Jak vzniká utrpení

Jak vzniká utrpení

Utrpení a násilí, fyzické a citové. Málokdo ho nezažil. Moc se ale nemluví o tom, že tyto intenzivní zkušenosti si vytváříme sami. Jak tedy vzniká utrpení?

Než se naplno ponoříme do tohoto tématu, rád bych zmínil jeden „citát“

Když eliminujete vše co není možné, tak cokoli co zbyde, musí být Pravda. A je jedno, jak nepravděpodobná.
–Sherlock Holmes

Následující text budete vnímat různě, podle toho, „kde jste“. Tyto informace jsou sdíleny v zájmu podpory našeho společného vývoje a v zájmu pochopení toho, co se děje mimo rozsah našich základních pěti smyslů.

Pozastavíme se taky nad tím, jak utrpení a násilí odstranit. Pokud se vám to bude zdát přitažené za vlasy, ujistěte se prosím, že to není jen automatická odpověď, nebo kognitivní disonance. Jinak kritiku, nesouhlas i návrhy na doplnění samozřejmě vítám, ať už na mailu nebo v diskuzi pod článkem.

Vzhledem k tomu, že tyto informace nejsou (zatím) přijímány širokou veřejností, jsou umístěny v rozjížděcím rámečku, tak jako v jiných článcích na tomto webu. Pokud svoji mysl považujete za dost otevřenou, stačí rozkliknout rámeček:

Iluze utrpení a role oběti/násilníka

Než se narodíme

Než se narodíme, vytvoříme si něco jako seznam všeho intenzivního, co chceme v tomto lidském těle a na této planetě prožít. Domluvíme se s tisícovkami dalších duší, jak si v určitých bodech v čase zasáhneme do života. Bez limitů fyzického těla se totiž všechno zdá tak snadné a jasné.

Pak si vybereme rodiče podle toho jakou mají DNA i podle jejich jména. Svou vlastní DNA si nachystáme podle toho, jaké chceme vlastnosti a podle toho, co chceme aby pro nás v životě bylo výzvou. Chceme mimo jiné také přetvořit/rozpustit určité vzpomínky a vzorce chování, které se předávají formou genetické informace z generace na generaci, nezřídka po stovky let – ať už v rámci naší konkrétní rodiny, národa nebo celé lidské rasy. DNA je něco, co z lidí dělá jednu velkou rodinu. Nakonec rodičům vnukneme i naše jméno, protože jde o určitou vibraci, která přímo souvisí s energetickým otiskem naší Duše.

V momentě, kdy přijdeme na tuto planetu ale všechno záměrně zapomeneme. No řekněte sami – jaký význam by mělo jít do zábavního parku, který jste vybudovali a kde znáte všechny atrakce?

embryo

Co se děje pak?

Prostě to znamená, že velké události v našich životech máme předem domluvené. Ovšem nic není „na jisto“. Všechno je proměnlivé – podle toho, co zrovna má sloužit přímo nám, nebo celku.

Funguje to na bázi pravděpodobnosti. Jednoduše, pokud se chováme určitým způsobem pořád dokola (buď díky předpokladům DNA nebo vzorcům chování které přijmeme v průběhu života), zvyšujeme pravděpodobnost, že se nám jedna z těchto událostí přihodí. To ale není vyžadováno pokud lekci (kterou díky tomu máme absolvovat) pochopíme ještě před událostí.

Pokud lekci nepochopíme, tak to zkrátka aktivujeme. A tahle aktivace má nejrůznější podoby – od „náhodných“ setkání, přes zlomená srdce, velká životní zklamání nebo úrazy a rakovinu, až po smrt nebo vraždu.

Ale kdo by chtěl zažívat bolest a utrpení?

Z pohledu, který nám celý život vtlouká do hlavy naše západní civilizace (nebo severní polokoule atd – nazvěte si to jak je libo) se zdá, že nejsme nic víc, než fyzické tělo a hromada chemických procesů. Že smrtí všechno skončí.

Ve škole už nás nenaučí, že fyzické tělo je jen vnějším projevem našeho vyššího JÁ, naší Duše. Že všechny vibrující částice našeho těla spolu nekooperují jen tak náhodou. Že za tím vším stojí vyšší inteligence. Že Duše „nesoudí“, nevnímá něco jako „dobré“ a něco jako „zlé“.

Popravdě, když se narodíme, tak jsme s naším vyšším aspektem ve spojení. A je to právě (současná) společnost, která nám tvrdí, že máme vyrůst a přestat fantazírovat. I když to spolu úzce souvisí, nechme tohle na jindy a vraťme se k iluzi utrpení.

Z pohledu z vyšší perspektivy nic takového jako utrpení ani ubližování není – takové pojmenování pochází z lidské mysli. Abychom mohli říct, že něco je nebo není ubližování, musíme mít nějaký příběh se kterým to srovnáváme. Příběh, který říká: tohle je správně, tohle je špatně, tohle je násilí a tohle je pomáhání. Z vyššího pohledu prostě všechno JE. A je to dokonalé už jen proto, že to JE.

Vyšší perspektiva utrpení

Ve skutečnosti jde o role – někdo hraje roli „oběti“ a někdo roli „násilníka“. To se ale nikdy neděje bez toho, aniž by na to obě strany přistoupily. Ne na fyzické úrovni, ale na té duševní. Zhruba takto: potřebuju nastartovat tenhle a tenhle proces, můžeš  mi s tím trochu asistovat? Jinak budu pořád v záseku tam kde jsem teď. Vše co se nám v životě děje je vždy pro nejvyšší rozvoj a růst všech, kteří jsou v dané situaci zapojení.

Samozřejmě, mysl často nevěří, že existuje něco mimo rozsah našich pěti smyslů, kterými vnímáme tento tzv. 3D hologram-matrix, ale to je v pořádku. Je to jedna z lekcí. Rád bych to rozebral víc, ale je to téma samo pro sebe takže ho taky nechme na jindy.

Právě tahle nedůvěra v existenci nehmotného světa je tím hlavním, co nám brání tyto situace přijímat a vidět je pro to, čím jsou ve skutečnosti – totiž zdroj zkušeností, učení a chápání.

Duše ví, že je věčná a toto tzv. utrpení používá jako jeden z prostředků aby se rozvíjela. A aby také rozvíjela celek. Vemte si třeba, když někdo dostane rakovinu. Okamžitě začne přehodnocovat celý svůj život, přestane dělat věci, které jsou zbytečné a začne víc žít a víc si taky života vážit. Pak, když podnikne patřičné kroky, se rakoviny může zbavit. A tím nemyslím zrovna chemoterapii… V opačném případě Duše použije rakovinu jako prostředek pro opuštění této fyzické reality.

Jakkoli se vám to možná bude zdát surové, do autobusu vás taky nepustí bez jízdenky.

Zkrátka když se Duše rozhodne jít pryč, nějaký způsob už si najde. Vemte si taky, jakou dynamiku to vyvolá v rodině daného člověka. A ve všech, kteří s ním byli ve styku. Často je to pro všechny zúčastněné tzv. „prober se!“ volání. Něco díky čemu začnou brát v potaz i jiné aspekty života. V dnešní době se běžně smrti bojíme a vzdorujeme jí a pak nás to dovádí ke spoustě zajímavých situací.

Stejně jako může Duše upravit svůj plán a prodloužit svůj pobyt tady, tak se může naráz taky rozhodnout „to tu zabalit“. Uvedu příklad s autonehodou. Jedna Duše se rozhodne, že chce zkušenost v opilosti za volantem někoho srazit.

Posílá pak signál na styl: potřebuju tuhle a tuhle zkušenost, je tady poblíž někdo, kdo chce zkušenost smrti přejetím? Věřte nebo ne, hned se začnou hlásit dobrovolníci. To znamená, pokud by tyto zkušenosti stále nebyly potřeba pro rozvoj všech koho se týkají, tak by k nim jednoduše nedocházelo.

No, pak k nehodě dojde a asi si dokážete představit, co se může dít se všemi zúčastněnými.

lego-autonehoda-jak-vznika-utrpeni

I dobro a zlo je jen úhel pohledu

Duše nesoudí zkušenosti jako dobré nebo špatné. To je pojmenování, které pochází z lidské mysli. Opět totiž musíme mít příběh, vzhledem ke kterému to porovnáváme. Z vyšší perspektivy je vše dokonalost.

Uvedu další konkrétní příklad: Hitler (a všichni kolem něj) věřili, že dělají velkou a dobrou službu lidstvu, když odstraní všechny, kteří podle nich nejsou dost silní. Oni to opravdu viděli jako dobro a jako posílení lidstva. Chápete? Dobro a zlo jsou jen úhel pohledu. Je to vždy souzení/odsuzování/škatulkování a tím pádem omezování sebe sama. Odstřižení se od možnosti na to nahlížet z vyšší perspektivy.

Abych to ucelil a ujasnil – nepodporuju zabíjení, fyzické násilí, ničení planety, ani omezování svobody. I pro mě osobně byla výzva tuhle vyšší perspektivu do svého života zakomponovat. Ale časem jsem zjistil, že jsem nemusel nic „zakomponovávat“ – šlo o to, abych odstranil „programy“ a přesvědčení, které jsem v tomto životě přijal. Přesvědčení, která jsem si (tak jako spousta z nás) předpřipravil, abych lekci z nich mohl absolvovat tím, že se jich zbavím.

Buddhův dodatek

Samotný problém nemůže způsobit utrpení. Je to naše mysl a připoutanost k problému, co způsobuje utrpení.

Jak už jsme zmínili, utrpení je úhel pohledu. Někdy ho není lehké změnit. A vždy vychází z našich přesvědčení a k připoutanosti k myšlence, že věci se mají odehrávat takhle nebo onak. Když se odehrávají jinak, jsme zklamaní, smutní, trpíme, atd.

Utrpení vzniká jako důsledek odporu. Odporujeme nějakým způsobem situaci. Nejsme ve stavu, kdy bychom ji přijímali. Jsme emočně stržení a automatizovaně reagujeme, místo abychom z pozice neutrality vnímali všechny dostupné možnosti. Možná už jste slyšeli o tom, jak pouhým rozhovorem někteří lidé donutili násilníka odstoupit od jeho záměru („ublížit“) – právě proto, že nereagovali automatizovaně (bojuj nebo uteč). Byli v neutralitě.

Takže, jak se zbavit násilí a utrpení?

Když se dostanete do situace, která se opakuje a ve které jste dřív „trpěli“, zastavte se. Soustřeďte se na dýchání. Pozorujte svoje emoce a nereagujte automaticky.

Je to jako sval – když reagujete pokaždé stejně, jen tu reakci posílíte. Klíčem je zareagovat jinak. A to pak posilovat.

Můžete si být také jistí, že takové lidi a situace k sobě přitahujete právě z toho důvodu, že se na to máte zaměřit. Pokud byste se na to uvnitř sebe totiž zaměřit neměli, buď se do té situace vůbec nedostanete, nebo v dané situaci budete naprosto klidní a neutrální a tím pádem se vám ani nic nestane. Vděk je taky vysokovibrační emoce, která může příznivě ovlivnit snad každou situaci. Důvěřujte chodu Vesmíru a začnou se vám dít kouzla.

—Konec proudu vědomí—

 

Minibonus – osobní zkušenost

Původně jsem nechtěl sdílet tuhle svoji osobní zkušenost, ale nakonec jsem k tomu byl doveden. Nechci tenhle web příliš zatěžovat svými osobními věcmi, takže pokud si to opravdu chcete přečíst, musíte si to zase rozkliknout v rámečku :) Navazuje to na horní rámeček, ale funguje to i samo o sobě jako malý uzavřený celek.

Osobní zkušenost - dokonalost místo zklamání

Jednou jsem byl až po uši zamilovaný do jedné dívky. Takovou tou „lidskou“, podmíněnou láskou. Čekal jsem, že mě bude milovat zpět a zároveň jsem měl strach jí svoje city vyjevit, protože jsem se bál odmítnutí. Pořád jsem čekal na vhodný okamžik. Což zhruba znamenalo moment, kdy se rozejde se svým stávajícím přítelem.

Tou dobou jsem taky už řešil všechny tyhle -nazvěme to duchovní- věci a osobní rozvoj. Zakomponovával jsem nový pohled na svět. Nebo se spíš odnaučoval ten starý. Začal jsem vidět krásu tam, kde jsem ji předtím přehlížel. Začal jsem se soustředit na „tady“ místo na „tam“. No a pak se to stalo. Rozešla se se svým přítelem.

Ovšem já se to dozvěděl až v momentě, kdy se ke mě doneslo, že má přítele nového.

Pff.

Pamatuju si, jak jsem v podobných situacích dřív býval zádumčivý a nešťastný, neochotný se vůbec s někým bavit a někdy se do toho míchal i vztek. Ale teď to bylo jiné.

Prostě jsem na sobě odvedl určitou práci a stalo se mi něco, co pro mě v tu dobu bylo úplně nové. Cítil jsem dokonalost.

Jo.

Dokonalost.

Znáte to – když za sebou zavřete jedny dveře, otevřou se vám jiné. Zkrátka, i když jsem se chvilku snažil cítit něco negativního, tak to prostě už nebylo dostupné. Vstřebal jsem lekci.

Vážně to byl na jednu stranu divný pocit. Pokaždé zareagujete stejně a najednou to tam není. Cítil jsem se dokonce trochu nepohodlně. Zajímavý moment.

Když říkám zavřel jsem jedny dveře, tak tím nemyslím, že bych v sobě něco potlačil, nebo tomu kladl odpor. Právě naopak – přijal jsem myšlenku, které jsem se dřív bál. Konkrétně tu, že nepotřebuju lásku někoho, abych se cítil úplný. Abych se cítil milovaný.

Pozoruju, jak podobné přesvědčení omezuje spoustu lidí. Že hledají důkaz, že za něco stojí nebo že jsou milovaní – a hledají to někde mimo sebe. Že potřebují někoho/něco, co jim to potvrdí.

Všem z nich bych chtěl teď něco vyřídit: Už jste úplní. Už jste dokonalí. Odnaučte se všechno, co vám vytváří iluzi, že nejste. Vše co potřebujete, máte uvnitř.

Přeju nám všem hodně zdaru při absolvování dalších lekcí.

 

Zdroje obrázků
http://www.manataka.org/page1486.html
http://www.datacosmos.com/
http://inkrose98.deviantart.com/art/Car-Crash-2-254652116

Tomáš / Jankoš

Když jsem v roce 1990 vylezl na svět zadkem napřed, bylo jasné, že prostě budu celý život dělat věci jinak. Mám představu, jak spoluvytvářet ideální svět a vím, že se můžu spojit s lidmi co to cítí stejně.

Moje poslední příspěvky (zobrazit vše)

Tomáš / Jankoš

Komentáře: 26

  1. Skvělé,celé to se mnou rezonuje.Děkuji.Děkuji.Děkuji

    Odpověď
  2. dobře ty :)

    Odpověď
  3. Skvěle napsané, přesně tak to mám a cítím i já. Napadá mě, jaká Pravda mě ještě může překvapit? Kdysi jsem se třeba lekla, když mě napadlo, že pro Vesmír nebo Existenci je Hitler na stejné úrovni, jako Ježíš. A po čase jsem si přečetla v Hovorech s Bohem, že to tak vlastně je. Jaké překvapení ještě čeká na moje odhalení, pokud jsem ochotná mít pochopení pro Všechno? Snažím se vymyslet něco, co bych nebyla ochotná přijmout jako naprosto OK z té nejvyšší perspektivy a nic mě nenapadá (což ale vůbec neznamená bezproblémový život). Jak jsi na tom ty? Je vůbec něco, co nedáváš? Díky za článek, Markéta.

    Odpověď
    • jankoš

      Ahoj Markéto, díky za přečtení i za komentář. Vzhledem k tomu, že jsme naše vědomí „zkomprimovali“ do lidského těla, toho k objevení bude určitě ještě dost, jinak bychom tu pravděpodobně nebyli :) Ono to „nedávání“ nebo „problémy“ jsou vždy výsledkem odporu nebo připoutanosti k nějaké představě, jak by věci „měly“ nebo „neměly“ být. Z té, jak říkáš, nejvyšší perspektivy prostě všechno JE a vše ostatní je jen úhel pohledu. Co se mě konkrétně týče, pěstuju otevřenost a přijímám věci jak jsou, aniž bych je posuzoval jako „dobré“ nebo „zlé“. Vše venku je odrazem toho, co máme uvnitř sebe. Občas se střetávám s nepochopením, ale to je v pořádku. Postupně všichni dojdeme k tomu co to je být JÁ, bez očekávání okolí nebo našeho vlastního, nechat proudit vlastní esenci a vidět se ne jako lidi, ale jako Vědomí prožívající zkušenost bytí v tělech lidí. Přeju hodně zdaru, Tomáš

      Odpověď
      • Pravda.

        Odpověď
    • Jedna věc mě stále přjmout nejde a to, když by mi opilec přejel mé dítě. To by mi odpověď, že to tak měli být nestačila. Kdyby přejel mě tak mu to odpustím, ale nechci přežít své dítě.
      Omlouvám se. Asi budu na sobě ještě zapracovat.

      Odpověď
  4. Presne takhle bych to chtela citit, vim, ze bych mela, ale bohuzel tomu tak neni…

    Odpověď
    • jankoš

      Tím že něco „chceme“ vlastně podvědomě vyjadřujeme, že to nemáme a tak si oddalujeme možnost to „získat“. Možná by mohla být užitečná tato grafika http://jedno.duchost.cz/project/hlas-ridi-telo-ducha/
      Každopádně jsme tu abychom integrovali tyto lekce – článek nevyjadřuje co bychom „měli“ nebo „neměli“ dělat, jen nabízí jiný pohled. Když už ty informace člověk vědomě nasaje, může s nimi pak pracovat. Dělání něčeho „na sílu“ se zaměřuje jen na odstraňování povrchových následků, ale už nejde do hloubky, aby odstranilo skutečnou příčinu. Existuje důvod pro každou emoci, kterou prožíváme a jít hluboko a klást si nepříjemné otázky je výzva, ale vždy se vyplatí. Hodně štěstí :)

      Odpověď
  5. ano podobně, také jsem vylezla zadkem napřed a překotně brzy….děkuji za podnětný článek

    Odpověď
  6. díky za tyto informace.. pochopila jsem to, co jsem už dřív jaksi možná trochu nejasně cítila..
    jsem po rakovině a máš pravdu, je to novým přístupem k životu-přehodnocením, které příjde „jaksi“ samo – lékaři říkali že mají zázraky rádi- je to i není zázrak, je to jiný úhel pohledu který se mi otevřel…
    prý jsem silná osobnost, od dětství to slýchám- nevl.otec byl tyran a já mu vzdorovala, ovšem nebyla jsem dost silná.. :-(
    až c dospělosti a po chorobě jsem si uvědomila víc, zřejmě to bohužel nestačilo,myslím poučení-či pochopení života… přišla jsem o 26letého syna.. nevím zda se tak rozhodla jeho duše, zřejmě ano-i když jsem na něj dlouho čekala…a nepříjímala tento stav jeho bytí.. dnes je to jiné……
    Budu ráda, pakliže mi budeš mít co říci, pakliže ne i tak ti děkuji že jsem se zde mohla projevit se svými literkami.. pěkný den s láskou.. *ike*

    Odpověď
    • jankoš

      Děkuji za komentář a soucítím s Tvojí ztrátou… Tvůj příběh je inspirativní, upřímně gratuluju k vyléčení, úžasná práce! Zaslechl jsem takovou informaci, že každá rakovina je důsledkem traumatu z dětství a z psychosomatického hlediska to dává smysl. Není lehké prožít jakoukoli ztrátu, ale jsme tu především sami kvůli sobě a vlastní expanzi a evoluci. Někteří s námi sdílejí svoji cestu dlouho, někteří krátce a ne všechna rozhodnutí lze ovlivnit na úrovni mysli…
      V podstatě co je „zázrak“? Je to událost, kterou mysl kategorizuje jako nemožnou. Mysl je v lecčems záludná, protože je schopná např. i duchovní záležitosti pokroutit a „přepnout“ je opět na lidskou perspektivu. Klíčové je dovolit si prožít vše co přichází – jednak je to forma čištění, jednak když přestaneme klást odpor, dostaneme se do stavu, kdy „problému“ umožňujeme odejít a získáme na něj jiný náhled. Posílám lásku!

      Odpověď
  7. děkuji,,,,tohle čtivo je dokonalé,,,,jen škoda,,,,že jej pochopí jen ten,,,koho k němu osobní lekce dovedou,,,,i já sem patřím,,,,a proto mám silnou potřebu…předávat poznané…prožité,,,,a nakopnout ty ubližované…..a pohovořit o úhlu pohledu…..daří se…..a mě raší křídla uspokojení,,,,,že dokážu předat…a tím pomoci vytvořit úsměv některé bolavé dušičce…která by na tyto…a podobné stránky nejspíš nikdy nenarazila,,,,,,děkuji za ně

    Odpověď
  8. Vždycky jsem chtěla věděr proč lidé trpí, hodně jsem se nad tímto problémem zamýšlelam protože sama jsem trpěla.Utpení na tomto světě si neseme už ve svých energií když se narodíme, pokud ovšem trpíme v dětství, pokud ne, tak si sami utrpení ve svých myslích naordinujeme díky našim postojům psychickým. Krásné je, že se lze utrpení zbavit, pokud budeme sami se sebouz pracovat a očišťovat se. Mé utrpení se později projevovalo v postojích k mému okolí. Dnes jsem š´tastná, že jsem to dokázala skoro vymazat a můj život se stal šťastnější

    Odpověď
  9. Lidé zabili Boha a poté zjištili, že trpce se bez něj žije. Smíření se s vlastní nicotností a malostí je skutečná výzva. Země už z nejbližší planety není téměř vidět, pokud by zanikla, jediné, co by přetrvalo, by byl signál… Signál nesoucí projevy Adolfa Hitlera stejně tak jako všechny díly Beverly Hills 90210.

    Odpověď
  10. nemohu se zbavit problému najít práci, nevím kde co dělám špatně,už se v tom plácám přes rok ,trpím ..
    jak se na to dívat jinak ?jak přehodnotit

    Odpověď
    • jankoš (Tomáš)

      V prvé řadě děkuji za dotaz a gratuluji k Vaší manifestaci. Pravděpodobně jste si vytvořila přesvědčení, že to nemáte pod kontrolou, ale opak je pravdou. Nejste oběť a nikdy jste nebyla. Jste mocný tvůrce vlastní reality, v celé její úplnosti. Prvním krokem by mohlo být přestat se na to dívat jako na problém a začít na to pohlížet jako na příležitost.

      Ve všem co pojmenováváme jako „chyby“, „zlo“ atd, je dokonalost, protože to pochází ze stejného Zdroje. Ze stejného pole energie. Někdo tomu říká Bůh, já osobně ne, protože význam tohoto konkrétního slova je tady poměrně „zatěžkán“. Každopádně tato Vaše situace může být důsledkem několika vrstev převědčení a definic/příběhů, které jste o sobě ve svém životě získala.

      Otázka je, která to jsou a jak se jich zbavit? Moje intuice je, že někde uvnitř tomu řešení kladete odpor. Jsme v době kdy je vše přehodnocováno a každý prochází určitou přestavbou všech částí sebe. Většinou se nám nechce rozebrat tu emoční komponentu (nepříjemný pocit který se pojí s nějakým příběhem), ale od toho jsme tu – jako lidi – abychom prožili celou tu pestrost všeho, co s tím souvisí. Mě osobně se hodněkrát osvědčilo se dostat do klidu, uvolnit se, soustředit se na dech a začít si klást otázky. Čím nepříjemnější, tím spíš jste v oblasti, kde leží jádro Vaší situace.

      Dalším aspektem je systém ve kterém momentálně žijeme a všechny příležitosti k jeho transformaci prostřednictvím transformace sebe sama. Každý máme svůj jedinečný talent a dar, se kterým jsme sem přišli a který je vnitřním pohonem, jakmile do té role vstoupíme naplno. Můj pocit je, že Vás vnitřní vedení zkrátka jen vede k tomu zjistit, co je to u Vás.

      Pokud mohu ještě s čímkoli asistovat, pište sem, nebo na mail jedno@duchost.cz.

      Přeji otevřenou mysl a lehkost v Srdci,

      Tomáš

      Odpověď
  11. Užasně napsané :-) děkuji, děkuji, děkuji

    Odpověď
  12. Ahoj Tome,

    reaguju na článek: Osobní zkušenost – dokonalost místo zklamání. Pochopitelně se mě dotýká :)
    Nevím, jestli si již někdy zažil silnou ztrátu milované osoby a prožíval zlomené srdce. Dotyčná ti stále chyběla, toužil si s ní komunikovat, pobývat s ní, ale nechtěl ses ji nijak vnucovat. Byl si úplně zdrcený, že ona to tak už necítí a přitom tě kdysi tak moc milovala. Nechápeš, kde se ta láska poděla. Chceš se vymanit, přestat ji milovat, ale nějak to nejde. Podvědomě – srdcem chceš stále k ní, zraňuje tě, že je s jiným. Ano, něco tě k ní poutá. Něco v tobě ji stále chce. Co s tím? Děkuji

    Odpověď
  13. Rezonuji díky.

    Odpověď
  14. Dobrý den chtěla bych přispět svou troškou z vlastni zkusenosti kdy muj syn mel vazny úraz oka. Doktoři mi řekli že již nikdy na to oko neuvidí a jsou rádi že to oko zachránili a vypadá po kosmeticke stránce dobře. Tenkrát jsem se ptala proc je ten svět ne spravedlivý proc se to stalo a proc nám tolik vzal. Dnes je to již 4 rok po úrazu a Já za něj dekuji protoze jsem díky tomu úrazu poznala sama sebe. Poznala jsem něco více něco mezi nebem a zemí. Již 4 rokem Děkuji za zázrak, který jsem si vizualizovala a ktery se stal a to ze syn po 1 roce začal na oko vidět. Sítnice co nebyla najednou je a to díky univerzu vire a energii. Každý den dekuji a vím že budu děkovat do konce mého života. Pochopila jsem co bych nikdy pred tim nepochopila. Nyní mám strach úzkost a obavu z ISS. Četla jsem článek kde jste zminil Hitlera a mrazí mě. Jak mám Prosím postupovat nedaří se mi vymanit ze strachu o me deti. Ještě jednou děkuji za Vaši odpověď a dekuji za to že jste.

    Odpověď
  15. Děkuji za zajímavý článek, každopádně stále mi není jasno dost věcí.

    Pokud je vesmír dokonalý, proč má potřebu si s námi takto hrát? Není to spíš opačně? Že sám dokonalý není a tak trochu tápe a zkouší stejně jako my v menším měřítku?

    V případě existence dokonalosti a absolutního vědomí je pak přeci pozemská zkušenost jen iluzí a ze své podstaty spíše rozmarem či plýtváním energie našeho vyššího já, které už vše ví. K čemu je naše smyslová omezenost zde na Zemi? Trochu se mi nechce připustit, že je smyslem života se nad ni povznést. Tim neříkám, že to možné není, ale není mi jasné, proč by prolomení tohoto paradigmatu mělo být zásadní věcí v našem pozemském působení, když v okamžiku smrti toto dostáváme tak trochu zadarmo.

    Teď možná trochu dotaz, kterému jste se chtěl vyhnout.
    Když budu vidět bezprecedentní násilí páchané na někom, kdo si sám nemůže pomoci, tedy načerpat zkušenosti, tak samozřejmě skrze empatii pociťuji i jeho bolest, tedy se mu budu snažit pomoci. Když mu nepomohu a on následkem toho zemře, jen těžko se z toho poučí. To samé, když daného násilníka nezastavím, tak ho připravím o jeho „lekci“. Považuji za nejpřirozenější postupovat minimalizací utrpení, tedy zabránit tomu, kdo je primárním (nebo bez mého zásahu dlouhodobým nebo konstantním) zdrojem utrpení. Stejně jako spousta dalších procesů nebo vesmír se snaží chovat vždy s co nejmenším výdejem energie a zároveň nejvyšší mírou zkušeností.

    V čem považujete jednotu ukázanou např. ve filmu Unity za nepravdivou?
    https://unitythemovement.com/

    Odpověď
  16. Ahoj Tomáši, už dlouho jsem nečetla takhle poskládaná jasná a Jedno.Duchá slova, která nesou logiku vesmírných zákonů projevenou tady na Zemi a v tomto čase. Nosné, přirozené, jednoduché. A ještě ke všemu „negrafomanské“! Sedím před počítačem a usmívám se na tvoje slova :-):-):-) Děkuju, je to krásný nedělní zážitek. Zuzana

    Odpověď