Možná vás překvapí, že v ČR převažuje v komunikaci nějaká skrytá agrese. Jak ji tedy odhalit a komunikovat vědomě bez ní? Tip: nejen s neurovědami.
K napsání tohoto článku mě dovedly jednak informace, které sdílel Mgr. Michal Dubec na jedné ze svých přednášek o mezilidské komunikaci, jednak všední konflikty, které můžeme vidět každý den kolem sebe. V pozadí toho všeho je také celosvětový výzkum neurověd a jejich sumarizace v podání PhDr. Zdenka Matuly. Řadu tvrzení si tedy podepřeme vědeckými pojmy a zabrouzdáme do procesů v našem mozku.
Každý, kdo na sobě pracuje po duševní stránce, dříve nebo později vyčístí i své mezilidské vztahy a komunikaci. Asi netřeba zmiňovat, jak taková práce pročišťuje i další aspekty života. V první části článku se pobavíme o tom, co se děje na neurobiologické úrovni v našem mozku. Ve druhé části se podíváme na dopad těchto poznatků a jak s tím vším naložit – především z praktického hlediska.
Z nefyzické roviny
Někteří z nás neustále řeší konflikty a konfrontace – ať už vnější, nebo vnitřní. Vzhledem k tomu, že vnější konflikty jsou odrazem těch vnitřních, to znamená, že i kdybychom odebrali konkrétního účastníka/účastníky, konflikt by se projevil v jiné formě. Jsme natolik pohlceni nějakým příběhem, že zapomeneme kdo jsme — bezmezná tvořivá síla.
Význam slov začni od sebe má mnohem hlubší příčinu i důsledky.
Pole vědomí, které z nás sálá, ovlivňuje Vše Co Je.
A tuplem pak člověka, se kterým zrovna mluvíme.
Zábavné je, že si kolikrát neuvědomujeme, co se děje “na pozadí” naší komunikace – ať už z hlediska neuronů a elektromagnetických impulsů, nebo z hlediska emoce/energie, která v tom je.
Zhruba posledních 10-15 let jsou tu s námi obory jako kognitivní neurovědy, sociální neurovědy, neuropsychologie atd – souhrnně neurovědy. Díky souvisejícím technologiiím a zobrazovacím zařízením, které máme k dispozici relativně krátkou dobu (…hmm…) můžeme lépe chápat, co přesně se odehrává uvnitř nás.
Máme tak možnost nejen prozkoumat, co konkrétně se děje v mozku při konfliktní komunikaci, ale hlavně z toho odvodit, jak reagovat, aby vše zůstalo tak říkajíc v harmonii. Jinými slovy by se dalo říct, že to znamená dostat se nad své vlastní automatické reakce.
V čem je zakopaný pes?
Často kmitáme mezi spoustou myšlenek a možností a následně je posuzujeme a vybíráme mezi nimi a buďto je projevíme, nebo (se) cenzurujeme. A pročpak? Většinou proto, abychom dosáhli nějakých záměrů, nebo naopak, abychom nepůsobili “nevhodně”. Důvody pro obojí jsou různé, ale výsledek je stejný – že totiž často neříkáme, co si myslíme.
Roviny komunikace
Možná znáte rozdělení na verbální a neverbální komunikaci. Praktičtější ovšem je, když ji vnímáme z hlediska toho, kterým jejím aspektům dáváme jakou – vědomou i podvědomou – důležitost.
Obsahová rovina – čili veškerá slova a zkrátka obsah toho, co říkáme. Kdo co kdy kolik čeho proč kde atd atd. Je zde jen 7-9 % informací, které pro nás mají váhu.
Vztahová rovina – vztahy mezi komunikujícími a význam informace v tomto kontextu. V komunikaci pro nás tato složka představuje “zbylých” 91-93 % podstatných informací.
Za zmínku stojí, že děti jsou v tomto ohledu velmi vnímavé. Když je rozpor v tom, co vidí/slyší a v tom, co vnímají na vztahové rovině, může jim to v životě i na dlouhou dobu vyrobit v hlavě nekončící párty jakýchsi rozhádaných hlasů a protichůdných pochodů.
Proč vyhodnocujeme vztahovou rovinu jako tak důležitou? Je to výsledkem našeho dosavadního biologického vývoje. Zkrátka jsme potřebovali vždy prioritně vědět, jestli jsme v bezpečí.
Co se tedy děje uvnitř naší hlavy když něco vnímáme a vyhodnocujeme? Většinou preferuju nevyjadřovat se příliš vědeckými pojmy, ale pro zájemce tu dnes mám výjimku:
Jak to vidí neurobiologie?
Nejdřív se seznamte s hlavními účastníky: thalamus, hippocampus, amygdala (součásti limbického systému; podkorové části mozku, vývojově starší), prefrontální kortex (čelní lalok; vyvinul se později) a neurotransmitery (látky umožňující přenos vzruchů mezi neurony; např. dopamin či norepinefrin).
Stimuly, které vnímáme (ať už našimi smysly z vnějšího světa, nebo zevnitř nás) jdou nejdřív do thalamu, který si lze představit jako přepínač. Thalamus to pošle dvěma směry: jednak do smyslových korových struktur (podle smyslu, kterým stimul vnímáme), jednak do amygdaly (část mozku zodpovědná za spouštění emocí).
Do amygdaly je to ale o půl vteřiny kratší dráha, než např. do zrakové kůry (pokud vnímáme stimul zrakem). Co se tedy stane? Spolu s hippocampem se amygdala rozhodne, jestli je signál bezpečný nebo ne. Hippocampus totiž zaznamenává naše zkušenosti a jejich doprovodné emoce, a to s méně detaily a tudíž rychlejší odezvou. Amygdala tedy zjišťuje, zda už je podobná zkušenost uložena v hippocampu a pokud ano, jaká je související emoce. Pokud je odpověď “nebezpečí”, amygdala vyvolá nepříjemné pocity (strach a tzv. akutní stresovou reakci; čili “bojuj nebo uteč” reflex). Anebo, pokud je odpověď “bezpečí” spustí se nějaké příjemné pocity.
Toto vše se stane dřív, než signál dorazí do prefrontálního kortexu. Proto emoce vnímáme dřív, než vůbec můžeme stihnout začít myslet. Naše neustále vznikající nervová spojení totiž potřebují pro přemýšlení dodávky přesného množství dopaminu a norepinefrinu – tedy ani moc, ani málo. Norepinefrin je v podstatě mozkový adrenalin a dopamin asi budete znát jako hormon, který pro mozek představuje pocit odměny (humor, sex, jídlo, peníze, pozitivní interakce atd).
Dobrá zpráva je, že jakmile signál dorazí do prefrontálního kortexu, můžeme přistoupit k vědomému zpracování vjemu (zkoumat, potlačit, porovnat s dlouhodobou pamětí, vyhodnotit, …). Tím můžeme způsobit, že tento “vědomý” mozek vyšle signál do amygdaly, která může poplachovou reakci odvolat.
Pointou tady je, že když si něco uvědomíme, můžeme korigovat procesy v podkorových strukturách mozku a tím pádem přestat “reagovat automaticky”, resp. tak jak nám to předurčuje naše tělesná biochemie, náš pomyslný hardware.
Teď se tedy pojďme podívat na praktické využití těchto poznatků.
Druhy komunikační agrese v praxi
Byla provedená celá řada pozorování a pořízeno spoustu hodin záznamů reakcí různých lidí při různých každodenních situacích, a to i u nás v ČR. Po jejich analýze vyplynula spousta prakticky použitelných informací.
- Většina komunikace v ČR (ať už ve školách mezi žáky a učiteli, uvnitř kancelářských budov, venku na ulici nebo doma v rodině) obsahuje nějakou skrytou agresi
- Z videozáznamů s reakcemi (jak dětí tak dospělých) je zřejmé, že na věku až tak nezáleží – mozkové funkce jsou už od útlého věku v tomto ohledu stejné u nás všech
- Lze hovořit o symetrii a asymetrii:
- když mluvíme tak, že ve druhém člověku spustíme pocit nebezpečí, jde o asymetrii; ten druhý většinou odpoví rychle, bezmyšlenkovitě a také asymetricky
- pokud tuto reakci nespustíme, odpověď trvá vždy o něco déle, protože jsme schopní přemýšlet – toto je symetrie
- Naší snahou ohledně těchto automatizovaných reakcí je tedy:
- být si jich vědom uvnitř sebe a přetvářet je
- mluvit tak, že je nespustíme ani ve druhém člověku
- Ve výsledku je to v podstatě upřímnost, ale spíš se to snáz řekne než udělá
Rozškatulkovat jednotlivé druhy komunikační agrese (a v návaznosti na to vysvětlit techniku řešení) je ale už brouzdáním do detailů, proto tuto část naleznete v samostatném rámečku:
Různé druhy komunikační agrese a jednoduchý postup jak je řešit naleznete podrobně ‘rozškatulkované’ v rozjížděcím rámečku:
Jaké jsou druhy komunikační agrese a jak je řešit?
Jak tedy takovouto komunikační agresi rozeznat? Tady se podrobně podíváme na několik “škatulek” – podotýkám, že toto rozdělení nepochází přímo ode mě.
Rozkaz
Je to zvláštní typ asymetrie, protože v kritických situacích je potřebný. Velitel hasičů musí v určité momenty taky jen štěkat rozkazy – není čas na gentlemanství. Rozdíl je ale, pokud jeden člověk druhému (ať už jsou vůči sobě v jakékoli vazbě) neustále něco jen rozkazuje. Poté rozkaz přirozeně ztrácí tuto účinnost a spíš dochází k negativním a disharmonizujícím účinkům – nejen v komunikaci, ale i fyziologicky v našich tělech.
Ironie a sarkasmus
Toto asi netřeba vysvětlovat. Snad jen tolik, že v jádru je, že řekneme něco jiného, než co si myslíme a případně tónem hlasu, nebo jinak dáme najevo, že to co říkáme si vlastně nemyslíme. Nebo to ani najevo vůbec nedáme. Ironie a sarkasmus tedy vyžadují určitou úroveň receptivity druhého člověka v rozhovoru. Tento druh asymetrie není vždy negativní – záleží na energii, kterou do toho vkládáme.
Hodnocení
Hodnotíme, když nálepkujeme druhého člověka a nějak ho kategorizujeme. Např.
- “Seš lempl”
- “Nebuď umíněný”
- “Jde to s tebou z kopce”
- “Seš tlusťoch”
- “Jsi hubený jak párátko”
Druhým příjemcem je hodnocení vnímáno jako útok na jeho sebeobraz a podle toho taky asymetricky reaguje – pokud tedy nemá své reakce pod kontrolou. Často přichází obranná odpověď na styl “Nejsem (…) “. Co na to taky jiného říct? Třeba “Jo, jsem, máš pravdu, budu nad sebou přemýšlet” ? Tohle by řekl a myslel vážně jen málokdo (zatím ).
Nevyžádaná rada
Nevyžádaná rada je v podstatě mentorováním a má velice známé podoby. Znáte např.:
- “Pořádně se obleč, venku je zima”
- “Měl(a) bys jíst zdravěji”
- “Měl(a) by sis někoho najít”
- “Neměl bys pořád jen pracovat”
- … a klasicky věty které začínají “Nechci ti radit, ale …”
To všechno jsou typy nevyžádaných dobrých rad a samozřejmě bychom našli řadu dalších. Negativní vliv zde má především podprahově vnímaný vztah, kdy jeden člověk určitým způsobem podceňuje nebo posuzuje toho druhého. Tedy vyjadřuje, že ten druhý se chová “špatně” a že není schopen za sebe “správně” rozhodovat, proto potřebuje radu od někoho “osvícenějšího”. Samozřejmě, třeba taková starost matky o dítě, nebo žádost učitele aby byl student zticha, je přirozená a pochopitelná, ovšem často není vyjádřena způsobem aby dosáhla svého cíle. Komunikující si neuvědomuje, co se odehrává “na pozadí scény”. Za chvíli zmíníme jednoduchý princip jak se popisným jazykem vyjadřovat v tomto ohledu symetricky.
Věštění
Asymetrie, při které zapojujeme do hry schopnost domýšlet si věci. Interpretujeme chování druhých, nebo jim předpovídáme budoucnost. Typicky např.:
- “Ty mi to děláš schválně, abys mě naštval.”
- “Moc jsi nad tím nepřemýšlel, když navrhuješ toto řešení.”
- “Asi si myslíš, že si toho nevšimnu. To se ale hluboce mýlíš.”
- “S tebou to jednou špatně dopadne”
- “Jednou uvidíš, že dojde na moje slova”
Věštění je tedy založeno na tom co jsme se naučili někdy v minulosti a následně to znova promítáme do své reality. Tudíž jsme ve své mysli chyceni v nějakých už neexistujících minulých realitách a nevnímáme naplno to, co se děje v přítomnosti. Zní to povědomě?
Popírání vidění světa druhých lidí
Popíráním vidění světa druhých lidí se stavíme do role „hlasatele jediné pravdy“. Často se k němu uchylujeme, když je „ohroženo“ naše porozumění světu. Příklady popírání vidění:
- “Kdyby se jako ty choval každý, tak lidstvo za pár let vyhyne.”
- “Jak může vysokoškolák pronést takový nesmysl.”
- “To je kravina.”
Popírání emocí (ať už u ostatních nebo u sebe) je také související asymetrie. Spíš než na popírání (souzení) vidění světa druhých, je užitečné soustředit se na konstruktivní komunikaci.
Manipulace
Manipulace se projevuje nepřímým vyjádřením své nějaké touhy a dotlačením druhého člověka k jejímu splnění. Manipulátor tedy opět neříká přímo to co si myslí, jen působí na emoce příjemce. Na jednu stranu to vede ke splnění toho co manipulátor chce, ale na druhou stranu to vytváří napětí a z dlouhodobého hlediska to také není bezchybná strategie. Jedním příkladem manipulace může být třeba taková stará babička – k ní přijede její syn na návštěvu a ona říká: “Podívej se, támhle sousedce jel její syn nakoupit. Já chudák jsem na starý kolena ráda když dojdu do vedlejší místnosti. Ten obchod je tak daleko…”. Syn by se pak třeba (pokud by tyto své pochody neměl zvědoměné) hned vydal na nákup, ale než by dojel zpátky, byl by z toho rozladěný a s umocněnými nepříjemnými pocity. A právě kvůli těmto “dojezdovým” negativním pocitům celá manipulace v dlouhodobějším hledisku vede spíš k opaku – v našem příkladu konkrétně k tomu, že už by syn tolik nechtěl za svou matkou jezdit. Což ona asi nechce. Někdy neumíme vyjádřit otevřeně, že něco chceme, případně CO chceme. Toto je ovšem jen jeden příklad z nepřeberného množství dalších. Hlavním principem manipulace je tedy vyvolat ve druhém/druhých pocit lítosti a výčitek (případně jiné emoce) a na základě jeho/jejich schopnosti si domýšlet věci (tedy věštit) ho/je zmanipulovat k nějaké akci. Možná je to jen můj subjektivní pohled, ale přijde mi, že manipulace bývá častá právě v rodinách a v partnerských vztazích této doby.
Kombinace předchozího
Přirozeně, díky možnostem češtiny můžeme tvořit barvitá a spojitá dlouhá souvětí. Např. rozhovor matky se synem, který se chystá jet na kole bez helmy: “Vem si tu helmu (rozkaz) nebo se zabiješ! (věštění)”. Jak tedy celkově vybruslit z asymetrické komunikace? Dá se říct, že na to existuje jednoduchý recept – co je ovšem obtížnější, je jeho aktivní používání.
Popisný jazyk – jak neutrálně říct, co si myslíme
Klíčovým prvkem popisného jazyka je objektivní popis chování druhého člověka. To může být někdy záludné, protože pokud to neuhlídáme, můžeme snadno sklouznout do asymetrie. Nejlepší proto bude podívat se na konkrétní příklad:
- “Ty vyrušuješ!”
- “Mluvíš, když mluvím já.”
Vnímáte rozdíl mezi těmito dvěma vyjádřeními? První je asymetrické vyjádření (poznáte které?) a druhé je symetrické, vyjádřené popisným jazykem. Jiný příklad, jízda autem ve městě rychlostí 90 km/h:
- “Ty nás chceš zabít!”
- “Jedeš 90, ale podle zákona můžeš max. 50 km/h.”
Samozřejmě, ve vypjaté situaci nepoužíváme příliš květnatá slova, proto spíš střílíme kratší rozkazy. Tady by to mohlo být třeba “Zpomal!” – ale pointa je snad srozumitelná. Jak vidíme, obecně by se dalo říct, že při asymetrii se zaměřujeme vždy na toho druhého a při symetrii řešíme buď sebe, nás oba/všechny, nebo nějaké smluvené pravidlo. Neutrální popis činnosti toho druhého je ale jen jednou částí symetrické odpovědi a nemusí vždy stačit. Abychom svou odpověď ucelili, je vhodné buď zveřejnit svou emoci, nebo odkázat na smluvené pravidlo. Tuším, že v psychologii to má název alabastrová zpětná vazba. K symetrické odpovědi také případně můžeme připojit i svou žádost. Často je vhodné říct “prosím”, ale klasik by řekl, že nic se nemá přehánět. Stačí mít na zřeteli, abychom neprosili (či se neptali na svolení) neustále, protože bychom pak byly opět v asmyetrii – ovšem ne v módu nadřazenosti, ale v podřízenosti. Nikdo není “lepší”, ani “horší”.
Řešení předchozích příkladů
Matka která chce aby si její syn dal helmu na kolo, by tedy mohla zveřejnit svou emoci, neutrálně popsat synovo chování a připojit svou žádost asi takto: “Mám strach, když jezdíš na kole bez helmy – vem si ji prosímtě.” V příkladu s autem by symetrická odpověď mohla vypadat např. takto: “Je mi nepříjemné, když překračuješ povolené limity, něco by se nám mohlo stát. Zpomal prosímtě.” (pozn.: říct “Ohrožuješ nás” je také asymetrie). Mimochodem, výkřik “Ty nás chceš zabít!”, je také částečnou úlevou od emoce strachu. Tu by daný člověk nejspíš v daný moment prožíval “na pozadí”, aniž by to chtěl otevřeně přiznat. Celkově prožívání emocí je (nejen) v komunikaci důležitým aspektem, o němž jsme se ještě nezmínili. Prožívání emocí řešíme třemi způsoby:
- nekontrolovaně je odžijeme
- potlačíme je
- uvědomíme si je (a pak je lze zveřejnit či přehodnotit)
Na první pohled by se zdálo, že si to protiřečí, ale pokud svou emoci zveřejníme, uleví se nám. Při “zveřejňování” je však důležitý neutrální popis – protože pokud se v tom začneme “topit” (nebo vyžívat…), tím potom emoci umocňujeme. Poznámka k manipulaci: zde je řešením zkrátka vypnout svoji schopnost věštit. V rodině to může být náročnější kvůli různým očekáváním účastníků, ale vždy je užitečné, když je komunikace jasná a srozumitelná. V praxi by vypnutí věštení mohlo vypadat, jako že si člověk hraje na hloupého Honzu: “No asi tomu úplně nerozumím – chceš po mě něco?” V jádru takového chování je prostá snaha o vzájemné porozumění. Především ale použití symetrie způsobí, že i ten druhý člověk začne víc myslet. Možná mu to bude nepříjemné, protože to znamená určité opuštění vlastní komfortní zóny, ale tak jako tak jsme tu všichni kvůli posouvání vlastních hranic. Zajímavým aspektem toho všeho je, že náš limbický systém (který je celkově zodpovědný za prožívání emocí) mnohem více “jiskří” při negativních emocech. Jeho vybuzení (v důsledku nebezpečí) také nastupuje rychleji, trvá déle a je obtížnejší ho uklidnit. Nicméně pokud nad daným stimulem začneme přemýšlet, “výživové prostředky” se přesměrují z limbického systému do prefrontálního kortexu a naše emoce ochabují.
Tady si prosím povšimněte, kolik úsilí zabralo všechno podat z perspektivy logické mysli :)
Svým vědomím se tedy můžeme dostat nad své biologické procesy.
Jen to vyžaduje určitou námahu.
Hlavní pointa článku by se tedy dala shrnout asi nějak takto: pro konstruktivní komunikaci je nejužitečnější, když jsme upřímní, uvědomujeme si co ze sebe promítáme ven a záměrně nepromítáme negativitu. Záludné je, že to neznamená potlačovat své “temné stránky”, ale z pozice pozorovatele najít způsob, jak si je zvědomit a následně je přetvořit nebo jinak “využít” jejich potenciál. Dostat se nad své biologické pochody znamená stát se vědomým tvůrcem reality.
Díky za přečtení a ať je veškerá naše komunikace věcná, srozumitelná a jasná!
Zdroje
http://www.hrnews.cz/rozhovory/neurovedy-a-vzdelavani-znate-svuj-mozek-id-1844130
http://cs.wikipedia.org/wiki/Amygdala
Obrázky
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:NIA_human_brain_drawing.jpg
Tomáš / Jankoš
Latest posts by Tomáš / Jankoš (see all)
- Umění neutrality - 19. December 2015
- Jak skupinové meditace mění svět - 30. October 2015
- Výhody meditace pro tělo, mysl a vztahy - 25. October 2015
Tome tak se mi ozvi, pokud chceš spoluvytvářet ideální svět. Chtěli bychom zůstat na živu během války email renehajda@email.cz
Ano, na některých místech světa se dějí závažné věci, ale je užitečné si uvědomit, že finanční a informační válka už je v plném proudu delší dobu – a my stále žijeme
Jsou zde velké snahy o to nás všechny neustále “masírovat” negativními zprávami a udržovat ve strachu. Ovšem ten, kdo ví kým je, nepotřebuje jiného, komu by odevzdával svou Sílu. To my jsme ta Síla a jen my si volíme co tvoříme.
Tip: ukotvovat energii míru.
Je sice vhodné se připravit na scénář, kdy by nějakou dobu byla nedostupná elektřina, internet, nebo i jídlo a voda, ale stěžejní klíč je v naší vzájemné kooperaci. Nikdo z nás by to nedal kdyby byl sám. Globalizace přestává sloužit a vše se více a více bude soustřeďovat na lokální úroveň. Je toho mnoho k dořešení a já nejsem ten, kdo zná všechny aspekty takového procesu, jen se dívám kolem sebe a vidím jak jsme všichni víc a víc konfrontováni s tím, co neslouží celku, nebo co bylo vytvořeno s negativními záměry.
Díky, ozvu se!
<3
Tome, to je složitý jak žebřiňák…. Už jsi slyšel o buněčné paměti? Tam se všecko ukládá, šechny ty potlačené emoce nedožité příběhy. A z tama to na nás pak skáče jak čertík z krabičky… Stačí jen malá připomínka a jsou tu! Protože ty emoce jsme potlačily místo toho abychom je mohli vyjádřit… Často jeden příběh nabalí další a další příběhy….
Mě se jako 13-tileté stalo, že dva slováci napadli mého vedoucího tábora. Myslely si totiž, že jim leze do zelí. My bili na discotéce. A já od té doby jsem si myslela že všicni slovenští bratři jsou divocí a nikdy nevíš co od nich čekat. :-)) Ano tekrát mě to šokovalo. Ale nemohla jsem to vyjádřit. A vždy když se někde objevil jakýkoliv člověk ze slovenska, první co mě napadlo musím si dávat pozor, kdoví co provede. Ten člověk by mohl být nervově labilní…
A tak jsem se pořád motala v kruhu svých přesvědčení… Po roveluci když se Československo rozpadalo, říkala jsem si jako 18-tiletá ať radši jdou jsou stejně tak divocí a divní…
No a kolem 40 jsem si uvědomila, co se to děje a změnila svůj názor a dnes mám spousty nádherných přátel právě na slovensku. Ale bylo potřeba si to uvědomit a dostat to ze sebe a Těm dvoum divokým pitomcům co napadly vedoucího tábora odpustit.
Tak to mám zas já.
:-))
Miluško, díky za podněty i za sdílení Tvého příběhu a gratuluji k prozření ohledně našich bratrů a sester ze Slovenska!
Ano ano – jako lidé jsme plní příběhů, se kterými se ztotožňujeme, které toužíme zhmotnit, nebo které i nenávidíme a potlačujeme. Klíčem je podívat se na všechny tyto příběhy a definice, bez připoutanosti k nim, pochopit zkušenost kterou přinášejí a posunout se blíž k sobě samému – protože my nejsme zdaleka jen naše příběhy.
Taky jsem dřív promítal spoustu věcí z minulosti do své stávající reality a tím si utvrzoval nějaké přesvědčení. Ovšem jako obvykle, až nám jistá zkušenost přestane sloužit, jsme vedeni k očištění se od ní.
Většinou se nepouštím do složitých a detailních rozborů tak jako v tomto článku, jen mě tyto informace zaujaly a přišlo mi, že budou užitečné pro všechny, kteří preferují logické návaznosti a exaktní výzkum.
Naše Vědomí, stejně jako paměť, dělají některým výzkumníkům potíže, protože je nedokáží lokalizovat. Nejsou umístěné ve fyzické rovině, nicméně popisem těch procesů v limbickém systému se vysvětluje fyzický aspekt toho všeho.
Ak by miekoho zaujímalo ako to vskutku s tými “neuro-vedami” je tak nech zaradí 1. poriadnu spiatošku, 2. začne študovať sv.Františka z Asissi. A potom bude mať aspoň hmlistú predstavu o problematike.
Úzce související téma – Organický růst vědomí, aneb oprostěte se SAMI od trápení uvedeno ZDE:http://inner-light.ning.com/profiles/blogs/organick-r-st-v-dom-aneb-oprost-te-se-sami-od-tr-pen?xg_source=activity