12 lží, kterým věříme

12 lží, kterým věříme

V hlubinách našeho podvědomí se ukrývají archaické lži, kterým věříme a které tvarují fyzickou realitu. Zbavili jste se už těch svých?

Neříkejme tomu ale lži, spíš přesvědčení. Skoro každý z nás má nějaká vnitřní přesvědčení, kterých je užitečné se zbavit. Proto se tento článek možná bude hodit spoustě lidí.

Většina z nás na této planetě má v sobě vrstvy a vrstvy a vrstvy naučených přesvědčení, která promítají ven. Tím významně utváří jak svou osobní, tak kolektivní realitu.

Spousta těchto přesvědčení ‚byla nainstalována‘ před velice dlouhou dobou a díky nim je svět ve stavu, v jakém je. Proto vždy, když se nějakého takového programu zbavíme, otevíráme vrátka do nových úrovní života a rozšiřujeme vlastní možnosti toho, co můžeme v těle člověka zažít.

jsme-bytosti-svetla-v-lidskych-telech-jedno.duchost

Tyto příběhy, programy a přesvědčení, jsou opravdu tím jediným co nás limituje. Tedy … dočasně limituje.

Vždy, když se zbavíme limitů, prospíváme sobě i všem. Z hlediska nelimitovaného vědomí je jejich ‚rozpuštění‘ snadné:

Rozeznat a uvědomit si program co nás omezuje Stát se pozorovatelem; sledovat čím je tento program spouštěn a pozorovat také svoje vlastní reakce - ovšem ne z pozice oběti, ale neutrality (někdy je vhodné jít hluboko do minulosti a zjistit, kdy jsme tento program poprvé přijali, případně si z toho udělat prdel) Pokud je neutrální pozorování příliš náročné, vyhnat sílu prožitku na maximum. Umožnit si prožít polaritu v té nejvyšší intenzitě. Ano, často to může být velice nepříjemné, ale po chvíli zjistíme, že intenzita prožitku „ztratila náboj“ a my se rozvzpomeneme na to, kým jsme Vědomě se rozhodnout pro odlišnou reakci – tím oslabujeme dříve vybudovaná nervová spojení a vytváříme spojení nová; co opakujeme, to posilujeme

Když je to tedy z hlediska nelimitovaného vědomí tak snadné, proč tak často máme obtíže se skutečně změnit? No jednoduše proto, že se ztotožňujeme se svou myslí a s tím, kým jsme se naučili být. Případně v sobě udržujeme přesvědčení, že zbavit se toho je těžké, nebo, že když se něčeho z toho zbavíme, přijdeme o kus sebe. Přitom nic nemůže být dál od pravdy!

„Dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat.“
~Antoine de Saint-Exupéry

Jedním dechem lze dodat, že si rádi necháváme své bolístky, dramata a výmluvy, protože máme (ne-až-tak-přirozený) strach z neznáma. A to ve finále znamená strach ze své vlastní esence.

Mít strach ze svého skutečného JÁ? To je na hlavu. A přece bych našel spoustu příkladů ve vlastním životě, kdy jsem to sám prožíval. A ano – i toto je program.

Program je zkrátka jen opakující se vzorec chování, automatizovaná reakce. My nejsme naše programy, my jsme programátoři.

Mít v sobě tato přesvědčení není ‚špatné‘ nebo ‚dobré‘ – je to prostě jen stav, který má své příčiny i důsledky. A je na každém, jak dlouho se rozhodne si kterákoliv tato přesvědčení ponechat a učit se z nich. Jedině až tento svůj stav nijak nesoudíme a se skutečnou zvědavostí a neutralitou prozkoumáme všechny jeho aspekty, vytvoříme prostor pro to, abychom se změnili.

A mimochodem, je rozdíl si jen říct: „jo jasně, tohle znám“ oproti: „skutečně vidím celkový obraz? Nesekám se jen na nějakém detailu?“. Zkrátka jedna věc je použít vědění (lež #8) a jedna věc pak tu informací vzít hluboko do sebe a naplno ji použít na všech možných vrstvách sebe sama. Tak pojďme na to.

Mysl, podstatné jméno, dobrý služebník, nebezpečný pán

Lež #1: že jsme od sebe oddělení

Toto přesvědčení je založeno na mylné představě, že neexistuje jiná realita, než ta fyzická.

Naše mysl – kompjůtr, kterým duše zpracovává realitu a operuje s ní – nám momentálně díky stávajícím okolnostem dává iluzi, že vnější svět je oddělený od nás samých. Dává nám iluzi, že jsme oddělení od ostatních předmětů a bytostí. A proč?

Zaprvé proto, že to tak vypadá, a za druhé kvůli tomu, že nás to v naší kultuře naučili. Nevím co vám, ale mě ve škole nikdy neříkali, že všichni pocházíme z Jednoho Zdroje Vědomí a že všechny naše činy, všechny naše myšlenky, i všechny naše záměry, jsou zaznamenány a jsou nám zrcadleny v nejrůznějších formách. Ani mi něříkali nic o telepatii a nebo o tom, že jsou věci rychlejší než světlo. A nemluvili ani o tom, že všichni tvoříme jednu Bytost.

Samozřejmě, navenek to tak nevypadá.
Navenek se opravdu zdá, že jsme oddělení.
Navenek se taky zdá, že existují náhody.
A taky se zdá, že se před narozením a po smrti nic není.
A právě v tom všem je ten vtip.
Že se to tak jen zdá.
Je to jedna velká reality-show.

Žijeme v ‚uměle upravené‘ realitě

V syntetické části materiálního světa v níž zrovna žijeme (no uznejte sami jestli se vám současný stav světa zdá přirozený), základy všeho NEjsou postaveny na tom, že jsme propojení s veškerým životem.

V této naší každodenní realitě se ve školách, v médiích, i v náboženských institucích vždy najdou nějací „oni“, kteří jsou nějakým způsobem „vadní“ a nějakým způsobem je potřeba je „opravit“.

Nebereme život jako jeden souvislý oceán složený z bilionů kapek, kde každá kapka je zároveň celým oceánem. Žijeme v mylné představě, že jednotlivé kapky jsou nejen oddělené, ale jsou i navzájem konkurencí jedna pro druhou a co se stane jedné, nemá vliv na ty ostatní.

A přesto, každý den stovky tisíc lidí po celém světě věnují úsilí tomu, aby obrátili toto paradigma. Nejsou to jen lidé, kteří poskytují vědecké důkazy o jemnějších dimenzích existence, o jejich obyvatelích i o tom, jak v tom všem figuruje lidstvo na planetě Zemi. Jsou to především ti z nás, kteří žijí ve Vědomí Jedno-Ty.

O naší vzájemné propojenosti věděly starobylé národy a kultury a ke stejným závěrům polehoučku docházejí i moderní vědní obory, kde pracují lidé s otevřenou myslí. Samozřejmě – stále to není dostatečně rozšířené téma (a detaily jsou mimo rámec tohoto článku). Ale důsledky toho, že existují podkladové vrstvy této fyzické reality a že na těchto vrstvách je všechno v permanentním spojení, se promítají (a budou promítat) do všeho co se nás týká – od stravy, přes medicínu, až po technologie.

Každý z nás je kapkou oceánu a každý z nás je zároveň celým oceánem.

hvezdy-torus-jedno.duchost-jsme-jeden-duch

Lež #2: že můžeme něco ‚vlastnit’

Toto je na první pohled možná zvláštní, ale když se na to podíváme do hloubky, spíš je zvláštní jak věříme tomu, že něco vůbec ‚vlastnit‘ lze. Co tedy znamená něco ‚mít’?

Z následujícího textu možná budete mít dojem, že mám vysvětlovací nemoc, ale skutečně mi jde jen o zdůraznění toho, co je základem našeho počínání, které vidíme kolem sebe.

Jako lidi jsme vytvořili spoustu zákonů a podrobných definic, takže můžete dohledat, že něco ‚vlastnit‘ znamená výhradní právo k užívání, měnění, zničení nebo opuštění věci. Jinak vlastnictví chápeme v souvislosti buď s hmotnými věcmi (dům, auto, telefon, pozemek, ale i umělecké dílo, vlastní tělo atd), nebo s něčím abstraktním (myšlenka, čas, charakterová vlastnost a podobně).

Pojďme ale o krok dál. Slovo výhradní znamená (uměle vytvořenou) záruku, že se to týká jen tohoto tzv. vlastníka. Záruku, že když by třeba náhodou někdo jiný chtěl s tou věcí něco dělat, tak s ním zákon může pěkně zatočit. Je to záruka založená na strachu. Na strachu z toho, že v případě nedodržení tohoto pravidla přijde někdo a použije různých prostředků (třeba i násilí), aby nás donutil to pravidlo dodržovat.
Energie většinové části zákoníků je postavená nejen na strachu, ale hlavně na předpokladu, že lidi jsou od přírody ‚zlí’, a proto je potřeba je krotit.

Zastavme se nad tím chvilku.

Máme tady: potřebu ovládat ostatní, naučený předsudek, strach a nějakou jakousi energii.

Je pravdou, že v genech obdržíme od našich předků (podle regionu a kultury) nějaké ty vstupní kódy do života. Část z toho je ale umělá – je to uměle vytvořený energetický otisk v naší DNA. Každý na této planetě totiž projde určitým stupněm ‚programování’, které je nechvalně známé jako manipulace mysli. Opakovaná slova a myšlenky se také v průběhu života vtisknou do naší DNA. Nesoustřeďme se teď na to, kdo všechno za tím je, ale spíš jaký to má reálný dopad na nás samotné.

V jádru – myslím v tom skutečném jádru – hajzlíci nejsme. Pokud tedy jádrem nepojmenováváte živočišné funkce našeho lidského tělesného hardware. Fyzické tělo je vytvořeno podle určitého schématu, ale skutečný tvůrce tohoto schématu je ten, kdo právě čte tyto řádky.

V jádru JSEM je živá, tvořivá a hravá Esence. Cílem je Cesta. Prostředkem je Expanze. Herním územím je planeta ZeMě i Vše Co Je.

Netvrdím, že jsme všichni svatoušci – každý si hrajeme s různými energiemi podle toho, co má zrovna pro naši cestu význam. Ale všechno to hajzlovství a vychcanost jsou také jen naučené vzorce. A taky způsob, jak sám sebe bránit před ‚zlým vnějším světem’. Tento svět je ale ‚zlý’, pouze pokud ho tak pojmenováváme a ‚energeticky krmíme’. Nic by nevzniklo bez naší vložené energie. Když se odstavíme od uvědomění, že jsme všichni Jeden, pak zapomeneme, že se bráníme jen stínům uvnitř nás samých.

Koukám, že jsem trochu odbočil od zákoníků. No každopádně, pointa toho byla, že je velký rozdíl, když své jednání a smýšlení zakládáme na strachu, nebo když ho zakládáme na lásce.

Takže to, že bychom se navzájem neokrádali, nezabíjeli, neznásilňovali, ani se nemlátili, by mohl být výsledek toho, že všichni jsme poznali sebe ve všem a vše v sobě. Navenek samozřejmě funguje, když někoho k něčemu donutíte zákonem nebo jinak, ale není to trvalé. Není to všeobjímající, protože se to snaží potlačit negativní programy uvnitř člověka, místo aby je vytáhlo na světlo a skutečně je transformovalo. Co se týče míst jako jsou věznice a jiná nápravná zařízení, je tam potřeba velmi vyspělých a láskyplných lidí. Ještě pořád před sebou máme kus cesty.

Když už jsme u toho donucování, nepřijde vám, že nás někdo (nebo něco) donutilo uvěřit tomu, že můžeme něco vlastnit? Jak dnes vnímáme vlastnictví?

S vlastnictvím se to dnes má tak, že spíš věci vlastní nás. Připoutáváme se k nim a necháme se jimi definovat.

Něco vlastnit v dnešním kontextu většinou znamená, že si připadáme tak nějak líp, když máme víc věcí, nebo když jsou novější atd. Příp. se pak s nimi můžeme někomu vychloubat a díky tomu se povyšovat a vytvářet tak další iluzi, že jsme někdo víc. Nebo používat různé tyhle zákony co jsme vymysleli, abychom vymáhali škodu a ještě více se materiálně obohatili atd. Taky se do toho promítá další přesvědčení, totiž že věříme tomu že musí být ‚něco za něco’. A když tomu věříme, tak se to samozřejmě projeví. A k tomuhle ztracení se v materiálním světě se uchylujeme vždy, když zapomeneme na to, kdo jsme.

Vezměte si třeba takovou půdu. Jak může někdo dojít a říct: tohle je moje půda? Chápu to v kontextu něčeho, co člověk vytvoří. Třeba postaví dům, tak řekne: to je můj dům. OK. Ale pořád je rozdíl mezi vyjádřením autorství a připoutáváním se (k něčemu dočasnému). Co se půdy týče, tu nevytvořil žádný člověk. Takže pokud ji člověk ‚zabere‘ a chce si ji ‚udržet’, musí používat nějakou sílu, aby ji ‚nezabral‘ někdo jiný. A už je jedno jestli ta síla je nějaký lidský zákon, nebo příp. vojenská síla. Uznání pramenící ze svobodné vůle je něco jiného, než vynucený požadavek.

Rozumím tomu, když jsme strážci a hospodáři půdy. Obděláváme ji a staráme se o ni. Ale jak ji můžeme ‚vlastnit’? Je to jen lidský pojem. V momentě kdy se sem narodíme, máme rovný přístup ke všemu, co planeta nabízí. Jak potom stát může chtít daň z nemovitosti, když ten stát prostě jen někdo vyhlásil na daném místě a silou a strachem se nás snaží přesvědčit že se mu máme podřídit? Jasně, nabízí nám nějaké ty jakože-jistoty, jako zdravotní péči a finanční zabezpečení v důchodě. Ehm… Ale je taky užitečné se podívat na to, kolik z těch nařízení podněcuje strach a kolik lásku.

Natolik se umíme připoutat k majetku a vnějším věcem, že se úplně zapomeneme dívat dovnitř sebe. Vše co tu ‚máme’, je jen dočasné. Oblečení, auto, dům a dokonce i to tělo. ‚Vlastnictví‘ je těžkopádné a limitující. Až odsud odejdeme, nic fyzického si s sebou brát nebudeme.

Přísloví aboridžinců. Všichni jsme tu jen návštěvníci.

Lež #3: že není dostatek zdrojů a že musíme bojovat o přežití

Toto přesvědčení nám zabraňuje volně sdílet to co ‚máme’. A navíc – je to přesvědčení vybudované na jiném přesvědčení, totiž že vůbec něco ‚mít‘ lze.

Pokud se to bude zdát komplikované, nezoufejte – umí se to začmodrchat ještě víc. Naštěstí ale jen z úrovně mysli.

Jsme vedeni k tomu, že ostatní lidé jsou naše ‚konkurence’, že musíme mít ostré lokty a že musíme bojovat o své přežití v tomto ‚nepřátelském‘ světě. Že bychom se neměli dělit s ‚cizími’. A taky, že bychom měli hromadit majetky, abychom se v budoucnu měli lépe a byli ‚zabezpečení’. Tohle všechno opět jen využívá strachu a znalosti pochodů lidské mysli, která má holt ráda pevnou půdu pod nohama a systém, o který se může opřít. Představa, že nic není jisté, totiž občas bývá děsivá, obzvlášť pokud opěrné body hledáme pořád venku, mimo sebe.

Země nás miluje a má dostatek zdrojů pro všechny. Většina světa, ve kterém teď žijeme, nás ale přesvědčuje o tom, že to tak není. Svým strachem a bojem to jen přiživujeme. A přitom ani není potřeba, abychom se se svými potřebami nějak uskromnili. Stačí brát jen tolik, kolik potřebujeme. Často si totiž bereme víc než potřebujeme – no a pak s tím přebytkem máme leda další starosti. Je to trochu opak lehkosti a jednoduchosti. Vychází to z nedůvěry, že Vesmír se o nás postará. A taky z nedůvěry, že přítomný okamžik nám přináší přesně to co potřebujeme. Z nedůvěry, že my sami jsme těmi, kdo to celé orchestruje.

Pokud bychom se soustředili na to co máme a byli za to vděční, místo abychom neustále hledali, čím se ještě obohatit, zjistili bychom, že je tu hojnost pro všechny. Samozřejmě, pořád máme i dost těch méně pozitivních zkušeností – například hladovějící nebo jinak strádající lidé….

Z pohledu lidské mysli je to nejspíš smutné – a z pohledu z jemnější perspektivy asi něco jako: hmm… asi to ještě úplně nepobíráte, o co tady jde?

Lež #4: že si musíme zasloužit uznání a že něco máme dělat, abychom si zasloužili žít

Už je to nějakou dobu, co zde byl zaveden finanční systém, a tak to vypadá jako jediná možnost. Tedy, od narození jsme v tom zapletení – dostaneme rodný list, staneme se komoditou nějakého státu a abychom se mohli mít ‚lépe’, máme se do toho zaplést ještě víc – vystudovat s co nejlepším titulem, najít si co nejlépe placené místo a stát se někým ‚hodnotným’. Celé to tedy staví na plíživé sugesci, že snad někdo může být bez hodnoty, nebo vůbec že někdo/něco může mít větší či menší hodnotu.

MY SAMI JSME TA NEJVĚTŠÍ HODNOTA.

Jednoduše.

Taky jsme tady úspěšně ukotvili informaci, že kdo nepracuje (příp. není jiným způsobem ‚produktivní’), tady nemá co dělat, nebo si nezaslouží žít, protože je to jakýsi příživník atd. Příroda taky nikomu nic neplatí – a přece žije. Půda neplatí slunci za světlo a teplo, ani neplatí mrakům za déšť. Žádné zvíře ani rostlina nemusí pracovat od 8 do 4, aby přežili, nebo aby se na ně ostatní dívali jako na někoho ‚hodnotného’.

Lidé, kteří v tomto systému žijí v hojnosti, aniž by museli vyvíjet nějakou výraznou námahu, na jednu stranu spoustu ostatních štvou, na druhou stranu tím jen ukazují, že ostatní se (mnohdy) dřou zbytečně. Ukazují, že ostatní jsou natolik zapojení v téhle umělé struktuře, že se vůbec nedívají okolo sebe, a hlavně – dovnitř sebe.

Když jednáme způsobem kdy si chceme zajistit větší uznání, jen tím vyjadřujeme, že uvnitř sebe věříme tomu, že toto ‚uznání‘ nemáme. Všichni máme nevyčíslitelnou hodnotu už jen tím, že JSME. Pokud jste to v sobě ještě netransformovali, prosím, buďte té lásky.

Lež #5: že si lásku musíme zasloužit a že je někde mimo nás

Velmi často kolem sebe vidím lidi, kteří hledají někoho aby jim potvrdil, že jsou milovaní. Vysněného partnera/partnerku. Existuje přesvědčení, že když jsme ‚sami’, tak jsme nějak méně cenní – nebo neúplní – nebo nedokonalí.

Nikdo není více nebo méně hodnotný. Všichni jsme součástmi jedné existence. My sami jsme ten největší Zdroj Lásky. Samozřejmě, můžeme se pokusit najít lásku venku, mimo sebe, a do určité míry se nám to bude dařit, ale nikdy to nebude trvalé a všeobjímající, jako to, co máme uvnitř – pod vrstvami všech těch ‚nejsem si jistý‘ a ‚nejde to’. Láska není něco co si musíme zasloužit. Není to ani něco romantického nebo naivního. Láska prostě JE. To jen my a naše mysl jsme mistry ve vytváření iluzí, že nás nikdo nemiluje, nebo že dokonce ani nemilujeme sami sebe.

srdce-zna-co-mysl-ne

Lež #6: že existuje vyšší autorita

Toto opět staví na iluzi, že někdo je ‚důležitější‘ nebo ‚lepší‘ než někdo jiný. Ať už jde o školství, církev, média, politiky, vojenskou sílu, naše Vyšší Já, tzv. mimozemšťany nebo dokonce Zdroj/Boha, nikdo není autorita nad nikým jiným. Všechny stávající hierarchie jsou uměle vytvořené struktury a jsme to my, kdo jim dělá tu službu, že věří v jejich existenci a tak je podporujeme. Ano, jsou tu už dlouho, ale hodí se nezapomínat (nebo spíš znovunalézt), že my jsme tvořivé a nelimitované vědomí. Resp. limity si vytváříme sami – spousta věznic je dnes především nefyzických – uvnitř mysli. Nikdo není nad nikým autorita.

Jak by to vypadalo třeba v těle, kdyby plíce chtěly dominanci nad žaludkem? Jsou součástmi stejného organismu – nedává smysl že by se navzájem měly ničit, nebo jeden druhého ‚ovládat’.

Kdo se nadřazuje, věří iluzi, že lze být nadřazený a sám má taky strach z nějaké vyšší autority. Ten kdo se podřizuje, většinou odevzdává svojí vlastní sílu.

Celé je to o tom, kolik toho vidíme. Když se ztratíme v uličkách města, můžeme reagovat jen na to, co je v naší bezprostřední blízkosti. Když ale vystoupáme na nějakou vysokou budovu, nejen že vidíme kde jsme a jak se dostat kam potřebujeme, ale můžeme taky navést ostatní, kteří bloudí dole. Jakmile se napojíme sami na sebe, ihned víme, co je pro nás nejužitečnější.

Když jsme spojení s naším vnitřním vedením, nepotřebujeme nikoho, kdo by nám kázal, ani nepotřebujeme nikoho, kdo by nás dovedl k vyššímu vědomí či osvícení. Může snad někdo za nás lépe vědět co dělat, než my sami?

Lež #7: že jsme důležití nebo nedůležití

Pojmenovat někoho jako důležitého a někoho jako nedůležitého je výsledek víry v přesvědčení, že někdo může mít jinou hodnotu než někdo jiný. Škatulkujeme lidi v celé škále od užitečných až po naprosto nepoužitelné. Posuňme se ale ještě dál – jak chcete stanovit hodnotu, když všechno je Vědomí? Když všechno je součást nás samých? Na nějakou dobu je zábavné se ztratit ve všech těch číslech, počtech a strukturách, ale dřív nebo později každého přestane bavit hrát si s něčím co je uměle vytvořené. Dřív nebo později se každý začne posouvat k více organické zkušenosti a prozkoumávání dalších vrstev života. Považovat se za (ne)důležitého, je jen dalším nálepkováním a dalším limitujícím sebe-definováním.

Lež #8: že něco víme a že něco vědět musíme

Kolikrát v životě jste si mysleli, že máte o něčem jasno, a pak se ukázalo, že to je úplně jinak? Naše mysl má potřebu mít pevnou půdu pod nohama a něco, o co by se mohla opřít. Potřebuje mít nějaké jistoty a něco, na co by se mohla spolehnout. Něco, o čem by mohla smýšlet, že to je stabilní a trvalé a v čem získá pocit bezpečí. Vědomí toho, že vše se neustále mění, může být na jednu stranu frustrující, ale na druhou stranu taky velice osvobozující. Věděli jste, že v průběhu posledního století byly naměřené taky různé hodnoty rychlosti světla? Ano, i rychlost světla se mění! Jenže někteří vědci pak raději zkrátí (nebo prodlouží) jednotku jednoho metru, než aby bylo ohroženo to, čemu se naučili věřit.

Je rozdíl mezi znalostmi a poznáním. Znalosti umějí být jako zaseklá gramofonová deska. Jednou je načteme, a pak pouštíme pořád dokola. Naproti tomu poznání je jako přičichnutí ke květině. Stane se to jednou, zanechá to stopu, ale prostě pokračuje dál. Jde přičichnout k jiné květině a neočekává, že bude vonět stejně. Nesnaží se ji změnit, pokud květina nezapadá do nějakých naučených představ. Poznání je zkrátka otevřeným vnímáním skutečnosti v takové podobě, v jaké přichází.

Když říkáme, že něco víme, omezujeme tím svou vnímavost vůči všemu, co nezapadá do tohoto ‚vědění’. To neznamená, že máme zahodit vše co jsme poznali a co jsme se naučili. To znamená, že máme být připravení to udělat. Nepřipoutávat se k vědomostem.

never-vsemu-co-myslis

Lež #9: že nejsme volní

Svět je ve velice zmateném stavu. Jsou tu vrstvy a vrstvy přesvědčení a někdy vůbec není snadné se dostat k jádru. Když se začneme vším tím děním zaobírat, mohli bychom dojít k informaci, že nejsme volní. Že jsme otroky systému. Že jsou tu nějací mocnáři, kteří tahají za nitky světového dění a pomocí iluze, manipulace, technologií i násilí nutí ostatní, aby skákali, jak oni pískají.

Dovolte mi, abych Vám připomenul, že nic se neděje bez našeho vlastního souhlasu – ať už na úrovni mysli, nebo duše. Vždy, když říkáme (nebo si jen myslíme), že jsou tu nějací lidé (příp. jiní tvorové), kteří nás ovládají, jen tím zase odevzdáváme svou sílu pryč.

Ano – jsou tu tajné skupiny, které se snaží o globální nadvládu. A ano, jsou tu i skupiny, které již dlouhá tisíciletí usilovně pracují na tom, aby zde obnovily rovnováhu a vědomí JednoTy. To jsou i ti z nás, kteří si ještě zcela nevzpomněli.

Jsme nelimitované vědomí a je naším neodcizitelným právem, abychom svobodně mohli tvořit a žít, když přitom neubližujeme druhým. Představa, že nejsme volní abychom to mohli udělat, je jen dalším omezujícím programem.

Lež #10: že nás bude nějaká síla soudit za to jak se chováme

Po celé věky některé systémy víry roznášejí informaci, že až zemřeme, budeme souzení za naše hříchy a za všechno špatné i dobré co jsme kdy provedli. A že když jsme nebyli ‚dost dobří’, tak že půjdeme do pekla, nebo na jiné místo kde nás čeká věčné utrpení. Na jednu stranu to možná je dobrá páka, abychom se nechovali jak hovada, na druhou stranu to ale zase celé staví na strachu, místo na poznání a pochopení.

Z vyšších sfér k nám proniká obrovská láska a obdiv za vše, čím v životě v této fyzické realitě procházíme. Nebudeme souzení za nic z toho co jsme provedli. Jen na to nahlédneme a prožijeme to celé znovu, z pohledu nás samých i z pohledu všech, kterých se to týkalo. Pro mě osobně tohle je dostatečný argument pro to, abych v lidech kolem sebe vyvolával nejen lásku, ale hlavně vzpomenutí se na svou pravou podstatu. Což, nutno dodat, není vždy provázeno láskyplnými reakcemi :)

Ale nelimituju se ani tím, že jsem to poznal. Pozitivně se nechovám proto, že bych očekával v budoucnu nějakou odměnu. Chovám se tak jednoduše proto, že je to příjemné v ten daný moment.

Lež #11: že jsme ti, kým jsme byli včera nebo jindy v minulosti

Kolem tohoto přesvědčení vzniká velká spousta utrpení a pocitů provinilosti. Ztotožňujeme se s naším fyzickým tělem a s příběhy, které jsme za tento život přijali za své. Žijeme v těchto tělech a vždy, když se podíváme do zrcadla, to vypadá, že jsme to pořád my – ti, kým jsme byli včera. Na základě toho, co o sobě ‚víme’, bereme své dočasné vlastnosti jako trvalé a říkáme, že s nimi nelze nic dělat. Jsme plní sebedefinic a pojmenování, kterých se držíme jen abychom nebyli vystavení strachu z neznáma.

Máme ale spoustu protiargumentů – na fyzické úrovni třeba ten, že buňky našeho těla se den za dnem střídají a mění. Po nějaké době jsme tedy v úplně jiném, novém těle, než jsme byli předtím. Na metafyzické úrovni je pak argument, že naši realitu střídáme miliardakrát za vteřinu. Že procházíme jednotlivými snímky našeho života a že každé TEĎ je nový okamžik, nová realita. To, že vše vnímáme návazně, v lineárním čase, to je jen způsob, jakým naše mysl zpracovává realitu.

Když věříme tomu, že jsme pořád těmi, kým jsme byli někdy v minulosti, tak jen opakujeme scénáře, které se nám v minulosti děly. Zprvu se to zdá nepřirozené a někdo to zcela jistě pojmenuje jako nezodpovědné, ale nemusíme dělat to stejné, co jsme dělali včera. Nemusíme opakovat vzorce, programy, ani rutiny, pokud necítíme, že je to v zájmu našeho nejvyššího rozvoje. Nemusíme se cítit provinile za to, když se nechováme podle očekávání našeho okolí. Každé TEĎ je nová realita a my jsme svobodná tvořivá síla a jsme to jen my, kdo (ne)ohraničuje svou (ne)svobodu.

Lež #12: že je třeba zažít bolest a že život nemůže být lehký

Mnoho z nás věří tomu, že za všechno ‚zlé‘ přijde něco ‚dobré‘ – a naopak. Zažil jsem spoustu lidí, kteří měli strach projevit radost, aby se ta radost nějak nepokazila. Aby nepřišlo něco ‚neradostného’. Mno, platí zde to co jinde – že když tomu silně věříme (aniž bychom si toho třeba i byli vědomí), tak to tvoříme. A pak dostaneme důkaz. Fyzická realita je hřiště, které podléhá jemnějším sférám. To znamená, že prvně se to vytvoří na nehmotné úrovni (prostřednictvím myšlenky) a pak se to projeví ve hmotném světě.

Ruku v ruce to jde s přesvědčením, že abychom rostli a dosáhli poznání, je třeba zažít nějakou bolest. Jak je libo – pokud vám to funguje, nikdo vás za to nesoudí. Bolest ale není nezbytná. Prostě na ni jen nejlíp slyšíme. Když stokrát řeknete malému dítěti, aby nesahalo na hrnec s vařící vodou, má to mnohem menší účinek, než když se dítě popálí a zapamatuje si to na základě vlastní zkušenosti. Nicméně, každý používáme prostředky, které jsou nejlépe uzpůsobené pro naši cestu.

A teď přihodím slovo do pranice. Mnoho lidí mluví o karmě. O zákonu příčiny a důsledku. Nějakým způsobem to asi vnímáme všichni – ať už proto, že jsme to dostali do vínku, nebo proto, že nás to někdo naučil. Máme taky možnost pozorovat, že akce opravdu vyvolá reakci. Závěrečná myšlenka: ani karma není neměnná. Je to zrcadlení našeho přesvědčení, že musí být něco za něco. To my jsme tvůrce a stejně jako jsme to stvořili, to můžeme i rozpustit.

Život může být lehký, radostný a nádherný – a ani přitom není potřeba prožívat bolest. Jakmile v sobě rozpustíme i tento program (přesvědčení, že bolest musíme zažívat nebo způsobovat), prokážeme velkou službu nejen sobě, ale i celku.

vse-se-odviji-od-vedomi-jsi-tvurce-jedno.duchost.cz

Co říci závěrem? Děkuji za přečtení a děkuji, že jsi tou úžasnou bytostí.

Jedeme v tom všichni spolu.

 

Tomáš / Jankoš

Když jsem v roce 1990 vylezl na svět zadkem napřed, bylo jasné, že prostě budu celý život dělat věci jinak. Mám představu, jak spoluvytvářet ideální svět a vím, že se můžu spojit s lidmi co to cítí stejně.

Moje poslední příspěvky (zobrazit vše)

Tomáš / Jankoš

Komentáře: 37

  1. Skvěle napsané..Přišlo to právě včas :-) Jsem moc vděčná, že jsem narazila na Tvoje stránky :-) Těším se na další tvořivost..

    Odpověď
  2. Jako chlape, pecka, krásně popsáno… :-))) Honza.

    Odpověď
  3. Velmi vážné myšlenky pro náročného čtenáře, téměř bravůrně napsané.

    Odpověď
    • Tomáš / Jankoš

      Köszönöm apukám, někdy jsem veden k tomu to okecat … snad to nebude náročné pro nenáročné … :)

      Odpověď
  4. Dekuji moc za članek,super napsano

    Odpověď
  5. Skvela praca Tomas ;) kvantovy skok v evolucii ludskeho vedomia prichadza, to bude jizda :D

    Odpověď
  6. Hezky sepsané, máš nadání na psaní. Takže to bychom měli. Máme vše hezky řečené, ale také by se hodil nějaký konkrétní návod. Když už jsme u toho dítěte, které se spálí o hrnec s vařící vodou a stokrát jsme mu říkali, ať na něj nesahá. Když se dítě spálí – vytvoří si PROGRAM na další zbytek života. A teď chci, aby jsi si uvědomil, kde si vytvoří ten program? A když si to uvědomíš, tak bys pak mohl přijít na to, jak ty programy dostat pryč, protože o tom nepíšeš a to je pro tuhle chvíli nejdůležitější.

    Odpověď
    • Tomáš / Jankoš

      Ajko, díky za komentář. Nečetla jsi to náhodou v mobilu? Původně jsem to měl v textu ale pak asi moje ego vyhodnotilo, že někomu by se to mohlo lépe číst v obrázkové podobě. Tady je text mojí verze, jinak jsou různé další techniky, ale aby to fungovalo, uvnitř musí být vědomá volba.

          Rozeznat a uvědomit si program co nás omezuje
          Stát se pozorovatelem; sledovat čím je tento program spouštěn a pozorovat také svoje vlastní reakce – ovšem ne z pozice oběti, ale neutrality (někdy je vhodné jít hluboko do minulosti a zjistit, kdy jsme tento program poprvé přijali, případně si z toho udělat prdel)
          Pokud je neutrální pozorování příliš náročné, vyhnat sílu prožitku na maximum. Umožnit si prožít polaritu v té nejvyšší intenzitě. Ano, často to může být velice nepříjemné, ale po chvíli zjistíme, že intenzita prožitku „ztratila náboj“ a my se rozvzpomeneme na to, kým jsme.
          Vědomě se rozhodnout pro odlišnou reakci – tím oslabujeme dříve vybudovaná nervová spojení a vytváříme spojení nová; co opakujeme, to posilujeme
      Odpověď
      • Promiň, Tomáši, ale už jsi to někdy takhle zkusil, jak popisuješ? Takhle to totiž nefunguje. Je potřeba to probádat, prozkoušet a pak by ta informace byla přínosná. Každá myšlenka narazí na odpor oddělenosti o kterém vůbec neví. Moudrost těla brání své oddělení od ostatních a blokuje všechny myšlenky Ducha. Nejde se „vědomě rozhodnout pro odlišnou reakci“, jak píšeš. Moudrost těla to vždy zablokuje stejně. Já vím, jak to udělat, ale když Ti to napíši, nepřijdeš na to a neuvědomíš si to, neuvidíš to ve slovech a je to přesně to, co hledáš, co Ti umožní další krok. Zkus si to, co jsi napsal ještě jednou, takhle to nefunguje.

        Odpověď
        • Tomáš / Jankoš

          Ajko, díky za trpělivost, Tvou roli průvodce a vůbec za vše … :)
          Ano, nejenže jsem to takto zkusil, ale i úspěšně rozpustil některé zdravotní a vztahové ‚komplikace’. Nedávám sem nic, co bych předtím neprocedil svou vlastní zkušeností. Někteří lidé mi také potvrdili jejich postup. Jak píšeš, některé věci nelze vidět ve slovech. I tak to ale umístím do slov, protože to třeba někomu urychlí postup. Co se týče Tvého návrhu, odložil jsem stranou ‚co vím a co jsem se naučil‘ a ponořil se do toho ještě jednou. Tady je co přišlo:

          Oba pracujeme s trochu odlišnými skupinami lidí, a proto používáme jiná slova. Pokud chceme změnu provést z úrovně mysli, tak to nefunguje, protože na úrovni mysli vzniká i polarita. Tím pádem zároveň vytváříme i protireakci (tzn když chceme to ‚pozitivní’, vytváříme i to ‚negativní’). Vědomé rozhodnutí tedy musí proběhnout na úrovni duše. Je zajímavé, že duše si nezřídka ponechává limitující programy, dokud nenačerpá potřebné zkušenosti. Programu se nezbavíme tím že ho budeme potlačovat nebo ignorovat, ale tím, že ho přijmeme (nesoudíme ho / nejsme připoutaní ani k programu ani k očekávání se ho zbavit) a umožníme mu odejít. Aby se tak stalo, je potřeba jednat v tom směru (nebo zkrátka být tou změnou…). Můžeme žádat různé bytosti o asistenci, nebo změny provádět na jemnějších vrstvách prostřednictvím meditace/hypnózy atd, ale ke změně nedojde tím, že budeme čekat až to někdo vyřeší za nás. Je možné, že když jsem teď v mužském těle, je mi bližší cesta z mysli do srdce, kdežto u Tebe jako ženy je tomu naopak? Jsem si vědom, že někdy trávím příliš času v hlavě, každý máme na sobě práci ;)

          Odpověď
          • Děkuji za odpověď. Nemám na sobě práci, souhlasím s výtvorem sebe, přijímám to. Nemám roli průvodce, nechci žádné role. Jen veřejné články čte docela hodně lidí a když se tam uhnízdí nějaký nesmysl, tak se zažírá do hloubky kolektivního myšlení a opět ho dostává do spánku. Nebo, když tam nepřijde nic nového, tak to přestává dávat smysl to číst. Máš pocit, že máš na sobě práci, tak pracuj a dej tomu šťávu a ta obhroublá slova, kterými to kořeníš, to nejsou. Šťáva, to nové, je Tvé poznání, Tvůj objev. Píšeš o Duši, víš jakou má barvu, kde sídlí, co to je, jak se cítí, jak ji cítíš, co umí, co neumí, podej své svědectví. Jako obecné shrnutí myšlenek druhých no, k čemu?

  7. Tento článek je krásným příkladem, jak se Teorie liší od Praxe. „Život může být lehký, radostný a nádherný a ani přitom není potřeba prožít nějakou bolest.“ Pěkná teorie, která je možná realizovatelná v jiném světě, ale rozhodně ne na této Planetě. Všechno se to lehko řekne, ale hůř udělá. Co se týče 1. lži v tomto článku, tak je to prima si tyto věci nějak připouštět, ale zkuste někomu říct, že není jenom tělo, že neexistují náhody, že není oddělený od ostatních, že TOTO sakra není jedinej život… Budete co? Budete akorát za blázna, za blba, za idiota. 2. lež nám říká, že nemůžeme nic vlastnit. Jo, teoreticky to dává smysl a i v praxi to funguje, ale nikoliv mezi lidmi. My lidé máme totiž vytvořená určitá pravidla, dle kterých se musíme řídit, chceme-li žít v určitém státě a zkuste někomu něco vzít a říct mu, že nemá právo si nic přivlastňovat, uvidíte reakci. Lidem dělá dobře se nad ostatními mohou povyšovat, je-li to možné. A k tomu je potřeba definovat majetek a vlastnění majetku, aby mohli být ti bohatí a ti chudí. Tohle lidé chtějí, ti bohatí určitě a ti chudí? Ti můžou leda tak držet hubu a krok. Zkuste se vzepřít zákonům a vysrat se na placení daní. Chci to vidět, kdo na to máte odvahu. A tak je to se vším. Bohužel. 3. lež s tím souvisí. Samozřejmě, že je dostatek zdrojů, ale jen pro někoho, kdo si to dokáže získat. A je jasné, že aby mohli existovat bohatí, tak musí existovat chudí. A ten poměr je naprosto kritický. Hrstka bohatých, hromada chudých. 4. lež je taky dobrá. Ale stejně tě zase všichni budou hodnotit podle majetku a podle titulů. A naděláš s tím hovno. Já jsem se osobně na vysokou školu vysral, nemám zájem v tomhle systému už cokoliv studovat, protože mě to prostě nezajímá a nebaví. Když vím, že se učí spousta nesmyslů. K tomu ještě nemám rád kvádro. Takže nikdy nebudu nikým uznávanej, jelikož nemám titul a zároveň nejsem bohatej. Většinu lidí nezajímá tvoje duše, ta podle nich ani neexistuje, zajímá je jenom tvůj majetek, peníze, hadry, tituly a další podobný věci. 5. lež je super. K tomu řeknu jenom tohle: Láska na tomhle světě neexistuje, všechno je jenom o penězích a všichni řeší jenom to. Vztah mezi ženou a mužem je zase jenom o penězích, nic víc. A v sobě že máme lásku? Tak toho si bohužel nejsem vědom. Mám v sobě spíš nasranost a nenávist, toho si jsem SAKRA vědom. 6. lež mě úplně rozesmála. To že je lež? Že jsem si nevšiml. Zkuste říct svýmu šéfovi, že vám nemá co rozkazovat. Chci to vidět. Zkuste to říct politikům. Zkuste to říct elitě nebo dokonce vašim věřitelům, pokud jste zadlužení až po uši. A nakonec to řekněte vojákům, kteří vás budou chtít za tu vaši troufalost zabít. Jdeme dál. K 7. lži není nic moc co dodat. Asi každý vám řekne, že bezdomovec je úplně zbytečnej člověk, který by měl zdechnout. Tím je řečeno vše. 8. lež, takže dáme příklad. Máme v Česku lidi, kteří dodnes věří, že Tuzemák je Rum. Já můžu se třeba vzteky posrat vysvětlováním, jaký je sakra rozdíl mezi rumem a tuzemákem, ale je to marný, marný a marný. Ti lidi ti řeknou, že dřív jsme tomu říkali rum, proto je to rum a pozor! Ono je to prý zažité, proto se to musí uznávat. Tak, mám já na to nervy? No nemám. Další lež číslo 9. No jasně, že nejsme volní. Takže žádná lež, ale krutá realita. Vysvětlím. Každý člověk, který je závislý na věcech a službách, které si nedokáže obstarat zdarma, tudíž si je musí za PENÍZE kupovat, je jednoduše závislý na systému a je tedy jeho OTROKEM. A je jedno, jestli seš uklízečka nebo Babiš. Jedině lidé, kteří žijí jako domorodci v lesích v tropickém pásmu úplně odděleně od tzv. moderní civilizace a skutečně si vystačí jen s tím, co jim dá příroda, jsou relativně volní. Jenže kolik takových lidí je? Naprostá většina lidí je bohužel závislá na penězích, resp. na věcech a službách, které si prostě musí koupit za prachy, protože jinak to prostě nejde. Tak, a teď mi řekněte, jak se má průměrný evropan a nejen ten, odtrhnout od tohoto systému a stát se volným? Hmmm? Z 10. lží asi jako jedinou souhlasím. Nikdo nás soudit nebude po té slavné smrti. Proto je taky v zásadě jedno, jestli seš hodnej nebo hajzl. Ostatní si můžete domyslet sami. Jo s 11kou taky souhlasím. Prostě je to tak. Přece se pořád všechno mění. Nic není stejné, i když ta změna je třeba tak malá, že není očima vidět. No a máme tady 12ku. Právě mě bolí koleno a není to sakra poprvý. A můj život teda rozhodně není jednoduchý a neznám nikoho, koho by nikdy nic nebolelo a ještě k tomu měl jednoduchej a bohatej život. Zkrátka na této planetě je to jenom samá bolest, samej problém, samé zlo, podvod, krádež, vražda, násilí, manipulace, inflace, dluhy a hovna sračky. Zkrátka mám pocit, že tento život je jednoduše za trest. Jen pro ty zlý je to za odměnu. A toto je konečně konec rozboru tohoto článku podle mě a podle toho, jak vnímám tento svět. Jestli vám to tu bude zavazet, taková hromada textu/sraček, tak neváhejte a ukliďte ji. Já se zlobit nebudu. ČAJ

    Odpověď
    • Tomáš / Jankoš

      Tolik odporu…
      Člověče, děkuju Ti za Tvé sdílení a otevřenost! Velice důležité a umožňuje to spoustu věcí…
      Bylo by výživné se do každého toho bodu ponořit, ale vše co jsem k tomu mohl napsat jsem už napsal.
      Jsme velice odpojení od života – a jakmile se na něj napojíme, zmizí potřeba někoho o něčem přesvědčovat a místo toho pak JSME tou změnou a to z nás září i když si třeba vytíráme zadek. Nemůžeme svět přímo změnit zvenku, můžeme ho změnit ‚jen‘ nepřímou změnou přes sebe. To, na co se zaměřujeme, to tvoříme. Můžeš se zaměřit na to, že Tě bolí koleno, nebo se můžeš zaměřit na to, že jsi naživu. Je to jen Tvoje volba.
      Nepotřebujeme peníze, ‚potřebujeme‘ udržovat naše tělesné schránky, přijímat a dávat lásku a zaměřovat se na to nejvyšší v nás.
      Život na téhle planetě je speciální výzvou, protože se stalo mnoho věcí, které nás dovedly do tohoto bodu. Je na nás, co s tím jako celek uděláme.
      Nepíšeš sračky – to jen Tvoje ego to tak soudí. Uklízet to proto nebudu a nezlobím se. Kakao.

      Odpověď
    • No přesně jsi se pojmenoval, obyčejný člověk, kterého ovládá vlastní ego, strach a frustrace z toho že je taková většina „lidí“.
      Ještě jsi nepřišel na to že ty jsi tím tvořitelem svého života, resp. už vlastně ano, protože to jak přemýšlíš to prožíváš, až změníš náhled, změní se ti realita, ta tvoje realita. Už jsi na dobré cestě, protože začínáš přemýšlet a to tě také dovede k tomu aby jsi se stal troj jedinnou bytostí.. a zjistil jsi že to co tady také píšeš (osobně prožíváš ve vlastním životě) prožíváš jako realitu. Přemýšlíš humus, jsem humus, přemýšlím Láskou stanu se … Co ti je nejbližší, to realizuješ.
      Tomášovi děkuji z hlouby duše za jeho sdílení, jeho duše je možná starší jak všech nás tady okolo..i když jsem onehdy četl že všechny podduše vznikly v jeden okamžik, a to bych potom viděl tak že si vybral kua kratší cestu…

      Odpověď
      • Máte pravdu, ještě jsem očividně nepřišel na to, že jsem nějakej tvůrce, vůbec si tak nepřipadám. Každopádně abych měl pořád dobrou náladu, tak bych musel být pořád podnapilej. Jo, nečekám žádný zázraky. Asi se postupně stanu hajzlem. Proč? Protože tu máme zase jedno pravdivé pořekadlo: Když je nemůžeš změnit, přidej se k nim. Tím mám na mysli lidi a jak jste sami řekli, člověk člověka změnit nemůže, takže se holt musíš přidat k nim. Jak nezapadneš, tak seš v řiti, znám to dobře z praxe. Jo, říkám si, že nebudu krást a podvádět na rozdíl od všech ostatních, ale jestli to dlouhodobě dokážu, to fakt nemůžu slíbit. Na lásku nevěřím, bohužel. Sám jsem žádnou nezažil a všude vidím jenom opak. Ale s tím se dá žít. Ještě že ten život tady není dlouhej, nedokážu si představit třeba 500 let, brrrr. Chci vás vidět, jak žijete v jiné realitě. Jak máte všechno zadarmo čili nepotřebujete peníze. Zase, peníze teoreticky nejsou potřeba, ale v současném světě prostě jo. Bez peněz na tomhle světě nepřežiješ, protože si musíš všechno kupovat ne za hovno, ale za peníze, takže bohužel je úplně jedno, jakou mají skutečnou hodnotu nebo jestli jsou či nejsou něčím podloženy (jakože nejsou). Prostě potřebuješ jima zaplatit byt, elektriku, plyn, vodu, jídlo, oblečení a všechno prostě. Jdeš do obchodu a co chtějí u pokladny? Pěkný úsměv? Zkrátka systém je postaven na míru většiny lidí. Za ty tisíce let si na něj všichni zvykli a tím ho přijali, tímpádem jim dnes vyhovuje. Bez peněz a soukromého majetku by nebylo bohatých ani chudých. No ale kdo chce být bohatý (já ne, ale kdo ví, jestli si to jen nenamlouvám), tak prostě musí podporovat existenci peněz a soukromého majetku, aby ho mohl hromadit a cítit se nadřazeně nad ostatníma. Asi to tomu egu dělá dobře. Mě osobně nebaví hromadit majetek, ale když tě všichni posuzují podle toho, tak potom seš pro ně nula, když nemáš drahý auto, drahý byt či dům draze vybaven a tak nějak je to se vším. A když chceš, aby tě někdo bral vážně, tak abys šel do televizních zpráv nebo rovnou do reklamy nebo abys měl třicet osm titulů a kvádro za milion, takovýmto lidem jsou lidi naučeni věřit. Obyčejnej člověk je jenom pro srandu. Takže radši budu sám až do smrti a bavit se budu s kým? Sám se sebou a možná někdy napíšu do nějaké diskuse, jako je třeba tahle a trošku si postěžuju, jak je ten život na hovno. Asi vám připadám k smíchu, holt jsem potom směšnej. Všichni to nemáme na háku. Jo po pár pivech…, ale jinak?… No jo, když nejseš nějakej mistr světa nebo jednoduše bohatej a klidně to můžeš získat podvodem, tak si prostě jen úplně obyčejnej člověk, kterých je tu spousta a když jeden ubyde, nikdo si toho ani nevšimne a už vůbec to nebude nikomu vadit. KÁVA

        Odpověď
    • Tak toto je nádherný výtrysk pravdy… a to som si myslela, že len ja to vidím takto :-D

      Odpověď
  8. Tomášu Jankošu, máš moc nedostatků v základních znalostech. Ale nejspíš si takovou skutečnost ani nehodláš připouštět.
    Ale podobné je to u většiny průměrných puberťáčků.
    Doporučuju zajímat se o realitu a nebrat vážně kde jaký hoax…

    :O)

    Odpověď
    • Tomáš / Jankoš

      Rachtačkáři, díky za koment a gratuluju k vypilování schopnosti popichovat lidi. Máš něco k tématu, nebo vždy řešíš toho kdo to říká víc jak to, co říká? :)

      Odpověď
  9. Demagogie…New age

    Odpověď
    • Tomáš / Jankoš

      Je to jen několik konceptů pro jednodušší život založený na skutečných hodnotách – totiž na nás jako na celku.

      Tzv. hnutí New Age je v něčem oči-otevírající a v něčem forma manipulace, viz přednáška v angličtině na 7 a půl hodiny:
      https://www.youtube.com/watch?v=Q51l_E8Tlp0

      Sdílím a reflektuju jen své aktuální poznání, tak jako my všichni – vším tím, co děláme, říkáme a jak smýšlíme.

      Odpověď
      • Možná by bylo lepší místo slova láska použít slovo dobrá vůle, protože láska je víc než agrese a dobrá vůle je víc než láska.

        Odpověď
  10. Tomas oni su v pasci ,preto ta popireju ale to nevadi . Postupne sa programy zmenia a oni len nepochopili ze o tom prave pises . Jasne ze tie klamstva funguju ako pravda ale o to ide aby sme si vytvorily inu pravdu…lepsiu duchovnejsiu laskyplnejsiu.

    Odpověď
    • Tomáš / Jankoš

      Alex, díky za koment – to nejsem ‚já’, koho popírají, to je odraz jich samých. Namalovaný na mou fyzickou formu. Ten člověk z fotky je ‚pouze‘ přijímač něčeho. Jen dělám pár mostů – nic víc, nic míň…
      Sviť dál! :)

      Odpověď
  11. Tomáši, myšlenky jsou to krásné a části lze i věřit. Ale zamyslel ses někdy hlouběji nad otázkou zdrojů? Studoval si geografii a biologii? Opravdu si myslíš, že v hmotném světě je dostatek zdrojů pro neomezený počet lidí na této planetě? Fakt to myslíš vážně?!!! Myslíš, že třeba 1 miliarda Indů může mít tolik majetku (např. aut), jako lidé v Německu bez toho, aniž by v Indii nedošlo k totálnímu kolapsu infrastruktury a totálnímu zničení zbytků přírody (což tedy v současnosti je prakticky již dokonáno – až na pár národních parků apod.)?

    Odpověď
    • Tomáš / Jankoš

      Ahoj náhodný Chodče, díky za komentář. Nezmiňoval jsem neomezený počet lidí. Ve fyzickém vesmíru jsou zdroje vždy nějak omezené, ohraničené. Bohatství této planety je nerovnoměrně rozděleno, vyhazujeme jídlo a říkáme tomu civilizace, zatímco jiní strádají. Přihodím k tomu jen výstižný citát:

      Gándhího citát

      Odpověď
      • Souhlasím.

        Odpověď
  12. Sam bych to nerekl lepe… jedinou hranici jsou nase myslenky :]

    Odpověď
  13. Moc pěkně napsáno. Všiml jsem si během života, že mnoho z nás má uvnitř rozpor mezi tím, co bychom chtěli, tedy myšlenkou, představou, a mezi tím, jak tuto myšlenku, představu uvést v život. Napsal jsem to složitě, ale jednoduše máme rozpor mezi tím jak myslíme a tím jak jednáme, tedy mezi myšlenkou a jejím zhmotňováním. Chápu některé přispěvatele, protože jsem dříve také patřil spíše k těm, kteří i nevědomky zhmotňují myšlenku někoho jiného. Třeba to, co můžeme nazvat módou je toho v mnoha oblastech typickým příkladem. Ve skutečnosti být IN znamená řídit se tím, co vymyslel člověk (obvykle jiný člověk) a být OUT znamená být v souladu s přírodou,vesmírem (tedy sám se sebou). K čemu se přikloníme, obvykle určuje strach z reakce okolí.

    Odpověď
  14. Krasne napsany clanek … Plno veci, co zde bylo napsano citim stejne. Jsem rada, ze v tom nejsem sama ❤

    Odpověď
  15. Tak by mě zajímalo, jestli to trochu taky není tím věkem.Koukala jsem a autor článku je chasník, co sotva vylezl ze školy. Nevím kolik let je OBYČEJNÉMU ČLOVĚKU, ale možná by to stálo za úvahu. A nejenom věk, ale také soc. skupina ze které vylezl autor i Obyčej.čl. a podmínky, které měl do začátku.

    Také je jiná doba…já díky podobnému smýšlení co autor článku mám dodnes zaděláno na problémy( a potažmo děti), jelikož jsem se nezajistila na dobré přežití a to se počítá….nebo donedávna se počítalo.
    Kdyžtak ať se obyč.č. ozve kolik mu tedy je a co zažil…..a autor textu také….ale v reálu…ne tak všeobjímajícně….jakože např. dělal jsem ve skladu, myl okna, studoval VŠ…kdo mě platil, co jsem mohl a nebo musel a nemusel.

    Vím, jak to myslí autor a vlastně s ním(až na malé kousky..detaily…souhlasím) a vím, jak to myslí obyčejný člověk a chápu ho a držím palce, ať se nad to povznese a najde něco nebo někoho dobrého.
    Tak jsem zvědava, kdo se ozve.

    Odpověď
    • Obyčejnej člověk se chce držet starého známého, autor na to chce jít jinak, ale pravda je uprostřed…

      Odpověď
  16. Davno som necitala taky text, ktory by bol tak zrozumitelny a vnutorne si neprotirecil… jedine to slovko JEDNOTA by som vymenila za „celistvost“ , lebo, kedze sme vsetci jedinecni a nic vo vesmire nie je rovnake,.. ziadne dve bunky nie su rovnake, nemyslime rovnako, necitime rovnako, netvorime rovnako… v com je potom „jednota“? Nevymyslel niekto tento pojem prave preto, aby sme boli lahsie ovladani ako dav? Celistvostou by som nazvala SULAD, HARMONIU jJEDINECNYCH bytosti. Ladia tym, ze kazdy vnasa do celku nieco sebe vlastne….co doplna celok, aby mohol celistvo fungovat.

    Odpověď
  17. Hele, mě bude za pár měsíců 50 let, hodně jsem prožil a zažil, víc, než normální nebo obyčejný člvěk prožije za několik životů. Chápu zcela nadšení autora webu a držím mu palce, ale myslím, že narozdíl od „Úplně Obyčejného Člověka“ žije zatím „skvělým“ životem, kdy mu všechno platí rodina a nemusí se starat o holé živobytí, takže má volné (a někdy správné) myšlenky, ale není omezen finančními možnostmi, prací, svojí vlastní rodinou atd.
    Ano, je skvělé si stanovit cíl, ať je jakýkoliv, ale musíme brát v úvahu, jak a jakými prostředky toho cíle dosáhneme. Pokud ty prostředky nejsou, tak se plácáme pouze v myšlenkách a vzletných slovech, které papír a internet snesou. Skutečnost je v tu chvíli nepolapitelná a neuchopitelná jenom z jednoho, jediného a prostého důvodu (jak naznačil ÚOČ) – PENÍZE! Prozatím žijeme v době, kdy je nutné (z mnoha důvodů, jak napsal ÚOČ) ty peníze brát jako JEDINÝ prostředek ke splnění VĚTŠINY cílů a bohužel ty peníze samy z nebe nespadnou, je nutné je získat – tedy na rovinu řečeno vydělat! A věřte mi, že prodavačky za pokladnou v Lídlu si vydělají sotva na nájem bytu a jídlo – na sny už jim ty peníze nezbydou a vlastně jim nezbývá ani čas, protože musí chodit do práce na 12 hodin, z práce domů uklidit, uvařit ap. všední dny, sobty, neděle, svátky… To má taková ženská jen kvůli skvělým myšlenkám nechat práce? Kdo zaplatí nájem, energie, účty, jídlo??? Bůh?
    Když jsem byl hodně mladý a živili mě rodiče, tak jsem taky měl milióny skvělých nápadů a myšlenek, jak zlepšit „život“, bohužel realita mě srazila na kolena. Realita znamená jen to, že jsem založil rodinu a zplodil děti a musel jsem se začít starat. Z Čchi (Prány), kterou jsem čerpal z Vesmíru já sám, bych je sotva uživil…
    Ale i tak přeji autorovi tohoto webu mnoho štěstí a doporučím mu skvělé knihy, kde najde inspiraci: první je Kniha pěti krůhů, Go Rin No Šo od Mijamota Musašiho a druhá je Hvězdná znamení od Lindy Goodmanové. Pokud tyto knihy zvládne co nejdříve, je na prvním stupínku Osvícení!

    Odpověď
  18. S bodem č.9 nesouhlasím ale bylo by to asi na delší polemiku. Lze to zkrátit asi takhle…jestli jsi svobodný tak se před všemi proměn např. v strom :).

    Odpověď

Napsat komentář k Mia Zrušit odpověď na komentář