Vždy, když ohledně něčeho plánujeme nebo tvoříme očekávání, uzavíráme své pole možností. Má tedy vůbec smysl plánovat a očekávat výsledky?

Ať už něco plánujeme, stanovujeme si cíle, nebo jinak tvoříme očekávání ohledně budoucích situací, vymezujeme paprsek možností, které chceme a nechceme zažít. Podle cíle začneme některé možnosti vnímat jako ideální a jiné zase jako naprosto nepřijatelné. To k cílům a očekáváním patří, logicky.

Jde ale naše chtění opravdu zevnitř nás?

Je vhodné mít jasno v tom, jaká je naše skutečná motivace a z jakého prostoru svou realitu tvoříme.

Je totiž rozdíl když tvoříme z prostoru Rozumu oproti tomu, když tvoříme ze Srdce. Jaký je mezi tím rozdíl? Rozumem postupujeme zvnějšku dovnitř, ale Srdcem postupujeme zevnitř ven.

V této formě je pro nás důležité vyvažovat a rozpouštět protichůdné síly a obsáhnout je jako Jedno. Jedině pak máme svobodu se pohybovat po celém spektru možností.

Takovéto protichůdné síly a jejich cíle a motivace existují v různých měřítkách. Proto můžeme vnímat tolik rozporů – nejen na úrovni států, skupin, nebo dvojic ale i uvnitř nás samých.

Jsme naučení na jedno či druhé, ale už ne na to co je dostupné, když jsme “nad” tím.

Evidentně nejsme zatím zvyklí na takovou paletu barev. Je to jako bychom celý život malovali jen dvěma barvami a najednou dostali celou sadu dalších – nejen pestrých barev, ale i jejich rozličných odstínů. Ne vždy je snadné povolit uzdu a být opět tím svět-objevujícím dítětem. Tahle realita totiž umí být velice poutavá…

Skutečně svobodně tvořit znamená nepřipoutávat se k tomu, co očekáváme. Svobodně tvořit znamená umět přijímat co přijde a přijímat to jako dar. Dar, který se nám prezentuje z nějakého důvodu – ať už jako důsledek našeho předchozího plánu, nebo jako nápověda, abychom něco ve svém životě přehodnotili. Zpravidla na základě něčeho, co jsme v sobě pohřbili a tlačilo nás to – ať už jsme si to uvědomovali nebo ne.

V rámci naší situace nelze vědět, co přijde. Nejen kvůli tomu, že momentálně zdaleka nevyužíváme veškerý svůj potenciál, ale také kvůli faktoru svobodné vůle.

To, co dnes vidíme nějak, můžeme zítra vidět úplně jinak.
Co kritizujeme dnes, může zítra být to nejlepší co nás mohlo potkat.

Nenechávejme se chytit v síti očekávání toho, které věci by se jak měly odehrávat.

Nejsme rigidní… jsme život. A život je neustále v pohybu.

Ano, má smysl vymezit si směr – ale když přitom nejsme na své cestě ve stavu otevřenosti, tak vše, co následně nezapadne do našeho očekávání, nám způsobí škálu pocitů – od zklamání až po utrpení.

Proč? Protože se zhmotní něco, co jsme v sobě uzavřeli a potlačili – čili něco z čeho máme strach, na co máme vztek, na co se nechceme podívat (byť nevědomky) atd…. zkrátka to, čemu uvnitř sebe klademe odpor.

Zhmotní se to, vůči čemu nejsme otevření.
A zhmotní se to proto, abychom si na to mohli posvítit.

Zdá se to možná jako paradox, ale má to jednoduchou logiku. Když něčemu klademe odpor, tak tomu dáváme energii, přiživujeme to a tím to také zhmotňujeme – v osobní i v kolektivní zkušenosti.

Naopak ale, když jsme otevření i tomu, co zažít nechceme – a tudíž nic nezadržujeme a necháme to odplout – znamená to, že to pro nás nemá žádný potenciál pro růst – a proto to nestvoříme. Jednoduše to k našemu růstu není vyžadováno.

Taky bychom neměli zapomenout, že nezřídka chceme řešení, ale nevidíme ho, protože mu nejsme otevření a protože je jiné, než naše očekávání.

Vidíte? Umíme být tak připoutaní k představě o průběhu či výsledku, že vůbec nevidíme ty ostatní barvité možnosti, které nám život přináší. Můžete to nazvat třeba selektivní vnímání.

Otevřít se všemu ale neznamená souhlasit se vším, nebo to podporovat.

Otevřít se znamená přestat klást vnitřní odpor a skutečně porozumět tomu, proč ten odpor vůbec kladu.

Znamená to vnímat, co to přináší pro mě i pro celek v širším kontextu uvědomění a růstu. Znamená to být pozorovatelem ve svém vlastním životním filmu a přestat být automatem. A taky to znamená zbavit se definic.

Kdybychom věděli, co všechno podporujeme svým chováním a myšlením,
už nikdy bychom si nemysleli nic negativního.

Zajímavé taky je, když si jen myslíme, že jsme otevření a ve skutečnosti nejsme. Triky naší mysli.

Ať už něco potlačujeme vědomě nebo nevědomě, dříve nebo později si to najde způsob, jak na sebe upozornit. A to ze stejného důvodu jako vždy – abychom se odporu (alias závaží) mohli zbavit a dostat se zpátky do stavu přirozeného otevřeného plynutí.

Takže v kostce: každý jsme tam, kde být potřebujeme a kde to je pro nás i pro celek (růst) nejvíce prospěšné.

Univerzální.

Slova někdy nestačí – vlastní zkušenost je to, oč tu běží.

Abych se tedy vrátil k otázce z úvodu:

Plánovat nebo neplánovat?

Jsme ve formě, v níž vnímáme lineární čas a kde máme potřebu se zabezpečit.

Jsme naučení, že když se nebudeme dívat dopředu, tak nebudeme v životě úspěšní. Jsme naučení, že musíme bojovat o své vlastní přežití, protože svět je prý nepřátelský a prý přežijí jen ti nejsilnější. Jsme naučení, že je nedostatek, a proto musíme shromažďovat a udržovat majetky a bojovat o ně.

Tím ovlivňujeme svět kolem nás a spoluvytváříme tento nedostatek v hmotné realitě. I když logicky – pokud tomu na nějaké úrovni klademe odpor, tak se toho asi chceme zbavit.

Když ale to, čeho se chceme zbavit přeorientujeme tak, aby se to odstranilo NE jen z toho co vnímáme jako sebe, ale hlavně z CELKU, dostaneme extra body!

Pokud v našich životech dochází ke konfrontacím, je to přesně to, co na sebe tak usilovně upozorňuje, abychom vyřešili.

Už ne “bojuj nebo uteč”, ale “zastav se a vyřeš to”.

Proto jsme se naučili plánovat a přemýšlet dopředu. Abychom své prostředí přetvořili podle našich představ. Abychom se zabezpečili, a to ideálně do budoucna. Pokud to ale děláme ze strachu o přežití, ovlivňuje nás to následně podstatně jinak, než když jsou naše záměry tvořivé a naší motivací je láska.

To co můžeme v současnosti většinou vidět kolem sebe je to, že postupujeme zvnějšku dovnitř. A že se pak uvnitř snažíme o tyto vnější věci opřít své pocity štěstí, bezpečí atd. Vnější okolnosti se ale mohou velice rychle změnit a my s tím nic nenaděláme. Tudíž pokud je to nutné pro upevnění vnitřních pocitů, o tyto vnější okolnosti přijdeme, abychom poznali, že zvenku se to netvoří.

Pokud to není v souladu se směrem zevnitř ven, dřív nebo později narazíme – nebo pocítíme, že “tudy voda neteče”.

Z druhé strany

Mohlo by to ale být i tak, že každý moment je o nás postaráno?

Že to co jsme se naučili o světě a nedostatku (času, peněz, zdrojů,…), vlastně tímto spolutvoříme a to zase zpětně naše přesvědčení ještě více utvrzuje?

Že tahle planeta nabízí přebytek pro všechny a čerpat z toho je bytostným právem všech, ne jen někoho?

Že na náš životní film se nemáme jen dívat, ale můžeme ho i měnit?

Jsme mnohem mocnější, než nás učili.

Když pomineme, že svět je náš vlastní výtvor a je odrazem toho co máme uvnitř sebe, máme svobodnou vůli dělat plány, stejně jako je dělat nemusíme.

Můžeme věřit tomu, že plánování a změna vnějšího prostředí nás udělají šťastnějšími, ale pokud tomu tak je, bude to nejspíš “jen” vnější reprezentace vnitřního procesu.

Dokonalost můžeme vnímat a vytvářet Tady a Teď.

Potřeba plánovat vychází z potřeby ovládat vnější okolnosti. Ty ale stejně nikdy zcela pod kontrolou mít nemůžeme. Největším mistrovstvím je ovládání sebe.

Navíc, když něco “chceme” či “potřebujeme”, podvědomě tím tvoříme realitu, ve které to nemáme (proto to “chceme”, že) … místo abychom se s tím prostě sladili a zjistili, že už je to Tady a Teď.

Chvilku to zabere naučit se malovat s tolika barvami.

Děláme skvělou práci, když prosvětlujeme takovéto neprozkoumané části sebe samých.
Je to práce, ze které mohou čerpat všichni – nejen ti, kteří přímo prochází stejnou zkušeností.
Jsme propojení mnoha tvořivými způsoby…

Cítíte to jinak? Dejte vědět dole v komentářích

P. S. Tento článek vzniknul neplánovaně.