelné. Podle všeho se zdá, že tento příběh není smyšlený. K přenosu informací došlo po dosažení kritického množství. Odpůrci této teorie uvádějí možnost, že jedna opice přeplavala na jiný ostrov a ostatní se to naučily od ní.

Vynálezy, ke kterým došlo ve stejný čas

Lidská historie je plná příkladů, kde více lidí, aniž by spolu komunikovali, došli ke stejným objevům zhruba ve stejný čas. Zažili jste někdy telepatii? Třeba že si na někoho vzpomenete a najednou vám zvoní telefon a vidíte na displeji jméno toho člověka? Nebo že se dvěma lidem zdá ve stejnou noc jeden a ten samý sen? Příkladů je spousty, ale když poodhalíte oponu “tohlenenímožné”, uvidíte spoustu “podivných náhod”, které mimosmyslovou komunikaci znova a znova potvrzují.

A jakými myšlenkami plníte kolektivní vědomí vy?

Zdroje (anglicky)
http://en.wikipedia.org/wiki/Hundredth_monkey_effect
http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_multiple_discoveries

The post Stá opice a propojenost všeho appeared first on Jedno.Duchost.cz.