Pokud bychom věřili učebnicím historie, dalo by se říct, že lovení zvířat patří k lidské rase od samého počátku. Oficiální verze historie naší lidské rodiny totiž většinou nebere v potaz období starší než asi 6000 let, kdy údajně vše započalo v Sumeru. Od té doby jsme se naučili obdělávat půdu a řadu dalších věcí, které nám měly zpohodlnit život. O civilizacích, které tu pobývaly dříve, se ale zatím tolik neví a nemluví, a tudíž není lehké vytvořit si jasný obraz o tom, zda to tu v souvislosti s “přirozeností lovu” někdy mohlo vypadat jinak.

Říkáme, že lovení je v přírodě zcela běžné, ale při tomto tvrzení už nebereme v potaz, jakou roli mělo na vývoj jednotlivých živočišných druhů také kolektivní vědomí lidstva. Když se podíváme do těchto posledních “oficiálních” 6000 let, nenajdeme jediný den bez ozbrojeného konfliktu. Co asi proudí do nefyzických částí reality, když v té fyzické je většina lidí ve stavu boje o přežití, potřeby se chránit před vnějším světem a touhy po moci nad ostatními? Jaký to asi má vliv na ostatní život? … ano, jsme spolutvůrci reality mnohem větším dílem, než si často uvědomujeme.

Byl jsem upozorněn na obsah přednášky Michaely Fialové na Mendelově univerzite v Brně s podtitulem:
Lov – nástroj ochrany ohrožených druhů zvířat
Lov – nezbytná součást hospodaření s přírodními zdroji
Lov – společenská událost
Lov – zdroj kvalitních potravin pro člověka
Lov – součást rodinného života

…a jelikož jde o záležitost, která vyvolává spoustu rozporuplných názorů a jelikož bydlím s myslivcem a jelikož jsem součástí tohoto světa, mám k tomu co říct. Pojďme se na to podívat v kontextu “většího obrázku”. Podám to tak jednoduše a srozumitelně jak to jen půjde, ale je třeba vzít v potaz spoustu dílků skládačky.

Pro ty z vás, kteří Michaelu neznají – je to nájemná lovkyně, která jezdí mj. do Afriky a na zakázku střílí zvířata na přání zadavatelů. Možná jste slyšeli i o jiné takovéto lovkyni jménem Kendall Jones, která má svůj pořad v TV, kanál na Youtube a také vyvolává rozporuplné reakce.

Jak vidíte, padají zde konkrétní jména což většinou nemám ve zvyku (my lidé máme v takových případech tendenci víc řešit konkrétní osobu, než o co ve skutečnosti jde) – proto dřív než se unáhlíte ve svých závěrech, dočtěte to prosím do konce.

Michaela uvádí pozitiva lovu:

• lovení určitých druhů zvířat pomáhá chránit jiné druhy
• lov má pozitivní dopad na zemědělství
• maso z volně žijících zvířat je zdravější než maso ze supermarketu
• většinu masa které získají z ulovených zvířat, rozdávají místním
• lov je jejím smyslem života už od malička

Co je této dívce ale vytýkáno ze všech stran, je způsob jakým se prezentuje. Nechá se fotit s mrtvými zvířaty a má přitom úsměv od ucha k uchu, nebo se u toho líbá se svým (asi) přítelem a tyto fotky následně umisťuje na svoji Facebookovou stránku. Něco obdobného dělá i Kendall Jones.

Konzumace masa a zdraví planety

Pokud se o stravu zajímáte v širším kontextu, jistě jste obeznámení s tím, jak negativní dopad má celosvětová konzumace masa na zdraví planety. Abychom uspokojovali navyšující se poptávku po mase a mohli vykrmovat zvířata, která pak ve formě úhledných balíčků masa končí na pultech regálů, musíme každý rok zvětšovat plochu, ze které mohou být krmena. Proto každý den kácíme obrovské plochy lesů a pralesů, abychom tam mohli pěstovat obiloviny či sóju určené pro výkrm, příp. plantáže palem pro získávání palmového oleje. U nás se něco obdobného děje s řepkou.

Dochází tím ke ztrátě rozmanitosti živočišných i rostlinných druhů, úbytku rostlin a stromů, které nám produkují kyslík a také ke geologickým změnám. Řeky totiž pak bez stromů a jejich kořenů nemají zpevněné břehy, vylévají se, a to má opět negativní dopad na živočišné druhy žijící v daných oblastech. A nejen tam, samozřejmě – nezapomeňme, že jsme propojení víc, než oko může vidět.

Je také zřejmé, že maso z ulovených zvířat by samo o sobě nepokrylo dnešní poptávku. Jinak ale můžeme celkem spolehlivě předpokládat, že je zdravější než to ze supermarketů, které je většinou napuštěné vodou (pro větší objem) a vylepšené (nejen) antibiotiky. A to ani nezmiňuju otřesné životní podmínky zvířat ve velkochovech… Z druhé strany ovšem nelze odhadnout, co může mít lovení různých (zvlášť těch ohrožených) druhů na svědomí a jak skrz cestičky života může změnit celou řadu dalších věcí, které teď neumíme domyslet.

Ekonomický aspekt

K nalezení jsou také informace, že kontrolovaný lov má pozitivní dopady na ekonomiku dotyčných států. Především proto, že soukromí vlastníci na své půdě chovají tato lovná zvířata a lovci, kteří pak platí aby je mohli lovit, vlastně podporují ekonomiku dané země. Nehledě na to, že různá safari pak také přitahují více turistů. Takže tím, že jsou místní lidé finančně motivováni takováto zvířata chovat, pomáhají udržovat jejich populaci účinněji, než kdyby jen nezaujatě nechali lovce pytlačit.

Samozřejmě už je na diskuzi, jestli by chov zvířat neměl být spíš otázkou morálky a vědomí sounáležitosti, než vidinou zisku. Pokud to ale napomůže k zachování rovnováhy a rozmanitosti, OK. Další otázkou pak je, nakolik morální je chovat zvířata pouze za účelem jejich odstřelu a lovecké zábavy – tím se to dostává na podobnou úroveň, jako velkochovy.

Pokud se ale na celou věc podíváme z ještě vyšší perspektivy, je zajímavé zvážit, co vlastně představuje finanční systém a kdo tahá za jeho nitky. Nakolik je stávající finanční systém “spravedlivý” a ku prospěchu celku. Vzhledem k tomu, že jsou všechny státy světa zadlužené až po uši a že centrální bankovní systém je de facto soukromou institucí, tu ovšem pár věcí “nehraje”. Toto téma ovšem poněkud přesahuje rámec tohoto článku, a tak bych to nechal na jindy…

Myslivost u nás

Vzhledem k tomu, že bydlím s myslivcem, můžu podat ještě nějaké další informace ohledně situace u nás. Podám to tak, jak tomu rozumím, tak mě v případě nesrovnalostí opravte/doplňte.

Kdo by to byl řek, zase jsou v tom zapletené lidské zákony.

Zvířata žijící na území nějakého státu jsou brána jako majetek tohoto státu, ale zodpovědnost za ni mají myslivci. Pokud určitý druh zvířete nemá přirozeného predátora (např. medvěda) a napáchá škody zemědělcům, myslivci jim musejí zaplatit vzniklou škodu. Pokud ale někdo chce zvíře odstřelit, musí nejdřív získat povolení na odstřel, protože jen tak lovit majetek státu je nelegální.

Zvířata se samozřejmě nejprve spočítají v jednotlivých oblastech, počty se oznámí a následně se (ne)vydávají povolení k odstřelu. Pokud jsou ale v nějakém regionu např. přemnožená prasata a dělají škody zemědělcům, povolení k odstřelu dvou prasat toho příliš nezachrání, jak říkají myslivci.

Jiný příklad: bylo mi řečeno, že ve slovenských Nízkých Tatrách jsou přemnožení medvědi. Ti se potulují po okolí, páchají různé škody a nezřídka se stane, že zavítají i do místních ghett, kde odnášejí malé děti a pak se na nich nakrmí. Ne, toto opravdu není vtip a místní lidé zuří a chtějí tyto medvědy odstřelovat. Jenže medvěd je chráněné zvíře, tudíž ho odstřelovat nelze. I přesto se ale každý rok na Slovensku vydávají výjimky na odstřel určitého množství medvědů pod záminkou regulačního/ochranného lovu. Na místě je také podotknout, že informace o škodách způsobených medvědy nejsou vždy podložené a proto vůči těmto regulačním lovům ochranáři často podávají žaloby. Vzhledem k pravidlům se také většinou povede zabít mnohem méně medvědů, než na kolik je vydáno povolení.

Perspektiva vyššího vědomí

I přesto, že lidé jako Michaela Fialová nebo Kendall Jones argumentují, že jejich činnost je pro dobro celku, ze způsobu jejich prezentace je zřejmé, že jde i o jiné věci. Možná mají potřebu dokazovat si svou sílu? Možná nebyly vychovávány v láskyplném prostředí? Možná nerozumí podkladové vrstvě, díky které jsme všichni stvořeni? Možná je to jen jejich ego, které odmítá připustit, že by se mohlo mýlit?

Ať tak či onak, doporučuju nevytvářet další předsudky, ani násilí. Každý z nás je na různém stupni poznání a tím, že budeme odsuzovat ty kteří jsou jinde než my, prospějeme maximálně tak svému egu.  Na internetu najdeme spoustu nadávek a nenávistných komentářů ze strany zastánců i odpůrců (nejen) těchto lovkyň. Často bez jakékoli snahy o vzájemné porozumění, nebo snahy přehodnotit svůj vlastní názor a najít konstruktivní řešení. Je fakt, že takovéto drama na jednu stranu není nezbytné, ale na druhou stranu pomůže na celou záležitost upozornit.

Existuje spousta věcí, které může Michela, Kendall i kdokoli z nás dělat pro skutečnou podporu celku:

• stát se vědomým spotřebitelem a nekupovat nic, co podporuje odlesňování, ničení oceánů, ničení biodiverzity a co nutí lidi a děti pracovat v nelidských podmínkách (=používejte své peníze jako volební prostředek)
• omezit nebo úplně vypustit konzumaci masa a mléčných výrobků z velkochovů
• podporovat lokální zemědělství
• jednat z lásky a ne ze strachu
• rozšiřovat prospěšné informace
• rozšiřovat své vlastní Vědomí a porozumění
• sázet stromy
• a spousta dalších…

Honit si ego a vymlouvat se na dobro celku je zkrátka jen další hra mysli. Možná není vždy lehké se dostat nad svůj vlastní fyzický aspekt, ale prozření, které následuje, je jedním z hlavních důvodů proč tu všichni jsme. Oddělenost je jen iluze.

Mohl bych tu argumentovat dál tím, jak NEjsme fyziologicky uzpůsobení na lov, ani na konzumaci masa, ale to už jsou jen další slovíčka, záminky pro hádky atd, takže se do toho pouštět nebudu.

Nemůžeme přímo změnit nic vnějšího, ale můžeme změnit sebe uvnitř. Změní se pak vše co děláme a právě tím pak změníme svět. Být ortodoxním veganem a nadávat všem masojedlíkům je stejně povrchní a neprozřetelné jako být masojedlíkem a vysmívat se veganům s argumentem, že jsme páni tvorstva a bez masa bychom byli hloupí a nepřežili.

Nejsme hloupí kvůli tomu co jíme, ale kvůli tomu, jaká přesvědčení kolem toho vytváříme.

Všichni jsme napojení na stejný Zdroj. A můžeme se ho snažit sebevíc ututlat a najít uspokojení ve hmotném světě, ale tohoto spojení se nikdy nezbavíme. A dřív nebo později ho znova všichni plně pochopíme.

Než to zakončím, mám pro vás nevšední představu: svět, kde všichni žijí vedle sebe harmonicky. Kde můžete jít do lesa, strávit tam celou noc a beze strachu interagovat s jakýmkoli zvířetem. Naplno cítit vzájemné propojení. Kde vás ani ten komár neštípne. Kde rostliny, zvířata i lidé, jsou na stejné úrovni. To ostatně jsme tak jako tak – to jen my lidi tohle většinou neradi slyšíme, protože si rádi myslíme, že jsme nadřazená forma. Jak byste se cítili, kdybyste o svém kamarádovi říkali, že se o něj staráte jen proto, abyste ho mohli zabít a sníst? Nebo si z jeho kůže udělat kabát? Nebo si jeho hlavu pověsit na zeď?

Velký podíl má na tom všem i způsob jakým jsme “naprogramováni” – vemte si, s jakou samozřejmostí zabíjíme každý den v gigantických počtech prasata, krávy a drůběž, ale když se doslechneme o násilných rituálech některých skupin nebo o tom, že někdo jí psy, začneme horlivě poučovat o nehumánnosti takového aktu. Zapomínáme přitom, že nejúčinnější je začít od sebe. Dokonce i Kendall má psa, na kterého by asi nedala dopustit.

Raději než mentalitu typu “kdo je víc a kdo vládne komu”, pojďme spíš vybudovat kulturu porozumění a vzájemné podpory. My lidi před sebou máme ještě kus cesty.

Zdroje

Na závěr přihodím info o činnosti organizace PROJEKT GREEN LIFE – OS Prales dětem:

INICIATIVA PROTI PROPAGACI ZABÍJENÍ ZVÍŘAT KVŮLI LIDSKÉMU POTĚŠENÍ A PRO LÁSKU A RESPEKT K VŠEM ŽIVÝM BYTOSTEM
https://www.facebook.com/events/1076519982364105/

Další zdroje:

Facebooková stránka Michaely Fialové
https://www.facebook.com/pages/Michaelkas-hunting/1435450223341188

http://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/Myslivost/2014/Leden—2014/Zachrana-ohrozenych-druhu-africke-zvere-jejich-lov

http://euro.e15.cz/archiv/lov-je-klicem-k-zachrane-1008146

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/309181-zabijak-v-sukni-mlada-ceska-provokuje-snimky-s-ulovenou-zveri/

http://www.litomericko.severoceskydenik.cz/aktuality/bojuji-proti-brutalni-nevzdelanosti-rika-lovkyne-michaela-fialova.html

http://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/62765/ceska-sexy-lovkyne-vyvolala-bouri-odporu-kvuli-strileni-zvirat-v-africe.html

Video v angličtině – A Response To Kendall Jones – The Truth About Hunting

The post Lov zvířat, ochrana a ego appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Publikováno 6. 6. 2014
Aktualizace 30. 3. 2015

V rámci jasné komunikace přejdu rovnou k věci. Hlavním záměrem tohohle webu je podpořit právě probíhající změny na Zemi ( ZeMěZměny … ? ) a posunout nás blíž k ideálnímu světu, kde jsou prostě všichni – v pohodě. Ne proto, že jim to někdo vnucuje, ale proto, že je mír uvnitř jich samých. Pochopení principu JednoTy a jeho uplatnění v každodenním životě. Jsme Tvůrci.

Byli jsme vystavení několika tisícům let zkresleného vnímání reality. Důsledky tohoto “uměle vloženého Matrixu” můžeme pozorovat všude v naší kultuře. Kromě ničení sebe i planety, je to kupříkladu posedlost materiálním světem a všeho co s tím v této době souvisí, místo propojenosti s Celkem a vědomí sounáležitosti. Často ale nevidíme původ peněz a co vše se s nimi děje a jak to nepříznivě ovlivňuje život každého z nás.

A že to není ku prospěchu Celku.

A tedy ani nás.

A ani Gaii – Země. ZeMě. Jsme Z Ní. Jak Ti to Zní?

Tato umělá bublina přesvědčení o oddělenosti je ale čím dál slabší a čím více ukotvíme energii rovnováhy uvnitř nás samých, tím dřív splaskne úplně.

To co se právě odehrává ve vnějším i vnitřním světě dává najevo, že stejným směrem už nelze jít a je třeba se podívat na všechny “podkladové vrstvy”. A na jejich základě potom jednat v souznění se Životem, protože i my jsme Život.

Ano, obnáší to určitý kus práce a zdaleka ne vždy přitom budeme ve své “komfortní zóně”. Ve finále ovšem pocítíme něco, co jsme do té doby cítit nemohli – právě proto, že jsme to blokovali na jedné z “podkladových vrstev”.

“Pravda tě sice osvobodí, ale nejdřív tě pěkně nakrkne.”
~Gloria Steinem

Ačkoli je to globální proces, probíhá na individuální úrovni.

Takový ideální svět není utopií v tom vzdáleném slova smyslu, jak to známe z knih a filmů. Je vědomým posunem, nazvěme to třeba – na další stupeň evoluce. Jsme tu všichni z významnějších důvodů, než se na první pohled zdá.

I když nebudeme úplně chtít, budeme také konfrontování s tím co je disharmonizující, jak na globální, tak na individuální úrovni. A to do té doby, než posuneme své Vědomí do stavu, kde již nepotřebujeme takovou zkušenost. Celý tento proces má několik součástí a některé lze převést do slov.

Obnovení vlastní síly a zodpovědnosti

Často nám někdo tvrdí, že nejsme dost dobří, nebo že na jednom člověku nezáleží. Že jeden člověk nic neovlivní. To je energie, která náleží starému myšlení. Myšlení, které tvrdí, že jsme oddělení nejen od sebe navzájem, ale i od zvířat, rostlin, nebo této planety.

Když se podíváme nejen na moderní vědy – např. na kvantovou fyziku, kde se protínají výsledky pozorování s některými duchovními poznatky – ale především sami do sebe, tak zjistíme, že oddělenost je opravdu jen iluze. Že na určitých úrovních – lidským zrakem neviditelných – jsme se nikdy zcela neoddělili. Jsme tedy ovlivňováni nejen vším, co se děje tady na Zemi, ale vším, co se děje všude ve Vesmíru.

Zvu Vás k podrobnému průzkumu nejen tohoto webu, ale především vlastního nitra. Detailněji naši propojenost ale rozeberu jindy.

Svou sílu dáváme pryč vždy, když smýšlíme stylem, že jsme oběti. Oběti čehokoli – šikany, rasismu, vlády zkorumpovaných politiků, pracovních či jiných termínů nebo vůbec finančního systému.

Způsob, jakým smýšlíme o sobě a o světě, je způsob, kterým to či ono stále podporujeme. Když si myslíme, že jsme oběti, budeme dále tvořit stejnou energii, která nás nepustí dál. Budeme dále vidět věci, které nám to budou potvrzovat.

Po čas našeho pobytu na Zemi s námi byla sdílena nejedna moudrost o zákonitostech tvoření reality. Nejen v různě starých textech (které ovšem od doby svého vzniku mohly projít rukama s vícerými záměry či být pozměněny různými okolnostmi), ale i v moderním pojetí (se stejnými možnostmi úprav).

Z těch populárnějších se tomu okrajově věnují např. film a kniha The Secret nebo What The *BLEEP* Do We Know? A z těch, které na popularitě nabývají, jsou to poznatky kvantových fyziků s “otevřenou myslí”. Toto vše jsou ale pořád jen vnější informační zdroje. Ten nejpodstatnější máme každý uvnitř sebe.

Znovunalezení se

K nám samým nás přitom dovedou různé věci – jako třeba odhalení pravé příčiny našich vzorců chování. Naše celé životy se skládají z příběhů. Tzv. hezkých a tzv. nehezkých, jak to vidí lidská mysl. Tyto naše příběhy, individuální i globální, mají své příčiny a jakmile je pochopíme, máme možnost je přetvořit.

Tudíž tzv. nehezkého příběhu se nezbavíme tak, že ho zaplácneme jiným, “hezčím”. Všechno je tu pro nás, abychom z toho čerpali zkušenosti a díky tomu pak rostli. Řešením je podívat se pod povrch, kde ten první příběh vznikl a rozpustit jeho příčinu.

Pokud se máme dostat tam, kam “chceme”, je třeba pochopit, kdo je ten, kdo “chce” a proč “chce”. A to vyžaduje určité úsilí. Nemůžeme čekat, že za nás někdo odvede naši práci, ať už by to měl být nějaký spasitel, náhlý “zázrak”, nebo třeba mimozemšťani. Mimochodem, kdo jsme my?

Tím netvrdím, že se žádná taková Událost nemůže stát – koneckonců, asi všichni jsme si mnohokrát potvrdili, že je potřeba mít otevřenou mysl. Předpokládejme ovšem, že momentálně na něco takového jako lidstvo nejsme připravení, proto je potřeba provést určitou práci nejdřív na povrchu Země.

A kvůli čemu např. bychom na to nemohli být připravení? Kvůli našim různorodým přesvědčením a všemu co mohou způsobit, když na jejich základě budeme jednat.

Proto, pokud by se nějaká taková Událost stala v nevhodný moment, mohla by napáchat více škody, než užitku. A proto to také všechno probíhá především uvnitř nás.

O našich přesvědčeních bychom tedy skoro mohli říct, že jsou to takové malé implantáty. Nebo přímo několik vrstev implantátů, které výrazně ovlivňují náš život a naši zkušenost jako Vědomí v těle člověka. My sami udáváme, kterých z nich se chceme zbavit a které si ještě z nějakého důvodu ponecháme. Představují příležitost k růstu a až přestanou sloužit zkušenosti co spoluvytvářejí, budeme vedeni k tomu se jich zbavit.

A co je ten další evoluční stupeň?

Vzít naplno veškerou svou sílu a zodpovědnost zpět do svých rukou není snadný krok, obzvlášť když v určitých vzorcích operujeme celý život. Co víc, probudit se k tomu všemu, co se na planetě děje a dělo a s jakým záměrem, může být zpočátku také frustrující, protože jsme v tom namočení snad všichni. Ale v poznání je osvobození.

Osvobození, které vychází z uvědomění, že jsme nejen bytosti se svobodnou vůlí, ale že jak smýšlíme a konáme vůči ostatním, je stejné, jako jednání a smýšlení vůči sobě samému a že jsme spolutvůrci Všeho.

Tak proč ubližovat sám sobě?

Vstup na neprobádané území

Základem našeho dalšího evolučního stupně je tedy Vědomí Jednoty – nebo také Jedno-Ty — nebo také JednoDuchosti. JednoDuše.

Jakákoli slova použijeme, princip je stejný – spočívá ve vzájemné kooperaci ve prospěch celku.

Tedy ne jen ve prospěch jedince nebo skupiny, “strany”, ani na ničí úkor. Ano, spousta Srdcí sice ještě stále opakuje tyto staré “programy”, stávají se ale čím dál nepohodlnějšími a i ti, kteří “tahají za nitky” zpoza scény, Nezvládnou udržet nastupující rovnováhu. Jsme tu všichni, abychom společně transformovali svou životní zkušenost i pobyt na této krásné planetě.

Pokud se budete cítit nepohodlně, je to možná příznakem čištění. Je třeba pochopit větší obraz a prosvětlit všechny části sebe samých – jak těch pozitivních, tak těch negativních.

Zpochybnit všechno co nás kdy kdo naučil, najít odpovědi sám v sobě a hlavně sJednotit veškerou dualitu. Tedy najít rovnováhu mezi veškerými protiklady. Znovuobjevit neutralitu. Vyrovnat mužský a ženský princip. Aktivní a pasivní složku. Obnovit živlovou rovnováhu. Sjednotit ego a duši a rozpustit archaické vzorce chování, které už nejsou potřeba.

To neznamená ztratit individualitu a přejít do nějaké nové formy hromadné manipulace. Znamená to probudit svůj veškerý potenciál a naplno vstoupit do své role, jako Vědomá bytost.

Vnímáš ten úžas z téhle krásné planety – vesmírné lodi – se kterou brouzdáme napříč galaxií?

Jsme podporováni a obklopení láskou mnohem víc, než dokážeme našimi smysly vnímat.

Zdravím Tě!

The post Mise JednoDuchosti appeared first on Jedno.Duchost.cz.

K napsání tohoto článku mě dovedly jednak informace, které sdílel Mgr. Michal Dubec na jedné ze svých přednášek o mezilidské komunikaci, jednak všední konflikty, které můžeme vidět každý den kolem sebe. V pozadí toho všeho je také celosvětový výzkum neurověd a jejich sumarizace v podání PhDr. Zdenka Matuly. Řadu tvrzení si tedy podepřeme vědeckými pojmy a zabrouzdáme do procesů v našem mozku.

Každý, kdo na sobě pracuje po duševní stránce, dříve nebo později vyčístí i své mezilidské vztahy a komunikaci. Asi netřeba zmiňovat, jak taková práce pročišťuje i další aspekty života. V první části článku se pobavíme o tom, co se děje na neurobiologické úrovni v našem mozku. Ve druhé části se podíváme na dopad těchto poznatků a jak s tím vším naložit – především z praktického hlediska.

Z nefyzické roviny

Někteří z nás neustále řeší konflikty a konfrontace – ať už vnější, nebo vnitřní. Vzhledem k tomu, že vnější konflikty jsou odrazem těch vnitřních, to znamená, že i kdybychom odebrali konkrétního účastníka/účastníky, konflikt by se projevil v jiné formě. Jsme natolik pohlceni nějakým příběhem, že zapomeneme kdo jsme — bezmezná tvořivá síla.
Význam slov začni od sebe má mnohem hlubší příčinu i důsledky.

Pole vědomí, které z nás sálá, ovlivňuje Vše Co Je.
A tuplem pak člověka, se kterým zrovna mluvíme.

Zábavné je, že si kolikrát neuvědomujeme, co se děje “na pozadí” naší komunikace – ať už z hlediska neuronů a elektromagnetických impulsů, nebo z hlediska emoce/energie, která v tom je.

Zhruba posledních 10-15 let jsou tu s námi obory jako kognitivní neurovědy, sociální neurovědy, neuropsychologie atd – souhrnně neurovědy. Díky souvisejícím technologiiím a zobrazovacím zařízením, které máme k dispozici relativně krátkou dobu (…hmm…) můžeme lépe chápat, co přesně se odehrává uvnitř nás.

Máme tak možnost nejen prozkoumat, co konkrétně se děje v mozku při konfliktní komunikaci, ale hlavně z toho odvodit, jak reagovat, aby vše zůstalo tak říkajíc v harmonii. Jinými slovy by se dalo říct, že to znamená dostat se nad své vlastní automatické reakce.

V čem je zakopaný pes?

Často kmitáme mezi spoustou myšlenek a možností a následně je posuzujeme a vybíráme mezi nimi a buďto je projevíme, nebo (se) cenzurujeme. A pročpak? Většinou proto, abychom dosáhli nějakých záměrů, nebo naopak, abychom nepůsobili “nevhodně”. Důvody pro obojí jsou různé, ale výsledek je stejný – že totiž často neříkáme, co si myslíme.

Roviny komunikace

Možná znáte rozdělení na verbální a neverbální komunikaci. Praktičtější ovšem je, když ji vnímáme z hlediska toho, kterým jejím aspektům dáváme jakou – vědomou i podvědomou – důležitost.

Obsahová rovina  – čili veškerá slova a zkrátka obsah toho, co říkáme. Kdo co kdy kolik čeho proč kde atd atd. Je zde jen 7-9 % informací, které pro nás mají váhu.

Vztahová rovina  – vztahy mezi komunikujícími a význam informace v tomto kontextu. V komunikaci pro nás tato složka představuje “zbylých” 91-93 % podstatných informací.

Za zmínku stojí, že děti jsou v tomto ohledu velmi vnímavé. Když je rozpor v tom, co vidí/slyší a v tom, co vnímají na vztahové rovině, může jim to v životě i na dlouhou dobu vyrobit v hlavě nekončící párty jakýchsi rozhádaných hlasů a protichůdných pochodů.

Proč vyhodnocujeme vztahovou rovinu jako tak důležitou? Je to výsledkem našeho dosavadního biologického vývoje. Zkrátka jsme potřebovali vždy prioritně vědět, jestli jsme v bezpečí.

Co se tedy děje uvnitř naší hlavy když něco vnímáme a vyhodnocujeme? Většinou preferuju nevyjadřovat se příliš vědeckými pojmy, ale pro zájemce tu dnes mám výjimku:

Jak to vidí neurobiologie?

Nejdřív se seznamte s hlavními účastníky: thalamus, hippocampus, amygdala (součásti limbického systému; podkorové části mozku, vývojově starší), prefrontální kortex (čelní lalok; vyvinul se později) a neurotransmitery (látky umožňující přenos vzruchů mezi neurony; např. dopamin či norepinefrin).

Stimuly, které vnímáme (ať už našimi smysly z vnějšího světa, nebo zevnitř nás) jdou nejdřív do thalamu, který si lze představit jako přepínač. Thalamus to pošle dvěma směry: jednak do smyslových korových struktur (podle smyslu, kterým stimul vnímáme), jednak do amygdaly (část mozku zodpovědná za spouštění emocí).

Do amygdaly je to ale o půl vteřiny kratší dráha, než např. do zrakové kůry (pokud vnímáme stimul zrakem). Co se tedy stane? Spolu s hippocampem se amygdala rozhodne, jestli je signál bezpečný nebo ne. Hippocampus totiž zaznamenává naše zkušenosti a jejich doprovodné emoce, a to s méně detaily a tudíž rychlejší odezvou. Amygdala tedy zjišťuje, zda už je podobná zkušenost uložena v hippocampu a pokud ano, jaká je související emoce. Pokud je odpověď “nebezpečí”, amygdala vyvolá nepříjemné pocity (strach a tzv. akutní stresovou reakci; čili “bojuj nebo uteč” reflex). Anebo, pokud je odpověď “bezpečí” spustí se nějaké příjemné pocity.

Toto vše se stane dřív, než signál dorazí do prefrontálního kortexu. Proto emoce vnímáme dřív, než vůbec můžeme stihnout začít myslet. Naše neustále vznikající nervová spojení totiž potřebují pro přemýšlení dodávky přesného množství dopaminu a norepinefrinu – tedy ani moc, ani málo. Norepinefrin je v podstatě mozkový adrenalin a dopamin asi budete znát jako hormon, který pro mozek představuje pocit odměny (humor, sex, jídlo, peníze, pozitivní interakce atd).

Dobrá zpráva je, že jakmile signál dorazí do prefrontálního kortexu, můžeme přistoupit k vědomému zpracování vjemu (zkoumat, potlačit, porovnat s dlouhodobou pamětí, vyhodnotit, …). Tím můžeme způsobit, že tento “vědomý” mozek vyšle signál do amygdaly, která může poplachovou reakci odvolat.

Pointou tady je, že když si něco uvědomíme, můžeme korigovat procesy v podkorových strukturách mozku a tím pádem přestat “reagovat automaticky”, resp. tak jak nám to předurčuje naše tělesná biochemie, náš pomyslný hardware.

Teď se tedy pojďme podívat na praktické využití těchto poznatků.

Druhy komunikační agrese v praxi

Byla provedená celá řada pozorování a pořízeno spoustu hodin záznamů reakcí různých lidí při různých každodenních situacích, a to i u nás v ČR. Po jejich analýze vyplynula spousta prakticky použitelných informací.

• Většina komunikace v ČR (ať už ve školách mezi žáky a učiteli, uvnitř kancelářských budov, venku na ulici nebo doma v rodině) obsahuje nějakou skrytou agresi
• Z videozáznamů s reakcemi (jak dětí tak dospělých) je zřejmé, že na věku až tak nezáleží – mozkové funkce jsou už od útlého věku v tomto ohledu stejné u nás všech
• Lze hovořit o symetrii a asymetrii:
  • když mluvíme tak, že ve druhém člověku spustíme pocit nebezpečí, jde o asymetrii; ten druhý většinou odpoví rychle, bezmyšlenkovitě a také asymetricky
  • pokud tuto reakci nespustíme, odpověď trvá vždy o něco déle, protože jsme schopní přemýšlet – toto je symetrie
• Naší snahou ohledně těchto automatizovaných reakcí je tedy:
  • být si jich vědom uvnitř sebe a přetvářet je
  • mluvit tak, že je nespustíme ani ve druhém člověku
• Ve výsledku je to v podstatě upřímnost, ale spíš se to snáz řekne než udělá

Rozškatulkovat jednotlivé druhy komunikační agrese (a v návaznosti na to vysvětlit techniku řešení) je ale už brouzdáním do detailů, proto tuto část naleznete v samostatném rámečku:

Různé druhy komunikační agrese a jednoduchý postup jak je řešit naleznete podrobně ‘rozškatulkované’ v rozjížděcím rámečku:

Svým vědomím se tedy můžeme dostat nad své biologické procesy.
Jen to vyžaduje určitou námahu.

Hlavní pointa článku by se tedy dala shrnout asi nějak takto: pro konstruktivní komunikaci je nejužitečnější, když jsme upřímní, uvědomujeme si co ze sebe promítáme ven a záměrně nepromítáme negativitu. Záludné je, že to neznamená potlačovat své “temné stránky”, ale z pozice pozorovatele najít způsob, jak si je zvědomit a následně je přetvořit nebo jinak “využít” jejich potenciál. Dostat se nad své biologické pochody znamená stát se vědomým tvůrcem reality.

Díky za přečtení a ať je veškerá naše komunikace věcná, srozumitelná a jasná!

Zdroje
http://www.hrnews.cz/rozhovory/neurovedy-a-vzdelavani-znate-svuj-mozek-id-1844130
http://cs.wikipedia.org/wiki/Amygdala

Obrázky
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:NIA_human_brain_drawing.jpg

The post Jak komunikovat bez agrese appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Ať už něco plánujeme, stanovujeme si cíle, nebo jinak tvoříme očekávání ohledně budoucích situací, vymezujeme paprsek možností, které chceme a nechceme zažít. Podle cíle začneme některé možnosti vnímat jako ideální a jiné zase jako naprosto nepřijatelné. To k cílům a očekáváním patří, logicky.

Jde ale naše chtění opravdu zevnitř nás?

Je vhodné mít jasno v tom, jaká je naše skutečná motivace a z jakého prostoru svou realitu tvoříme.

Je totiž rozdíl když tvoříme z prostoru Rozumu oproti tomu, když tvoříme ze Srdce. Jaký je mezi tím rozdíl? Rozumem postupujeme zvnějšku dovnitř, ale Srdcem postupujeme zevnitř ven.

V této formě je pro nás důležité vyvažovat a rozpouštět protichůdné síly a obsáhnout je jako Jedno. Jedině pak máme svobodu se pohybovat po celém spektru možností.

Takovéto protichůdné síly a jejich cíle a motivace existují v různých měřítkách. Proto můžeme vnímat tolik rozporů – nejen na úrovni států, skupin, nebo dvojic ale i uvnitř nás samých.

Jsme naučení na jedno či druhé, ale už ne na to co je dostupné, když jsme “nad” tím.

Evidentně nejsme zatím zvyklí na takovou paletu barev. Je to jako bychom celý život malovali jen dvěma barvami a najednou dostali celou sadu dalších – nejen pestrých barev, ale i jejich rozličných odstínů. Ne vždy je snadné povolit uzdu a být opět tím svět-objevujícím dítětem. Tahle realita totiž umí být velice poutavá…

Skutečně svobodně tvořit znamená nepřipoutávat se k tomu, co očekáváme. Svobodně tvořit znamená umět přijímat co přijde a přijímat to jako dar. Dar, který se nám prezentuje z nějakého důvodu – ať už jako důsledek našeho předchozího plánu, nebo jako nápověda, abychom něco ve svém životě přehodnotili. Zpravidla na základě něčeho, co jsme v sobě pohřbili a tlačilo nás to – ať už jsme si to uvědomovali nebo ne.

V rámci naší situace nelze vědět, co přijde. Nejen kvůli tomu, že momentálně zdaleka nevyužíváme veškerý svůj potenciál, ale také kvůli faktoru svobodné vůle.

To, co dnes vidíme nějak, můžeme zítra vidět úplně jinak.
Co kritizujeme dnes, může zítra být to nejlepší co nás mohlo potkat.

Nenechávejme se chytit v síti očekávání toho, které věci by se jak měly odehrávat.

Nejsme rigidní… jsme život. A život je neustále v pohybu.

Ano, má smysl vymezit si směr – ale když přitom nejsme na své cestě ve stavu otevřenosti, tak vše, co následně nezapadne do našeho očekávání, nám způsobí škálu pocitů – od zklamání až po utrpení.

Proč? Protože se zhmotní něco, co jsme v sobě uzavřeli a potlačili – čili něco z čeho máme strach, na co máme vztek, na co se nechceme podívat (byť nevědomky) atd…. zkrátka to, čemu uvnitř sebe klademe odpor.

Zhmotní se to, vůči čemu nejsme otevření.
A zhmotní se to proto, abychom si na to mohli posvítit.

Zdá se to možná jako paradox, ale má to jednoduchou logiku. Když něčemu klademe odpor, tak tomu dáváme energii, přiživujeme to a tím to také zhmotňujeme – v osobní i v kolektivní zkušenosti.

Naopak ale, když jsme otevření i tomu, co zažít nechceme – a tudíž nic nezadržujeme a necháme to odplout – znamená to, že to pro nás nemá žádný potenciál pro růst – a proto to nestvoříme. Jednoduše to k našemu růstu není vyžadováno.

Taky bychom neměli zapomenout, že nezřídka chceme řešení, ale nevidíme ho, protože mu nejsme otevření a protože je jiné, než naše očekávání.

Vidíte? Umíme být tak připoutaní k představě o průběhu či výsledku, že vůbec nevidíme ty ostatní barvité možnosti, které nám život přináší. Můžete to nazvat třeba selektivní vnímání.

Otevřít se všemu ale neznamená souhlasit se vším, nebo to podporovat.

Otevřít se znamená přestat klást vnitřní odpor a skutečně porozumět tomu, proč ten odpor vůbec kladu.

Znamená to vnímat, co to přináší pro mě i pro celek v širším kontextu uvědomění a růstu. Znamená to být pozorovatelem ve svém vlastním životním filmu a přestat být automatem. A taky to znamená zbavit se definic.

Kdybychom věděli, co všechno podporujeme svým chováním a myšlením,
už nikdy bychom si nemysleli nic negativního.

Zajímavé taky je, když si jen myslíme, že jsme otevření a ve skutečnosti nejsme. Triky naší mysli.

Ať už něco potlačujeme vědomě nebo nevědomě, dříve nebo později si to najde způsob, jak na sebe upozornit. A to ze stejného důvodu jako vždy – abychom se odporu (alias závaží) mohli zbavit a dostat se zpátky do stavu přirozeného otevřeného plynutí.

Takže v kostce: každý jsme tam, kde být potřebujeme a kde to je pro nás i pro celek (růst) nejvíce prospěšné.

Univerzální.

Slova někdy nestačí – vlastní zkušenost je to, oč tu běží.

Abych se tedy vrátil k otázce z úvodu:

Plánovat nebo neplánovat?

Jsme ve formě, v níž vnímáme lineární čas a kde máme potřebu se zabezpečit.

Jsme naučení, že když se nebudeme dívat dopředu, tak nebudeme v životě úspěšní. Jsme naučení, že musíme bojovat o své vlastní přežití, protože svět je prý nepřátelský a prý přežijí jen ti nejsilnější. Jsme naučení, že je nedostatek, a proto musíme shromažďovat a udržovat majetky a bojovat o ně.

Tím ovlivňujeme svět kolem nás a spoluvytváříme tento nedostatek v hmotné realitě. I když logicky – pokud tomu na nějaké úrovni klademe odpor, tak se toho asi chceme zbavit.

Když ale to, čeho se chceme zbavit přeorientujeme tak, aby se to odstranilo NE jen z toho co vnímáme jako sebe, ale hlavně z CELKU, dostaneme extra body!

Pokud v našich životech dochází ke konfrontacím, je to přesně to, co na sebe tak usilovně upozorňuje, abychom vyřešili.

Už ne “bojuj nebo uteč”, ale “zastav se a vyřeš to”.

Proto jsme se naučili plánovat a přemýšlet dopředu. Abychom své prostředí přetvořili podle našich představ. Abychom se zabezpečili, a to ideálně do budoucna. Pokud to ale děláme ze strachu o přežití, ovlivňuje nás to následně podstatně jinak, než když jsou naše záměry tvořivé a naší motivací je láska.

To co můžeme v současnosti většinou vidět kolem sebe je to, že postupujeme zvnějšku dovnitř. A že se pak uvnitř snažíme o tyto vnější věci opřít své pocity štěstí, bezpečí atd. Vnější okolnosti se ale mohou velice rychle změnit a my s tím nic nenaděláme. Tudíž pokud je to nutné pro upevnění vnitřních pocitů, o tyto vnější okolnosti přijdeme, abychom poznali, že zvenku se to netvoří.

Pokud to není v souladu se směrem zevnitř ven, dřív nebo později narazíme – nebo pocítíme, že “tudy voda neteče”.

Z druhé strany

Mohlo by to ale být i tak, že každý moment je o nás postaráno?

Že to co jsme se naučili o světě a nedostatku (času, peněz, zdrojů,…), vlastně tímto spolutvoříme a to zase zpětně naše přesvědčení ještě více utvrzuje?

Že tahle planeta nabízí přebytek pro všechny a čerpat z toho je bytostným právem všech, ne jen někoho?

Že na náš životní film se nemáme jen dívat, ale můžeme ho i měnit?

Jsme mnohem mocnější, než nás učili.

Když pomineme, že svět je náš vlastní výtvor a je odrazem toho co máme uvnitř sebe, máme svobodnou vůli dělat plány, stejně jako je dělat nemusíme.

Můžeme věřit tomu, že plánování a změna vnějšího prostředí nás udělají šťastnějšími, ale pokud tomu tak je, bude to nejspíš “jen” vnější reprezentace vnitřního procesu.

Dokonalost můžeme vnímat a vytvářet Tady a Teď.

Potřeba plánovat vychází z potřeby ovládat vnější okolnosti. Ty ale stejně nikdy zcela pod kontrolou mít nemůžeme. Největším mistrovstvím je ovládání sebe.

Navíc, když něco “chceme” či “potřebujeme”, podvědomě tím tvoříme realitu, ve které to nemáme (proto to “chceme”, že) … místo abychom se s tím prostě sladili a zjistili, že už je to Tady a Teď.

Chvilku to zabere naučit se malovat s tolika barvami.

Děláme skvělou práci, když prosvětlujeme takovéto neprozkoumané části sebe samých.
Je to práce, ze které mohou čerpat všichni – nejen ti, kteří přímo prochází stejnou zkušeností.
Jsme propojení mnoha tvořivými způsoby…

Cítíte to jinak? Dejte vědět dole v komentářích

P. S. Tento článek vzniknul neplánovaně.

The post Svoboda ne-plánování a ne-očekávání appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Když se budeme bavit o oficiálně zaznamenané historii, technická zařízení pro snímání a přehrávání filmů jsou tady zhruba 120 let. Za tu dobu spousta brilantních tvůrců a vizionářů použila toto médium pro různé účely, od experimentů, přes oddechové či vtipné příběhy, až po upozornění na některá závažná témata.

K animovanému filmu patří specifický jazyk, který nezřídka proniká i do ostatních forem a navzájem se ovlivňují. Abychom se ale příliš nezaobírali omáčkou kolem, tady je pár filmů, které (pokud je neznáte), vás nejspíš nemálo poznamenají. Doporučuju udělat si na to atmosféru, stojí to za to.

Půjdeme od “lehčích” k “závažnějším”.

Síla Empatie

The Power of Empathy
Osvětlení rozdílů mezi empatií a sympatií. V tomto poetickém animovaném krátkém filmu od Královské společnosti pro podporu umění (RSA) nám Brené Brown připomíná, že jedinečné empatické propojení můžeme vytvořit pouze tehdy, pokud máme dostatek odvahy dotknout se své vlastní křehkosti a zranitelnosti. Animace: Katy Davis (2013)

Květina

The Flower
Tento příběh dává do kontrastu jednu společnost, která pěstuje rostlinu se schopností uspokojovat potřeby a jinou společnost, která je postavena na zákazu této rostliny. Kontemplace o socioekonomických důsledcích prohibice marihuany. Vytvořil Haik Hoisington (2010)

Les

The Forest
Sevření společnosti nás nezřídka vystavuje nelehkým rozhodnutím. Jak se z toho vymanit? Odpověď na tuto otázku hledá dvanáctiletá Antonie. Často při denním snění zabrouzdá do kouzelného lesa, kde se ukrývá před problémy světa. Jednoho dne se ale její otec rozhodne pro drastické řešení a ona se musí rozhodnout. Vytvořil David Scharf (2009)

Původní verzi bez titulků naleznete na webu tvůrce: http://www.the-forest.de/

ČLOVĚK

MAN
Trefné a znepokojivé vyjádření lidského chování. Vytvořil Steve Cutts (2012)

Chamtivost

The Greed
Někdy jsi největším monstrem Ty. Vytvořil Alli Sadegiani (2008)

Pochod bezejmenných

La Marche Des Sans Nom
Hra o moc. Nepřipomíná vám to něco? Vytvořil Jean Constantial (2006)

Volání po probuzení

Wake up Call
Kritika konzumentství, vytvořil Steve Cutts (2014)

Závěrečné titulky filmu Volání po probuzení:
Předpokládá se, že těžební aktivity budou kolem roku 2050 ztrojnásobené.
Těžba je hlavním důvodem zabírání půdy.
Jak narůstá rozměr těžebního průmyslu, narůstají i sociální a ekologické ztráty.
Když se k nám dostanou naše zařízení, vypadají futuristicky a elegantně.
Je potřeba se probudit a znát jejich pravou cenu.

Já, mazlíček koza 2

I, Pet Goat II
Ať už máte nebo nemáte přehled o událostech kolem 11. září 2001, tento metaforický, mysticko-symbolistický vizionářský sedmiminutový příběh vám určitě aspoň na chvilku pochroumá vnímání. Vytvořil Louis Lefebvre (Heliofant) v roce 2012.

Pikadon

Kreslená animace o tom co se dělo r. 1945 v Hirošimě… v 60. a 70. letech se to vysílalo v Japonsku dětem v televizi. Ne aby je to děsilo, nýbrž poučilo. Celé je to o to mrazivejší, že se to skutečně dělo. Nejspíš ten styl nebude nic pro dnešního diváka, ale přesto by to někoho mohlo zaujmout.

Vnější Svět

The External World
Na první pohled je tento sedmnáctiminutový film bizarním příběhem o klukovi, který se jen učí hrát na piano, ale když se na to podíváte, zjistíte, že je to vlastně “trochu” o něčem jiném. Vytvořil David O’Reilly v roce 2011.

Jedna lidská rodina, jídlo pro všechny

One Human Family, Food For All
Pokud jste příběhy sledovali popořadě, je možné, že vám teď není zrovna do zpěvu – na závěr tedy něco optimistického o významu spolupráce

Je zajímavé podívat se na tématiku, kterou jsme každý den zahlcováni díky televizi a porovnat ji s nekonvenční tvorbou, která není podřízena rozpočtům a snahou natahat do kin co nejvíce diváků. Svoboda vyjádření lidského ducha nezná hranic – doufám, že vás tyto příběhy v něčem inspirovaly.

Pokud máte nějaké další tipy na animace, které člověku mohou rozšířit obzory, neváhejte se podělit v komentářích

The post Animace, které vás donutí se pozastavit appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Myslím, že tentokrát není třeba zbytečné omáčky, protože vše podstatné je řečeno ve videu. Jistě, máme spoustu krásných a uvědomělých lidí i tady v ČR, jen mě osobně zaujalo, jak srozumitelně tato slečna dokáže vysvětlit některá kontroverzní témata, proto jsem se ujal překladu. Krom toho – kdo hledá, ten najde, takže našince buď naleznete jinde na netu, nebo některé i časem tady.

Upozorňuju, že slečna se s tím nemaže, tj. má ústa vskutku prořízlá. Každopádně myslím, že právě jazyk který používá je blízký “běžnému člověku”. Ne že by něco jako “běžný člověk” existovalo, ale momentálně ještě asi všichni máme představu, co to zhruba znamená

Možná, že tento Buddhův citát teď bude dávat o něco větší smysl:

Úvodní obrázek
http://www.jpl.nasa.gov/news/news.php?release=2012-311

Původní video
https://www.youtube.com/watch?v=aCg__fc5Ykw

The post Jednoduše – jsi Bůh appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Zní to docela jednduše, není-liž pravda? Změnit sebe a tím změnit svět. Lze se na to dívat jak čistě z pocitového hlediska, tak z hlediska vědy.

Svět, který prožíváme jako fyzickou realitu, je jen malým střípkem elektromagnetického spektra. Víme tedy, že mimo našich základních pět smyslů probíhá pestré množství procesů, které jsou mimo rozsah našeho “základního vybavení”. Některé přístroje, které jsou momentálně “běžně dostupné”, nám umožňují na tyto procesy nahlédnout, ale pokud budeme otevření i dalším rozměrům této informace, je zřejmé, že i věda má před sebou ještě spoustu věcí k objevení.

Tak či onak víme, že nejen Slunce a planety mají své elektromagnetické pole, ale má ho i každá bytost. Toto pole je výsledkem nejen fyzického projevu, ale také toho emočního a mentálního. Elektromagnetická pole spolu interagují instantně i způsobem, který pojmenováváme jako “velká vzdálenost”, v naší tak známé materiální úrovni.

Tudíž když sami začneme “být tou změnou, kterou chceme vidět vě světě”, začne to z nás doslova zářit na všechny strany. A ať už vědomě nebo podvědomě, to co z nás svítí zachytí a dekóduje každý mozek.

Život na této planetě je leckdy zdrojem intenzivních zkušeností a v tomto čase, kdy jsou nám prezentovány různé spouštěče strachu, není vždy lehké se soustředit na to co chceme tvořit. Říct, že “dostáváme přesně lekce, které potřebujeme”, může z určitého pohledu znít jako alibismus, ale když se na to podíváte důkladně, zjistíte, že vše má svůj důvod. Princip nezúčastněnosti není to stejné jako pasivita. Pokud s něčím co se děje nesouhlasíte a konáte podle toho, ujistěte se prosím, že vaše jednání opravdu není jen zamaskovanou podporou toho, co ze své reality chcete dostat pryč.

Jedna z lekcí, která je v tomto procesu nevyhnutelná, je uvědomění, že nemusíme nikoho o ničem přesvědčovat, ani ho nutit aby změnil(a) svůj život. Každý z nás je na své cestě a ti, kteří se rozhodnout změnit způsob, jakým prožívají realitu, k sobě najdou cestu. Bez výjimky. Někteří tomu říkají “zákon přitažlivosti” (law of attraction), naši předkové by řekli “vrána k vráně sedá” a když chcete znít opravdu chytře, můžete říct, že to je interakce elektromagnetických polí

Mějte se skvěle!

The post Vezměte život zpět do svých rukou appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Čas má zajímavou vlastnost – totiž když mu dáváme přespříliš velkou moc, úplně se můžeme zamotat v jeho pavučinkách.

Jedna věc je zaopatřování našich vlastních potřeb, ale takové ty “virtuální” věci opřené o různé časy, nás často straší jen uvnitř hlavy a zevnitř se projevují ven. Na co často zapomínáme, tak že i kalendářní systémy jsou umělé a že ten gregoriánský, který momentálně používá většina planety, je tady poměrně krátkou dobu.

V té souvislosti je zajímavé se bavit o tom, že některé kalendáře a některá čísla nejsou harmonická a jiné naopak ano. Obohacující je i náhled z hlediska logiky a historie – např. kalendářní rok Mayů měl 13 měsíců a tak nějak více byl sladěný s přírodními rytmy a měl nejednu další vlastnost. Dnes se ovšem nebudeme bavit o kalendářích.

Dnes tu máme čtvrthodinové video o tom, že čas neexistuje.

Matt Kahn zde srozumitelně vysvětluje toto, i jak se to projevuje v našem vnímání.

České titulky nejsou vždy slovo od slova přeložená stejně jak Matt mluví, ale to je v důsledku snahy zachovat jejich smysl.

Nahlížet z pohledu nižší dimenze do té vyšší je vždycky trochu problematické. 2D chlapík si těžko představí 3D svět, pokud nemá přímou zkušenost … a proto je z pohledu 3D zprvu náročné si představit 4. a vyšší dimenzi. Každopádně jsme tolik mnohem víc, než jen náš fyzický projev!

Na závěr jen dodám – nevěřte ničemu. Nevěřte chlapíkovi ve videu a nevěřte ani mě. To neznamená, že se před tím máte uzavřít, spíš naopak. Ve finále ovšem všechny odpovědi najdete uvnitř sebe.

Přeju příjemné pokoukání a upozorňuju, že pokud neradi slyšíte o vibracích a energiích, zkousněte prosím ten krátký úvod – stojí to za to.

Pokud se vám náhodou nezobrazují české titulky, použijte obdélníčkovou ikonku (Subtitles/CC) vpravo hned vedle ikonky hodin (alias Přehrát později).

Originální video bez titulků převzato odsud.

The post Čas neexistuje – lze přestat stárnout? appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Pro začátek uvedu stručný přehled všeho, o čem se dneska budeme bavit:

• co je láska z pohledu „běžného člověka“ a co z „vyšší perspektivy“ + pár zajímavostí z minulosti
• jak se to projevuje naše zkreslené vnímání lásky
• sebeláska, narcismus, nepřátelé a nenávist
• jak na bezpodmínečnou lásku a souvislosti s naší evolucí

Láska může být trochu záludným tématem, protože různí lidé si pod tím představí různé věci. Takže nejdřív oddělíme zrna od plev – tzn. oddělíme naše “programy” a naučená přesvědčení od toho, co vlastně ta Láska skutečně je a jak se projevuje. Měli bychom pak být na stejné vlně – abych já nemluvil o koze a vy nepřemýšleli o voze.

Co je teda ta láska?

Máme spoustu možností, kde zjistit, co že to ta láska je – knihy, internet, filmy, vlastní intuici a samozřejmě, módní časopisy. Ehm.

Podle slovníků je láska vřelý pocit – náklonnost, přitažlivost, zaujetí, docenění, starostlivost nebo také sexuální touha/akt – který se projevuje vůči různým subjektům. Tyto subjekty mohou být lidé, zvířata, rostliny, ideje, příroda, věci, naše vlastní osobnost, vlast, nebo klidně vše v existenci.

Zajímavé je podívat se též na historii a původ slova láska a co z toho plyne. Vyhodnotil jsem to ale jako něco, co trochu odbočuje od hlavního tématu, takže je to opět v rozjížděcím rámečku:

Z toho, co pozoruju, existují dvě perspektivy – “lidská” a “božská”. Na lidské vnímání lásky má vliv spousta věcí – trendy, televize, společnost, knihy nebo naše tělesná biochemie. Neměli bychom zapomenout ani na těch pár tisíc let vývoje, které mají na svědomí spoustu zkreslených představ v našem kolektivním vědomí, odkud je často chtě-nechtě přebíráme.

Pak jsou tu také jisté staré náboženské texty, které hovoří o lásce božské. Dneska ale náboženství řešit nechci, takže stručně: pod pojmem lidská perspektiva myslím podmínečnou lásku (případně záměnu lásky s vlastnictvím) a pod pojmem božská zase tu bezpodmínečnou.

Co nám může taky rozšířit obzory, je pochopení některých dalších souvislostí z historie – ovšem je to trochu bonus, takže opět rozjížděcí rámeček:

Láska bezpodmínečná vs. podmínečná

Ono v zásadě je docela vtipné, že jsme vůbec museli vytvořit pojmenování “bezpodmínečná láska” – jakobychom předpokládali, že láska je běžně podmíněná a pak existuje nějaká jiná, nepodmíněná. Takže si pojďme ujasnit nejdřív tyhle pojmy.

Miluju Tě celým svým srdcem. Jsi moje zlatíčko. Jsi plamen, který mě rozpaluje.
Jsi… tohle a tamto… dokud mě nepodvedeš.

Podmínečná láska jednoduše říká: Budu milovat jen toho, kdo splní určité podmínky.

Bezpodmínečná pak říká prostě: Miluju. Tečka.

Na první pohled je logické, že bychom neměli milovat někoho, kdo nás “podvedl”, nebo nám jinak “ublížil” nebo nám naši lásku neopětuje. No hádejte co – pokud takhle jednáme, tak už to není láska, ale rádoby-láska založená na strachu.

Může přijít bouřka a zakrýt Slunce. Potom se zdá, že Slunce zmizelo, ale pravda je jiná – žádná bouřka totiž nemůže Slunce odnést pryč.

Jakožto lidé jsme – hlavně díky naší mysli – brilantními tvůrci iluzí. Můžeme vytvořit iluzi, že nikoho nemilujeme, že nikdo nemiluje nás nebo že dokonce nemilujeme ani sami sebe. Ale ve finále je to jen mrak, kterým se snažíme zakrýt Slunce – a to svítí pořád. A svítí naplno.

Pojďme se teď podívat na to, jak se u nás lidí projevuje toto zkreslené chápání lásky.

Láska, nenaplněné očekávání a sebevraždy

Často se pouštíme do vztahů s očekáváním. Očekáváme, že nám naše láska bude opětována, nebo že se vůči nám bude daná osoba chovat určitým způsobem. A když tomu tak není, jsme nešťastní. Někdo je “jen” nešťastný a uzavře se do sebe, někdo je agresivní, jiní dělají scény, pár lidí si podřezává žíly a někteří dělají horší věci.

Nevím, kdo s tím přesně začal, ale vlna sebevražd z nešťastné lásky se zvedla po roce 1774, když Goethe napsal knihu Utrpení mladého Werthera. Umělec Werther se v knize zamiluje do zadané dívky, popisuje svá muka a nakonec spáchá sebevraždu. Zajímavý příspěvek do kolektivního vědomí. Kdoví, zda se Goethe od tohoto díla v pozdějším věku nedistancoval právě kvůli vlně sebevražd.

Ať už tak či onak, s očekáváním je to jako se striktním plánováním cílů – něco na styl budu šťastný, až dosáhnu tohohle a tamtoho. Když toho pak nedosáhneme nebo to probíhá jinak, tak jsme nešťastní, naštvaní atd. A to jen proto, že nejsme otevření tomu, co přichází. Štěstí není o dosahování cílů – štěstí je schopnost být otevřený / umět přijmout vše co přijde a nebýt vázaný k tomu, co chci aby z toho vzešlo.

Důležité je tady pochopit, že často milujeme jen proto, abychom byli milovaní nazpět a ne proto, že milovat a dávat někomu lásku nás naplňuje.

Občas nám taky trvá než nám docvakne, že láska neznamená někoho “vlastnit”. Že přítomnost druhého člověka v našem životě je dar a že prostě jdeme kus cesty spolu, ale primárně jsme ve vztahu abychom rozvíjeli sami sebe.

Podmíněná láska kolem nás

To, co kolem sebe (zatím) většinou vidíme, je láska podmíněná. Pocit ublíženosti je také jejím důsledkem, protože v podmíněné lásce vždy existuje riziko, že dojde k porušení podmínky. Mám očekávání = kladu podmínky = dřív nebo později to krachne.

Vemte si, kolikrát si zamilovaný pár řekne že se milují nade vše na světě, a pak stačí dvě slova nebo nějaká situace a hned se tato “láska” mění v nadávky, výčitky, zoufalství, destrukci nebo něco jiného, co vychází ze strachu. Často se dvojice “chytne” jen kvůli naprosté maličkosti. Pak je zřejmé, že vůbec nešlo o tuto maličkost, ale uvnitř každého bublají jiné procesy, které si ti dva nebyli ochotní vyjevit. Žeby v tom byl strach být upřímný? Strach, že mě ten druhý nebude přijímat v úplnosti tak, jak jsem? Strach být sám sebou?

Kde se to v nás bere?

Jakmile prokoukneme skrz iluze, limity a dramata, vyskočí to na nás tak nějak samo: prostě jsme se to naučili. V televizi, ve společnosti, od rodičů, zkrátka ode všech, kteří nás vychovávali. Máme v sobě zakódovanou informaci, že bychom se takto měli chovat – buď proto, že se tak chovají všichni, nebo proto, že jsme se to naučili a nezpochybnili to, nebo proto, že to na nás bylo přeneseno jako genetická informace skrz DNA.

To neznamená, že to je takto “špatně”, prostě díky tomu vytváříme intenzivní zkušenosti a ty slouží našemu růstu. Pokud opakujeme stejné vzorce chování a myšlení, opakují se nám v různých obměnách stejné lekce. Přirozeně je náročnější zpochybnit něco, když tomu věří všichni kolem nás.

Proč je všude tolik násilí, když je vše láska?

Odpovím otázkou – dává vám smysl, že jedním z nejintenzivnějších způsobů, jak poznat mír a lásku, je prožít jejich pravý opak?

Zdá se, že je to v naší přirozenosti – i když tyto negativní prožitky nejsou vyžadovány, abychom pochopili naši vlastní podstatu a podstatu bezpodmínečné lásky, stejně jsou pořád cenným zdrojem lekcí. Jak dále postupujeme naším planetárním dobrodružstvím, ani tyhle negativní prožitky už nebudou potřeba. Momentálně probíhají z důvodu „dokončování lekcí“.

Život vám dá přesně ty zkušenosti, které nejvíce pomohou rozvinout vaše vědomí.
Jak poznáte, že právě tyto zkušenosti potřebujete? Jednoduše – protože je v daný moment prožíváte.
–Eckhart Tolle

Každý z nás dostáváme přesně ty lekce, které jsou v zájmu nejvyššího vývoje nás i celku, ať už to jsme z roviny naší mysli ochotní přijmout nebo ne. A bavíme se tady i o zvěrstvech jako je zabíjení, ozbrojené konflikty, „neléčitelné“ nemoci, nebo pedofilie. Podrobněji zde: jak vzniká utrpení.

Častá otázka je, jak by Bůh mohl dopustit tohle, kdyby všechny miloval?

Nezapomínejme na dvě důležité součásti života – a těmi jsou svobodná vůle a úhel pohledu. Z vyšší perspektivy není nic “správně”, ani “špatně”. Jsme Vědomí, které se rozhodlo prožít iluzi oddělenosti a poznat a pochopit tak samo sebe prostřednictvím intenzivních zkušeností, které my lidé označujeme jako pozitivní a negativní. Když uvěříme této iluzi oddělenosti a vznikne potřeba páchat násilí, na nějaké úrovni to bylo vyžadováno pro další rozvoj zúčastněných i celku.

V momentě uvědomění nepotřebnosti všech těchto konfliktů, v momentě pochopení, že jsme součástí jednoho grandiózního organismu a v momentě prozření, že nejlíp fungujeme, když taky všichni spolupracujeme jako buňky jednoho organismu, pozvedneme naši přítomnost na úplně odlišnou úroveň, než jsme doteď zvyklí.

Můžeme se tady bavit i o jistých modifikacích, které sem byly zavlečeny “zvenčí” a ovlivnily naše rozhodování, ale zatím se spokojme s tím, že jsme na to sami přistoupili. Nikdo a nic nás nemůže ovládat pokud to na určité úrovni sami nedovolíme.

OK, dalšími zajímavými aspekty lásky jsou sebeláska a nenávist, tak pojďme na to.

Milovat nepřátele? Nechat si srát na hlavu?

Možná se ptáte, jak lze milovat někoho, kdo mi ublížil? No hned zkraje je třeba si uvědomit, že pocit ublíženosti je jen iluze. Je to příběh, který máme v hlavě – zkrátka určitá zkušenost, kterou kategorizujeme jakože nám někdo ublížil.

Pocit ublíženosti vzniká na úrovni mysli, a to jen proto, že jsme připoutaní k určitým myšlenkám a představám, případně vlastnímu egu a nejsme v módu přijímání okolností. Zkrátka klademe určitý odpor. Pokud jste tak ještě neučinili, podívejte se z vyšší perspektivy, jak vzniká utrpení.

Nenávist jen podporuje nenávist a automatizované reakce. Když ale do nenávistného pohledu vložíme lásku (např. vděk), narušujeme zaběhlou rutinu a zavádíme novou cestu, kterou jsme dříve neviděli. Když se řekne “milovat nepřítele”, zavání to zradou nebo něco podobného. Tady je potřeba si jen vyjasnit, co znamená ono “milovat”. Pokud je to podlézání, podřizování se a odevzdávání vlastní síly, jsme pořád v módu strachu. Pokud je to odpuštění a vděk ze zkušenosti, už jsme na druhé straně stupnice – v bezpodmínečné lásce. Více o tom, jak to funguje, najdete v poslední části článku.

Je také zajímavé, jak často nenávist a lítost směřujeme právě sami na sebe. Vyčítáme si, že jsme se rozhodli “špatně” nebo že jsme udělali “chybu”. Tu si pak přehráváme v hlavě a necháme ji utvářet naši další realitu, místo abychom byli plně otevření tomu co přichází v daný moment. Příčinou je často fakt, že dostatečně nemilujeme především sami sebe.

Problém – hledáme lásku venku, místo uvnitř

Jednou z největších lží, kterým v našich životech čelíme je, že nás musí někdo docenit. Že nás někdo musí přesvědčit o tom, že si zasloužíme být milováni. Že se musíme chovat nebo vypadat určitým způsobem, abychom si lásku zasloužili nebo abychom za něco stáli. Že musíme lásku hledat vně sebe.

Víte co? Už jsme perfektní – prostě jen tím, že jsme to my.

Často se snažíme chovat tak, abychom se někomu zalíbili, místo abychom byli pravým projevem svého Já. Doléhá na nás tlak, že musíme splňovat určité “normy”. Prožíváme strach z toho, že nebudeme přijatí, když se budeme chovat tak, jak to cítíme. Tohle na nás už od dětství vkládá vnější svět a překonat tady tyto “kódy” je jednou z nejintenzivnějších zkušeností v lidském těle. Tady jen dodám, že takto to vnímám z těla Čecha – bělocha – vychovaného “západní civilizací” a z toho co pozoruju kolem sebe.

Sebeláska vs. narcismus

Žijeme ve světě extrémů – na obou stranách spektra. Najdou se tací, kteří milují své ego a omezují tím svobodu druhých a pak jsou tací, kteří zase odmítají projevit lásku sami k sobě. Nevím, co u nás v ČR převažuje, ovšem možná by stálo za to udělat velký průzkum.

Každopádně, když jsem se několika lidiček zeptal, jak často si řeknou, že jsou skvělý člověk, řekli mi, že nikdy. Ptám se: Proč? Prý proto, aby si o nich někdo nemyslel, že jsou namyšlení. Zdá se, že tady narážíme na další přesvědčení, které nám někdo vložil do hlavy.

Zajímavé taky bylo, když jsem jednomu kamarádovi řekl, ať si řekne, že je skvělý člověk. To co pak řekl, znělo v podstatě jako “Jsem skvělej a všichni jsou svině”. Vnímáte ten rozdíl? Když řeknete “Jsem skvělej člověk”, je to podstatně jiná energie, než když řeknete “všichni jsou svině”.

Pamatujte – to co říkáme o druhých je jakobychom říkali sami o sobě a stejně to platí naopak. Dává teď větší smysl proč milovat sebe každý moment a taky proč sám sobě odpouštět?

Bezpodmínečná láska neznamená potěšit každého

Velice často se po nás chce něco, co necítíme že chceme udělat, ale abychom toho druhého “nezranili”, tak to raději podstoupíme a držíme jazyk za zuby. Nechceme působit egoisticky, ale vždycky existuje hranice mezi tím, co děláme na úkor druhých a lze to vykládat jako násilí a tím, co děláme ze skutečné lásky k sobě. Vždy se ptejte, jestli vaše jednání vychází ze strachu, nebo z lásky.

Láska není o tom chovat se tak, aby se ten druhý pořád cítil pohodlně. Snaha bránit někoho před veškerou bolestí nebo uspokojovat každý jeho/její požadavek spíš brání tomu dotyčnému se opravdu rozvíjet.

Malá terapie

Teď po vás chci jednu věc.

Zhluboka se nadechněte, vypněte hruď, nahoďte úsměv a nahlas si řekněte: Jsem skvělej člověk!

Myslím to vážně!

Jsem skvělej člověk a mám cenu!

Jestli s tím máte problém, pro začátek to můžete provést tak, aby vás nikdo neslyšel. Pak běžte klidně před zrcadlo a věnujte sami sobě úsměv od ucha k uchu a řekněte si to znova!

Jaký to je pocit?

Žádná bouřka nemůže odnést Slunce pryč.

Pomalu se blížíme ke konci – jak na bezpodmínečnou lásku a něco k evoluci

Jak na bezpodmínečnou lásku?

Kde je láska, není prostor pro strach. S bezpodmínečnou láskou je spjatý především vděk, radost, odpouštění a dávání.

Vděk je velice silnou zbraní a často ho není potřeba ani projevovat nahlas. Když se dostaneme do nějaké situace, kterou vnímáme jako nepříjemnou, poděkujme v duchu tomu, kdo to způsobil. Poděkujme i sami sobě za možnost prožít takovou zkušenost a vyrůst díky ní. Tohle totiž trochu uzemní ego, umožní se oprostit od připoutanosti k toxickým představám, získat nadhled a vidět situaci pro to, čím je doopravdy – totiž zkušenost.

Spousta depresí a bolístek v těle je také způsobená tím, že v sobě udržujeme vztek, nenávist, strach nebo jinou “negativní” emoci. Co v sobě máme, to k sobě přitahujeme. Všechno co narušuje vybudované nervové dráhy a automatické reakce, nám vlije krev do žil a umožní odstranit příčinu, místo “babrání se” v povrchových projevech a opakování smyček. Co také pomáhá ve vypjatých situacích, je zvolnění dechu. Dát si pomalý hluboký nádech do břicha a dostat se “z mysli do přítomnosti”.

Co si táhneme z minulosti

V naší zemičce si neseme “dědictví komunismu”, kdy si lidi museli dávat pozor na to, co říkají a kdy jsme se museli podřizovat autoritám. To se ve větší či menší míře předává z generace na generaci. Obecně jsme vychováváni k tomu, abychom nezpochybňovali autority a abychom měli ostré lokty, protože ve velkém světě nám údajně každý jde po krku. Říkají nám, že nemůžeme být důvěřiví, jinak se popálíme, že se nemůžeme otevřít každému, že musíme bojovat o postavení v tomto žebříčku hierarchie, jinak budeme neúspěšní atd atd – prostě pořád se to motá kolem splňování určitých smyšlených norem.

No hádejte co. Čemu věříme, to vidíme a to taky podporujeme. Čím dál více lidí ale tohle všechno začíná vidět jako něco nepřirozeného, umělého a archaického. Ani nadále už tyto vzorce chování a systémy založené na strachu nebudou podporovány. Je jen na nás, kdy naplno vstoupíme do “nového”, k čemu padne pojmenování, třeba, Vědomí Sjednocenosti. Nebo JednoTy. Nebo JednoDuchosti.

Nepotřebujete speciální pravidla pro to, abyste rozeznali co je ubližování a omezování svobody.

Náhodné akty lásky

Mezi věci, které můžeme každý den dělat pro zanášení tohoto “nového” vědomí, jsou například náhodné akty lásky. Zkrátka něco nečekaného, co děláme nezištně, abychom někomu zkrášlili den.

1. Úsměv na někoho na ulici, koho neznáte (všimli jste si, kolik lidí se kaboní, když jdete nějakým větším městem?)
2. Náhodné nečekané obejmutí (docela sranda)
3. Spontánní kompliment (na každém lze najít něco pozitivního)
4. Když vidíte něco “špatného”, nesuďte to a hledejte nejdřív pozitiva. Pravděpodobně nevidíte celý obrázek.
5. Dělejte/říkejte, co chcete aby ostatní dělali/říkali vám
6. Buďte milí k nemilým lidem. Potřebují to nejvíc.
7. …spousta dalších

Často slýchám nebo čtu, že my Češi nejdřív hledáme chyby místo pozitiv, případně že se příliš neprojevujeme. Teda jak kdy – někdy bezmyšlenkovitě vypálíme to první co máme na jazyku a náš smysl pro humor je fakt sranda, ale občas jsme taky tak trochu uťáplí. Je to strach z toho, že nás ostatní budou soudit? Sám jsem to hodněkrát cítil. Strach, že řeknu něco nevhodného. A bylo jedno, jestli ve skupině lidí, nebo v konverzaci jeden na jednoho. A pak jsem začal vystupovat ze své komfortní zóny. No a ten, kdo kdy vystupoval z nějaké své komfortní zóny jistě ví, že se pak začnou dít kouzelné věci!

Proč to tak silně funguje a bude fungovat?

Vždy když narušujeme naši vlastní rutinu a zažitý strach, nejen že tím posouváme sami sebe, protože nás to nutí být vnímavější a vymýšlet kreativní řešení, ale také tím, jak jsme všichni propojení, vlastně děláme i službu celku. To je jeden z aspektů, který mě na životě neustále fascinuje – totiž že když pracuju na sobě, je to vlastně “upgrade”, který se týká celého kolektivu, ne jen těch lidí, se kterými přijdu přímo do styku.

Další věc je ta, že nestačí teoretizovat a mluvit o tom. Mužský tvořivý aspekt je něco, co v sobě máme všichni a když ho vědomě propojíme s tím ženským soucitným a láskyplným, jsme schopní hotových zázraků. Samozřejmě mužských a ženských atributů je mnohem víc. První krok je zasít si to do představ a druhý pak dovolit sám sobě to reálně projevit.

Buďte změnou, kterou chcete vidět ve světě.
–Mahátma Gándhí

Význam lásky pro vývoj lidstva

Je zajímavé si uvědomit, že za posledních zhruba 5000 let na této planetě nebyl jediný den bez ozbrojeného konfliktu. Zdá se, že už jsme zkusili všechno, jen ne postavit veškeré naše jednání na lásce. Když budeme pořád smýšlet stejně, budeme tím jen podporovat a opakovat to, co už jsme vytvořili mnohokrát.

Existují odhady, že Země by mohla uživit 10 miliard lidí a nutno podotknout, že tyto odhady ještě nepočítají s novými technologiemi. Ale i přesto vidíme, jak jsou každým rokem bohatí lidé stále bohatší a ti chudí čím dál chudší a jak je toto bohatství rozloženo nerovnoměrně. Nemluvě o tom, kolik lidí ještě pořád denně umírá hladem.

To nás zavádí k další věci.

Energie lásky a dávání v ekonomice budoucnosti

Momentálně je obchodování velmi “lidské”, v tom smyslu, že je to něco za něco. To není univerzální energie. Vesmír a planeta nám dávají všechno, co potřebujeme a hádejte jak? Zadarmo.

Planeta nechce nic nazpátek za to že nám umožní na ní pěstovat jídlo. Slunce nechce nic za to, že svítí. Všechno je nám to dáno v takové míře, ve které potřebujeme.

Jak by to tedy mohlo fungovat v lidském pojetí?

No, nejdřív si představte, že nikdo nemá starost o přežití. Že se všichni navzájem podporují, aniž by potřebovali přikázání nebo zákony – prostě to dělají proto, že cítí vzájemnou propojenost. Každý pak dělá to, co nejlíp odráží jeho talent, ale protože má vše, co potřebuje, tak to prostě dává světu. No a někdo jiný to něco zrovna potřebuje a může si to vzít, aniž by za to musel platit. No a má z toho třeba takovou radost, že se rozhodne za to taky něco dát. Buď tomu, od koho to něco získal, nebo někomu jinému. Takže výsledek může být stejný jako výměna něčeho za něco, ale celá dynamika je úplně na jiné úrovni.

Je to zjednodušené, ale měl by z toho být jasný základní princip – bezpodmínečná láska jednoduše nepotřebuje důvod, ani nic nazpět. Láska znamená dávat a mít z toho radost, ne dávat proto, abych něco získal.

Není to trošku utopie?

Všechno, co vyhodnocujeme jako “zázrak” nebo něco “nereálného”, je jen postavené na tom, jak to vidíme v mysli. Když smýšlíme způsobem, že jako lidi něco takového nemůžeme zvládnout, tak to jen podporujeme. Způsob, jak naším myšlením tvoříme naši realitu, je něco tak mocného, že není divu kolik snahy bylo vyvinuto, abychom o tom nevěděli. Jsme elektromagnetické bytosti a naše myšlenky prostřednictvím jemných sil ovlivňují nejen elektromagnetické pole naše i pole Země, ale přímo také fyzickou realitu.

Je v naší přirozenosti všechny nové koncepty nejdřív opatrně osahat a prozkoumat – zjistit jestli ten schodeček tam opravdu je, než na něj šlápneme. To je OK. Někdy nám nezbývá, než do toho skočit po hlavě, ale nyní máme k dispozici tolik materiálů, že tenhle přechod můžeme udělat pozvolna a třeba za 10 let se jen podivit, kde jsme to v tuhle dobu byli.

Budou viníci potrestáni?

Už nějakou dobu vyplouvají na povrch informace o tom, kdo, jak a proč “negativně” ovlivňuje které aspekty lidské existence v celosvětovém měřítku. Rádi o tom pak smýšlíme způsobem, že někdo nám způsobil naše utrpení a že zasluhuje trest. Opravdu se budeme soustředit na to, abychom znovuvytvářeli to co už tady bylo mnohokrát, nebo to posuneme na novou úroveň?

Díky za přečtení a posílám lásku

Hlavní zdroj: intuice

Další zdroje – historická fakta
http://cs.wikipedia.org/wiki/Láska
http://cs.wikipedia.org/wiki/Utrpení_mladého_Werthera

Původ slova
http://www.orthodoxia.cz/blahodat2.htm
http://www.cez-okno.net/clanok/lingvistika/vznikla-anglictina-z-praslovanstiny
http://ografologii.blogspot.cz/2008/12/etymologie-psychologie.html
http://www.etymonline.com/index.php?term=love
http://forum.wordreference.com/showthread.php?t=2336865
https://suite.io/edurne-scott/19dw237

Obrázky
http://www.shadesofgrace.org/wp-content/uploads/view-from-space.jpg
http://ninapaley.com/mimiandeunice/2010/08/26/unconditional-love/
http://www.protobulgarians.com/Czech translations/Pracharvati a prabulhari.htm

The post Bezpodmínečná Láska – nebuďme naivní appeared first on Jedno.Duchost.cz.

Než se naplno ponoříme do tohoto tématu, rád bych zmínil jeden “citát”

Když eliminujete vše co není možné, tak cokoli co zbyde, musí být Pravda. A je jedno, jak nepravděpodobná.
–Sherlock Holmes

Následující text budete vnímat různě, podle toho, “kde jste”. Tyto informace jsou sdíleny v zájmu podpory našeho společného vývoje a v zájmu pochopení toho, co se děje mimo rozsah našich základních pěti smyslů.

Pozastavíme se taky nad tím, jak utrpení a násilí odstranit. Pokud se vám to bude zdát přitažené za vlasy, ujistěte se prosím, že to není jen automatická odpověď, nebo kognitivní disonance. Jinak kritiku, nesouhlas i návrhy na doplnění samozřejmě vítám, ať už na mailu nebo v diskuzi pod článkem.

Vzhledem k tomu, že tyto informace nejsou (zatím) přijímány širokou veřejností, jsou umístěny v rozjížděcím rámečku, tak jako v jiných článcích na tomto webu. Pokud svoji mysl považujete za dost otevřenou, stačí rozkliknout rámeček:

Minibonus – osobní zkušenost

Původně jsem nechtěl sdílet tuhle svoji osobní zkušenost, ale nakonec jsem k tomu byl doveden. Nechci tenhle web příliš zatěžovat svými osobními věcmi, takže pokud si to opravdu chcete přečíst, musíte si to zase rozkliknout v rámečku Navazuje to na horní rámeček, ale funguje to i samo o sobě jako malý uzavřený celek.

Zdroje obrázků
http://www.manataka.org/page1486.html
http://www.datacosmos.com/
http://inkrose98.deviantart.com/art/Car-Crash-2-254652116

The post Jak vzniká utrpení appeared first on Jedno.Duchost.cz.